Článek
Drahý Time,
je těžké si to přiznat, ale žádná vědní disciplína by nebyla kompletní, kdyby do ní významnou měrou nepřispěl, anebo u jejího založení nebyl, právě Jára Cimrman. Tato renesanční osobnost a duchovní titán otiskl svoji nesmazatelnou stopu i do základů kvantové fyziky, ale trochu jinak, jak bychom si to v současnosti představovali. Tak se pohodlně usaď a tady máš celý příběh:
Císařpán v muničním skladu
Celý příběh začíná propuštěním Járy Cimrmana z vězení, kde si odpykal trest za vtip „Císařpán v muničním skladu“. Ze zápisku velitele solnohradské věznice víme, že na Járu čekal ve vrátnici jeho kamarád, Albert Einstein. Lze se domnívat, vzhledem k Einsteinově práci na patentovém úřadě, že se seznámili právě tam, neboť Cimrman zde byl díky přehršli svých vynálezů častým hostem.
Podle všeho Einstein nabídl Járovi dočasný příbytek v domě U jednorožce, než si po návratu z vězení něco sežene. Einstein zde bydlel už při svém prvním, jeho životopisci opomíjeném, pobytu v Praze. Do našeho hlavního města byl vyslán svými nadřízenými na výměnnou stáž za „odměnu“. Jeho iniciativa, vstřícnost a rychlost, s jakou zvládal byrokratickou zátěž patentového úřadu v Bernu, byla totiž přímo pověstná.
C. a K. tajná policie pátrá a vyšetřuje
Veškeré informace, které o tomto krátkém soužití dvou titánů vědy máme, plynou z nedávno odtajněných archívu C. a K. tajné policie. Ta si ve vedlejším bytě zřídila nepřetržitý odposlech a vše, co jejich agenti s uchem na zdi uslyšeli, si s pověstnou pečlivostí zapisovali a evidovali. Díky tomu se nám naskýtá vpravdě nevšední pohled na zcela všední život Járy Cimrmana, tak jak nám jej zachytil odposlech špiclů C. a K. mocnářství.
Bohužel je nutno konstatovat, že tito dva velikáni světové fyziky jenom těžko hledali společnou řeč. Na vině je zřejmě vídeňská němčina Járova, která nebyla kompatibilní s Einsteinovou švýcarskou němčinou takovou měrou, že jako komunikační jazyk používali lámanou směs češtiny, němčiny a angličtiny. Bylo to, jak zaznamenal mladší čekatel na tajného policistu Bretschneider, jako by mluvil Maďar z kozou. Tudíž je zřejmé, že o nedorozumění zde nebyla nouze.
Zákony stejné pro každého
Kupříkladu Albert velice bolestivě zasáhl Cimrmana krátce po jeho návratu z vězení tvrzením, že zákony musí platit pro všechny stejně. Jára mu oponoval, že toto je ve zpuchřelém mocnářství jevem po výtce relativním, na což Einstein reagoval dlouhým a hlubokým zadumáním. A nebylo zdaleka jediné nedorozumění, je nutno přiznat, že mezi těmito dvěma génii se velice záhy rozvinula velmi silná ponorková nemoc.
Einstein například nemohl pochopit, že Jára se potřebuje zotavit z pobytu ve věznici národů a místo toho naprosto malicherně lpěl na nočním klidu. Požadoval, aby ho Jára nerušil pozdními nočními návraty, argumentujíc svoji byrokratickou kariérou.
Výzkum světla a výzkum tmy
Jejich vzájemné soužití se tak stalo utrpením pro oba. Na Einsteinův výzkum fotoelektrického jevu a zájem o podstatu světla obecně reagoval Cimrman výzkumem tmy. Je zajímavé, jak Cimrman řešil problém, že ve tmě není nic vidět. Vyvinul nový fotografický přístroj, který mu umožňoval tmu vyfotit a následně si ji potom v klidu a na světle dobře prohlédnout. Za opravdovou tmou se až do Kladna a zdejších černouhelných dolů.
Co Járu velice trápilo, tedy kromě řady boulí na hlavě, podvrtnutých kotníků a otlučených kloubů na rukou, byla absence úplné tmy. Prakticky každý z pořízených snímků na velice citlivém přístroji s velice jemným zrnem fotografické emulze na skleněné desce byl znehodnocen linkami světla, patrných ovšem až při pozorování silným mikroskopem.
Tajemné křivky světla
Tyto linky vytvářely zajímavé obrazce, podobné ohňostrůjným rozpraskům na noční obloze, ty nejzajímavější mnohonásobně zvětšené jednou Jára ponechal na stole v kuchyni. Bohužel tam ponechal i dárek od uzenáře, skvělou škvarkovou pomazánku, takže při svém návratu nalezl Alberta, jak se cpe jeho pomazánkou a přitom si se zaujetím prohlíží fotografie.
„Was ist das?“ zeptal se tehdy Einstein místo pozdravu. „Škvarky,“ odpověděl nasupeně Cimrman, shledaje, že sklenice s pomazánkou zeje prázdnotou. Vzápětí za ním s třeskotem zapadly dveře jeho pokoje a tak nemohl zaslechnout Alberta, jak v zadumání opakuje: „Kvarky.“
Rozchod géniů
Cimrman záhy po tomto incidentu opustil Prahu a přijal práci při stavbě železniční trati z Lusaky do Maramby a o další osud svých fotografií se nezajímal. Nicméně Einsteina tyto snímky zaujaly natolik, že si je sebou vzal a putovaly s ním i do Princetonu. Zde při jedné exkurzi zaujaly tehdy velmi zvídavého mladíka Murraye Gell-Mana fotografie, které měl Einstein na zdech své pracovny. A byly to právě fotografie našeho velikána Járy Cimrmana, které pořídil při svém výzkumu tmy hluboko pod zemí. Na jeho otázku, co to je, se v Albertově paměti cosi hnulo a on odpověděl: „Kvarky.“
Aniž by byl to náš velikán Jára Cimrman byť jenom tušil, díky svému štěstí génia zachytil právě srážku protonu s vysokoenergetickou částicí kosmického záření a jeho následný rozpad. Mnohem později, když Murray uviděl podobné snímky při svých pokusech na urychlovači, vzpomněl si na Einsteina a jeho fotografie a z úcty k němu pojmenoval to, co objevil, kvarky. Tím se Jára Cimrman zapsal nesmazatelně i do dějin kvantové fyziky a zároveň dnes nikdo neví o tom, že kvark je jenom zkomolenina z českého škvarek. Doufám, že tento článek přispěje k tomu, aby došlo k nápravě a kvarky se jmenovaly škvarky, už jenom vzhledem k tomu, že mají vůni.
