Článek
Drahá Haničko,
posledně ses mne ptala, jak je možné, že pejsek Filípek nemůže najít v trávě žlutý míček, dokud ho nevyčenichá. Na to se ale musíme podívat zpět do minulosti, když ještě pes nebyl psem, ale vlkem, ještě dříve než jej lidé ochočili. Tehdy záleželo na tom, kde žil, čím se živil a co ho mohlo ulovit. Důležité je i to, v jakou denní dobu byl vzhůru. Začít bychom mohli psem jako je Filípek. Ten byl původně nočním dravcem, žijícím ve skupinách, který lovil hlavně malá, rychlá zvířata. Jeho oči jsou velmi podobné našich, hlavní rozdíl je v množství buněk, schopných vnímat různé světlo. Ty mají dva druhy. Citlivější jsou ty, kterým říkáme čípky a které vnímají barevné světlo. My máme v očích tři druhy čípků, pro barvu modrou, zelenou a červenou. Pro naše předky bylo nejdůležitější rozeznat zralé ovoce, proto také nejlépe vnímáme rozdíl mezi červenou a zelenou a mezi různými odstíny červené. Druhý druh buněk, vnímajících světlo, tyčinky, je citlivý už na malé množství světla a umožňuje vidět černobíle. Na rozdíl od čípků je tak mnohem účinnější v noci. Vzpomínáš si, že večer na procházce Filípek někdy kouká do tmy a na něco, co ty nevidíš, vrčí. Vidí něco, co ty ne. Rozlišuje tedy různé odstíny šedé, více, než my, a líp vidí ve tmě. Není ale pravda, že by viděl jen černobíle. Říkáme, že vidí v omezeném spektru. Rozezná totiž ještě dvě skupiny barev. První je modrá a fialová, druhá pak žlutá, zelená, oranžová a červená. Barvy ve stejné skupině od sebe nerozezná, ale jednotlivé skupiny barev ano. Proto je pro něj těžké najít v zelené trávě žlutý míček, ale modrý v ní najde snadno. To však není všechno.
Určitě sis už všimla, že Filípek běhá i k cizím lidem, a teprve když je blízko nich, jako by je poznal. Je to proto, že má jinou ostrost vidění než my. Můžeš si představit, že je to jako koukat se přes babiččiny silné brýle. Ty vidíš ostře asi na vzdálenost 22 metrů, ale on jen do 6 metrů. Zcela ostře vidí jen do vzdálenosti 30 až 60 centimetrů. Neumí ani moc dobře zaostřit na detaily. Je to proto, že má v oku čočku, která neumí měnit tvar tak moc, jako ta naše, říkáme tomu, že má menší schopnost akomodace čočky. Jeho oči jsou díky tomu plošší než naše. Proto jsme ti říkali, že mu máš běžet naproti, aby tě dříve poznal. Je to dobré i proto, že špatně vidí to, co se nepohybuje. Při pokusech se zjistilo, že to, co se nehýbá, nevidí na vzdálenost 400 metrů, ale to, co se pohne, zaznamená už na 800 metrů, i když, jak jsme si už řekli, neostře. Když tedy Filípkovi ukazuješ z okna, co se děje venku, moc z toho nemá.
Přesto však vidí za tmy i kolem sebe lépe než ty, a také umí na to, co vidí, rychleji reagovat. Určitě sis už všimla, jak mu v noci ve světle baterky svítí oči. Je to proto, že za vrstvou těch čípků a tyčinek v jeho oku je vrstva, obsahující krystalky, které světlo odrážejí znovu do oka. Můžeš si to představit jako to stříbrné zrcadélko, na které jsme se spolu dívali v reflektoru baterky. Světlo tak prochází buňkami, vnímajícími světlo dvakrát. Takovéto zdvojené vidění je však, jak jsme si už řekli, rozostřené. Odrazivou vrstvu v očích má spousta zvířat i někteří ptáci. Určitě sis jí všimla už i koťat, které mají bráškové. Říká se jí tapetum lucidum, to latinsky znamená „světelný koberec“. Možná sis všimla, že na fotkách s bleskem mají lidé často červené oči. Je to právě proto, že nám tato vrstva v oku chybí a při silném záblesku jde skrze naše oko vidět právě ta jeho vrstva, která obsahuje naše tyčinky a čípky. Je silně prokrvená, říká se jí sítnice. Velmi dobře jde vidět i proto, že se naše zornice, to jsou ty otvory v barevné části, kterou máme v oku, zvané duhovka, neumí při náhlém záblesku hned rychle stáhnout. Naproti tomu oči psů či jiných zvířat, které vyfotíš v noci s bleskem, jsou právě díky odrazivé vrstvě žluté či zelené. Odrazivá vrstva oka však nefunguje za úplné tmy, třeba v místnosti bez oken, či za bezměsíčné noci, a tam Filípek vidí stejně špatně, jako ty.
Pes žil původně v otevřené krajině stepí a plání, proto potřeboval hodně dobře vidět dokola kolem sebe. A to je to další, v čem je jeho zrak lepší, než náš. Má širší zorné pole. Naše vidění obsáhne asi 180 stupňů, přičemž zraková pole obou našich očí se částečně překrývají, a to nám umožnuje binokulární vidění. Díky němu dovedeme výborně odhadovat vzdálenost, což bylo pro naše předky, kteří skákali po větvích stromů, velmi důležité. Binokulární vidění nemají zdaleka jenom lidé, ale například i opice, kočky či veverky. Umožňuje nám vnímat prostor, a je to tak složitá věc, že malé děti se mu musí během celého prvního roku života učit a až asi do 8 let se u lidí ještě stále cvičí a mění. Musí se mu naučit nejen naše oči, ale i tělo a mozek. Můžeš si sama vyzkoušet jaké to je, zavřít jedno oko a zkusit sáhnout po něčem, co máš v dosahu, a pak to zkusit s oběma očima otevřenýma. Tak pochopíš, jak Filípek vidí. Jeho binokulární vidění je mnohem horší, protože se mnohem méně překrývají zorná pole jeho očí. Ovšem jeho celkové zorné pole je širší než naše, protože má oči posazené více po stranách hlavy. Protože je Filípek boloňský psík, krátkonosé plemeno psa, je to asi 200 stupňů, čili o trochu víc, než tvé. Ale takový chrt s dlouhým nosem má zorné pole o šířce 270 stupňů, čili vidí si nad obě ramena a ještě i kousek skoro za sebe.
Poslední, v čem je psí zrak lepší než lidský, je to, čemu se říká rychlost zpracování signálu. Sama to znáš, když se ti na starém mobilu dlouho nahrává poslané video hra a musíš čekat, zato na novém tátově to jde hned. Psi vnímají předměty tak, jako by se pohybovaly zpomaleně. S tím souvisí i další věc, které říkáme reakční doba. To je čas, který uběhne mezi nějakým podnětem a naší reakcí na něj. U nás lidí i u psů je nejrychlejší reakce na sluchový podnět. Proto se taky na běžeckých závodech střílí startovní výstřel. Reakční doba člověka na něj je asi 0,1 až 0,2 sekundy. Reakční doba psa je asi desetkrát kratší.
Důležitým smyslem psa je sluch. Už sis jistě všimla, jak často Filípek leží, nehýbá se, ale pozorně otáčí ušima. Vnímá mnohem vyšší rozsah zvuků než my, a to jak těch nižších, jako chvění země projíždějící tramvaje, tak i vyšších, jako je pískání netopýra. U zvuku je důležitá nejen hlasitost, ale i frekvence. To si můžeš snadno představit tak, že čím je frekvence vyšší, tím je vyšší i zvuk, například bručení medvěda bude mít nižší frekvenci než pištění myši. My slyšíme zvuky s frekvencí asi 20 až 20 000 hertzů, se stárnutím se ale naše schopnost vnímat vysoké zvuky snižuje. Proto někteří lidé zamlada umí slyšet netopýry. Lidský hlas má rozsah asi 200 až 800 hertzů. Protože naše uši jsou po stranách hlavy, můžeme se podle zvuků orientovat v prostoru, ale díky tomu, že nemáme pohyblivé boltce, máme velmi špatnou schopnost zjistit přesný směr zvuků, a to hlavně u těch s nízkou frekvencí. Proto taky snadno slyšíme zvuky, které vůbec nejsou, například, že někdo v noci chodí po bytě nebo šeptá ve tmě. Říká se tomu sluchové halucinace a není se toho třeba bát, víš sama, že když je slyšíš a Filípek spí vedle, ani se při těch strašidelných zvucích nezvedne. Sluchové i jiné halucinace často přicházejí, když jsme unaveni, před usnutím, či v noci když nemůžeme spát a někdy si můžeme vysvětlit proč. Není se třeba jich bát. Ale zpátky ke psímu sluchu. Filípek vnímá jak mnohem větší rozsah zvuků, velmi dobře slyší od 40 do 45 000 hertzů, a obstojně od 30 do 60 000 hertzů, slyší tedy ultrazvuky a dokonce i infrazvuky. Proto mu lze dávat povely pro nás neslyšitelnou píšťalkou. Snadno si spočítáš, že i špatně slyšící pes slyší ještě pořád více než dvakrát lépe než lidé s tím nejlepším sluchem, a dobře slyšící pes dokonce třikrát. Protože je však důležitá nejen frekvence, ale i intenzita zvuku, celkově tedy pes slyší asi čtyřikrát lépe, než my. Slyší i zvuky tak tiché, že si je ani neumíme představit. Silnými zvuky však trpí mnohem víc, než my, proto se Filípek vždy schovává o novoročním ohňostroji. Navíc, už jsme si povídali o zpracovávání signálu. Na rozdíl od nás umí zdroj zvuku zaměřit v setinách, my pouze v desetinách vteřiny, jak jsme si už řekli u vyprávění o reakční době. Ještě lepší sluch ze savců než psi mají kočky a úplně nejlepší asi kytovci a netopýři. Mezi ptáky mají výborný sluch sovy, ale o tom všem si povíme příště, až si budeme vyprávět o smyslech zvířat, která můžeš vidět v noci ve městě, nebo na návštěvě v zoologické zahradě.
Určitě víš, že nejlepším smyslem psa je čich. Uvnitř psího nosu jsou kůstky zvané skořepy. Kdyby se rozvinuly do plochy, měly by u dlouhonosých plemen skoro až 2 metry čtvereční. U krátkonosých jako je Filípek by to asi 70 čtverečních centimetrů, ale i to je pořád ještě mnohem více, než u nás. Na skořepách jsou čichové buňky, kterých je asi 220 milionů. My jich máme nejvíce 5 milionů. Navíc, už jsme si povídali o zpracovávání signálu. Čichové signály se zpracovávají v oblasti mozku, které se říká čichové laloky, a i přesto, že středně veliký pes má asi desetkrát menší mozek než my, jeho čichové laloky váží asi 60 gramů, kdežto naše asi 15. Odhaduje se tedy, že čich psů je asi 100 000 krát citlivější, než náš. Dokáže zachytiti i pach, zředěný v poměru 1 ku milionu. Nejlepší čich mají bloodhoundi, a umí díky němu hledat třebas pachové stopy staré několik dnů. Dobře už víš, že zdravý pes má stále vlhký a studený nos. Je to díky nosnímu sekretu, kterým je nos pokryt. Pachová stopa se v něm rozpustí a on ji přenese až na čichové buňky. Určitě sis všimla i mnoha malých vrásek, které jdou zblízka vidět Filípkovi na nose. Ty vedou u každého psa úplně jinudy a psi se podle otisků nosu dají poznat úplně stejně, jako lidé podle otisků prstů.
Nakonec si povězme ještě něco o chuti psů. Už jsi zkoušela ochutnat Filípkovy granule a víš, že jsou docela bez chuti. Víš i to, že mu nesmíš dávat čokoládu ani nic slaného. Pes má daleko méně chuťových pohárků než my. Rozlišuje jen potravu příjemnou, neutrální a nepříjemnou. My rozeznáváme čtyři základní chuti: slanou, sladkou, hořkou, kyselou, a stejně tak i psi. U lidí se někdy mluví ještě o chuti tukové a chuti umami, uvažuje se i o tom, že chutí rozlišujeme horké a studené. Máme totiž okolo 8 000 chuťových pohárků, ale psi jen asi 1 500.
Nakonec si povíme o jednom zvláštním psím smyslu. Od čichu se ale trochu liší, je to, jednoduše řečeno, vlastně vnímání pachů ústy, pomocí Jacobsonova orgánu. Jsou to dvě jamky v ústech, v horním patře, vystlané citlivými buňkami. U hadů znáš dobře, jak stále vyplazují a zasouvají svůj rozeklaný jazyk, a jeho konce se uvnitř tlamy právě zasouvají každá do jedné z jamek. Je to pro ně vůbec ten hlavní orgán čichu a právě i díky jemu jsou tak úspěšnou skupinou. Ze savců je nejvyvinutější u hlodavců. Vůbec nejvíc jej využívají plazi. Najdeme jej ale i u koní, koček, obojživelníků, a velmi zakrnělý je dokonce i u nás. Daleko vyvinutější než my jej mají psi, a podobně jako kočky a koně jej využívají zejména při rozmnožování, kdy jím samec vyhodnocuje pach samice, kdy jím cítí, zda je připravena k početí mláďat. Už jsi určitě často viděla, jak se psi navzájem očichávají, nebo jak pečlivě očichávají značky, které před nimi zanechal jiný pes, a to je právě ta chvíle, kdy je Jacobsonův orgán důležitý.
Tak, teď už víš, proč je lépe si vzít modrý míček na hru s Filípkem v trávě než žlutý či červený a proč ty najdeš dříve ležící hračku, ale on se dříve rozběhne za klacíkem, který vám hodí táta. Příště spolu můžeme pro změnu chvíli pozorovat obě koťata tvých brášků a něco si říci o tom, jak vnímají svět kolem sebe i nás Micka a Ťapka.
