Článek
Do hradeckého kulturního domu Střelnice se sjeli delegáti sociálních demokratů, aby nově rozdali karty ve velké hře o moc nad touto nejstarší českou politickou stranou a ukázali všem, že Lidový dům myslí i na blaho lidu. Důvěru získala drtivým vítězstvím Jana Maláčová. Co ale bude novým narativem? Jak se skutečně projeví protivládní linie?
Maláčová do tohoto souboje vstoupila jako naprostý suverén. Ve svém kandidátském projevu se ani nesnažila nijak obšírněji reagovat na své protikandidáty. Výtlak jejího charisma, korektní, ale přitom razantní jazyk, připomíná těžký tank drtící svými pásy poslední zbytky padlého šmardovského vedení.
Budoucí přístup strany a jejích orgánů ke komunikaci s voliči a oponenty zatím nemůžeme hodnotit. Kandidátní listina je pouhou hudbou budoucnosti. S jistotou si ale troufám říct, že sledování a hodnocení problematiky komunikace bude oproti šmardovskému vedení mnohem jednodušší, neb můžeme očekávat ostřejší kritiku současné vlády, a tudíž i nový stranický narativ.
Nezapomínejme, že Sociální demokracie je definicí systémové strany. Pokus o narativ mimo „oligarchicko-liberální systém“ je v podání českých představitelů evropské frakce S&D, jež je synonymem pro poválečné mainstreamové západoevropské uvažování, komický. V neposlední řadě se strana v očích veřejnosti, kvůli svému dlouholetému vládnímu angažmá, stala stranou státotvornou. To podpořili i jejich političtí kritici tím, že nepřímo položili rovnítko mezi projevy selhání státu a sociálnědemokratickým způsobem vládnutí. Nemyslím si, že je nemožné se tohoto cejchu zbavit, ale nové vedení na svá bedra vzalo přímo historický úkol.
Klíčová věta pro pochopení tónu mého textu je promluva z konce sjezdu. Zazněla v momentě, kdy se rozhořela diskuse před přijímáním rezolucí. Hned po prezentaci Špidlova návrhu ideové konference otevřené pro všechny straníky se ujala slova nová předsedkyně. Parafrázuji: „Ukončeme sjezd a nechme grémium pracovat! V následujících týdnech budeme členskou základnu informovat, jakým způsobem budou debaty probíhat.“ Koho mi to jen připomíná? Ano, pána Makat a neblábolit, Andreje Babiše, z hnutí makaků, jak je nazval Michal Šmarda dříve téhož dne.
Poslední spasitel
V českém prostředí je protestantský kult práce silně zakořeněn. A tak se nemůžeme divit, že od svých příznivců získala souhlasný potlesk. V čem je ale problém této situace? Sjezd je suverén. Je to takřka historická událost a takovéto, třeba i dobře myšlené ukončení, by mělo vzbudit mnoho otázek. Není pochyb, že je Maláčová rázná, ale není toto příliš? Podobně i další projevy nové předsedkyně nastínily její styl vedení. Dikce a řečnické figury, kdy se tazatel namísto jasné odpovědi dovídá o práci pro blaho lidu, se mohou hodit jako úhybný manévr v televizní debatě. Zde by tato situace měla získat pozornost všech, kteří nevěří ve spasitele obyčejných lidí.
Velkou otázkou, a dle mého skromného názoru alfou a omegou celé situace, je otázka financování. Strana dle slov Michala Šmardy disponuje 18 miliony korun. V žádném ze sjezdových výstupů jsem nezaznamenal ani náznak nějakého plánu financování. Myslím si, že je to veřejné tajemství a žádná ideologická frakce nechce, aby najevo vzešla krutá pravda – vsázíme to poslední, co máme, tedy zbylý majetek. Odtud nejspíše pramení drtivá podpora vložená do osoby Jany Maláčové. Ta i svým organickým výtlakem na sociálních sítích a účastí v televizních debatách představuje poslední šanci na úspěch. Strana vsadila na její osobní značku.
Ale strana není přece jen Maláčová. Do dnešního dne drtivá většina členské základny odešla. Minulé sjezdy se snažily řešit otázku potřebné změny stanov. Delegátský model se totiž hodí pro opravdu masovou stranu fungující v pologramotné zemi s rozlohou Ruska okolo roku 1917. V současnosti však už Sociální demokracie není masovou a jejími členy jsou občané se vzděláním a dalšími kognitivními schopnostmi umožňujícími rozhodovat o budoucnosti. Skutečně důstojný by byl takový systém, který by pravdivě zrcadlil lidový charakter sociálnědemokratické ideologie a poskytoval jejímu vedení autentický silný mandát.
Mnoho povyku pro nic
Na samostatný článek reportážního charakteru by vydalo kličkování nové předsedkyně ohledně případné spolupráce s KSČM. Oproti senzacechtivým komentátorům podléhajícím morální panice nevidím žádný reálný důvod pokládat tuto rošádu za něco jiného než velmi chytrý způsob, jak se dostat na titulní stránky novin.
Strana a její vedení se nachází ve stavu zraněného zvířete zahnaného do kouta. Co toto zvíře, které bude kolem sebe zákonitě kopat, podnikne, se musíme nechat překvapit. Možná se bude jednat o „autotomii“.
Autor shledal sjezdový vepřový řízek za tuhý.
Článek původně vyšel na serveru Studentské listy.
