Článek
Drahý Time,
než si začneme vyprávět o tom, proč a jak co funguje ve vesmíru, bych ti rád povyprávěl o tom, jak to všechno vlastně celé začalo. Každý příběh by totiž měl mí jasný začátek, co říkáš?
Není to tak dávno, co by otázka, jak vlastně začal vesmír, byla považována za hloupost. Vesmír přece nemá žádný začátek a ani žádný konec, je stálý a neměnný. To platilo už od dob, kdy první člověk pozvedl svůj pohled ke hvězdné obloze. Všechno kolem něj se měnilo, právě kromě hvězd nad jeho hlavou.
Později si lidé všimli, že se na obloze přece jenom něco hýbe. Kromě Měsíce našli lidé toulavé hvězdy. Jestli chceš vědět, co to je za vesmírná tělesa, tak napovím: Tulák se řecky řekne planétes, takže… Ano, ty pohyblivé hvězdy dostaly jméno planety, důležité byly hlavně Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Staří Řekové byli první, kdo pěstoval vědu, a proto rozdělili nebe na sféru planet, kde se všechno hýbe, a na sféru stálic, která je neměnná. Později, když jsme vynalezli dalekohled (to má na svědomí Galileo Galilei, to jméno je dobré si zapamatovat a v našich příbězích o něm ještě uslyšíme), zjistili jsme, že ve vesmíru ve skutečnosti všechno víří a kolem něčeho obíhá, ale vesmír jako celek je neměnný, odborně se tomu říká statický.
Ten statický vesmír nám vydržel od úsvitu dějin až do roku 1923. Zlom mělo na svědomí pozorování, dostupné díky největšímu dalekohledu, který byl kdy postaven. Astronomové jej zamířili na nezřetelné obláčky na obloze, kterým se říkalo mlhoviny. Edwin Hubble, tak se ten hvězdář jmenoval a ano, Hubbleův teleskop na orbitě se jmenuje po něm, tak ten Edwin objevil, že to nejsou obláčky mlhy, ale další galaxie, podobné té naší Galaxii. Že vesmír je mnohem větší, než jsme si mysleli. Ale to nebylo všechno, Hubble objevil také, že všechny ty galaxie se od nás vzdalují. Dokonce čím dále od nás jsou, tím rychleji se vzdalují, jinými slovy, vesmír se rozpíná.
A pokud se vesmír rozpíná, musel někde a někdy začít. Je to jako když na narozeninovou oslavu nafukuješ balónek, jenom pozpátku. Když se díváš dostatečně daleko do minulosti, obrátíš pohyb galaxií, aby se k sobě přibližovaly, tak nakonec vesmír skončí v jednom jediném místě. Nevíme, jak to místo bylo veliké, jestli to byl počáteční jeden bod, kterému se říká singularita. Jedna jediná malinkatá tečka, ve které byla napěchována všechna hmota vesmíru, všechny galaxie, hvězdy, planety, do jediného bodu. Když o tom vědci mluví, tak jim svítí oči a šermují nekonečny. Tady si, prosím, dej pozor. Pokaždé, když se nám do vědy začnou plést nekonečna, znamená to, že tomu tak úplně nerozumíme.
V každém případě to najednou celé bouchlo. Proto se tomu říká Velký třesk, že to byla mega šlupka. Prostor, který předtím nebyl, se najednou začal zvětšovat, přesně tak, jako když nafukuješ ten balónek. Trvalo zhruba 380 000 let, než se vesmír zaběhl do podoby, jak ho známe dnes, než se oddělilo světlo od hmoty. Do té doby bylo nejisté, co je hmota a co je energie (světlo), právě díky kvantové fyzice se z energie stávaly částice a z nich zase energie, prostě chaos. Ale vesmír se rozpínal, chladl, zmenšoval se i nesmírně velký tlak, a tak se jednoho dne oddělilo záření od hmoty. Potom se začala tvořit oblaka plynu, v nich první hvězdy a to pokračovalo až do dneška.
Možná se ptáš, jak jsme na tohle mohli přijít. A ptáš se správně. Dodnes totiž ve vesmíru zní ozvěna Velkého třesku. Dodnes ze všech stran vesmíru můžeme pozorovat reliktní záření. I díky tomu odhadujeme, že Velký třesk byl před 13,8 miliardou let. Tenkrát byl vesmír nepředstavitelně horký, dnes je naopak nepředstavitelně studený. Ale není úplně zmrzlý, pořád v něm poletuje ozvěna té mega pecky.
Tak to je pro dnešek všechno, o čem mám napsat příště?
