Článek
Pozor, článek obsahuje informace a sdělení, která by mohla narušit zdravý psychický vývoj slabších jedinců a hlavně: Tohle doma nezkoušejte
Ve svém předchozím článku (najdete ho zde: Jak jsem aspiroval na cenu pana Darwina ) jsem měl tu čest seznámit vás s průběhem souboje mezi mnou a vosami. Vzhledem k tomu, že přežily jak vosy, tak já, označil bych to za remízu. Nebo, s přihlédnutím k informacím, které jsem se později o vosách dozvěděl, bych to označil za svoje malé vítězství. Tedy, že jsem vůbec přežil.
První, co jsem měl udělat a neudělal, byl taktický průzkum na úrovni zjištění druhu vos. Ony totiž nejsou vosy jako vosy. Zde šlo o vosy útočné, což jsem nevěděl. Tyhle potvory mají velmi propracovaný útok na každého, kdo je naštve, a já je naštval hodně. Pokud bodnou, zároveň s jedem vypouštějí feromon, který slouží jako značkovač cíle pro další útok roje. Kromě toho krásně září v UV světle, takže i kdyby byla vosa bez čichu, cíl najde. To proto jsem schytal žihadla téměř výhradně na nekryté hřbety rukou. Navíc ta látka vydráždí zbytek roje k silnějšímu útoku, čím více feromonu, tím bojovnější nálada. A nezastaví je Biolit nebo zákopnická lopatka.
Jako kluk z vesnice jsem se setkával už od malička s kdečím bodavým, od komárů přes vosy a včely. A jako kluk jsem se s nimi nutně střetnul na válečném poli. A že těch zápasů bylo hodně a nebyly všechny úspěšné…
Vosami obsazená ptačí budka na stěně sousedovy stodoly ve výšce pěti metrů – může pro dvanáctiletého kluka existovat větší výzva? Ale jak se tam dostat? Díky tomu, že jsem již tehdy sledoval zakázanou ORF1 a seriál McGyver, jsem si věděl rady. Soused měl u stodoly též studni a v ní pořádně silné čerpadlo. Přidělat 5 cm silnou hadici na dlouhou lať potom byla otázka pár minut, i díky nekvalitní replice švýcarského armádního nože od Mikovu. Jakožto nejstarší z party a ten, kdo to všechno vymyslel, jsem potom měl tu výsadu vést útok. Zručně jsem zastrčil konec hadice do otvoru pro vlet ptáka a brácha pustil vodu. V tom okamžiku budka explodovala, no přeháním, zůstala pohromadě, ale voda z ní pod tlakem stříkala na všechny strany. Na jásot ale nebyl čas. Ve výšce, u ústí hadice jsem proti blankytně modré letní obloze uzřel černý bod. Vosa, co přežila. Pekelně nas..ná vosa. Zřejmě měla nějaké znalosti v pilotáži střemhlavých bombardérů Štuka, protože mi posadila žihadlo bez brždění přímo mezi oči rovnou z kurzu. To léto jsem už svoji oblíbenou kšiltovku ani sluneční brýle nenosil. 1:0 pro vosy.
Ale nebyla to jenom stodola, kde si vosy dělaly svoje doupata. Jeden pěkně velký roj se též usídlil na fotbalovém hřišti, ve svahu kousek od pomezní čáry. Přímo ideální místo pro vedení války a testování nových taktických postupů, jako je lak na vlasy Lybar pomocí kousku izolačky a zapalovače proměněný na slušný plamenomet. Vosy byly zahrabané hluboko, opravdu hluboko ve štěrkopískovém podloží, takže ožehnutí porostu kolem hnízda jim moc nevadilo, ale staly se velmi alergickými na jakékoliv otřesy půdy u hnízda. Co se nás kluků týče, věděli jsme o tom všichni.
Potom ale začal okresní přebor ve fotbale a naši kopálisti na svém hřišti poprvé od začátku léta uvítali hosty z, no nevím už odkud. Hlavní rozhodčí byl profík z města, čárovými potom jeden od nás a druhý od hostí. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo záměr, ale ten sudí z řad hostí měl lajnu zrovna u hnízda. Celou půlku poločasu to bylo v pohodě, pobíhal po čáře a mával praporkem. Potom ale došlo k osudnému autu. Míč velkou rychlostí opustil hřiště a udeřil do těsné blízkosti hnízda. Náš hráč bleskově rozehrál a obecenstvo hnalo náš tým do útoku. Ale my kluci jsme ztichli v očekávání příštích věcí. Vzápětí čárový rozhodčí zamával ofsajd, aut, dvojchybu i zakázané uvolnění. A mávat nepřestal, tloukl praporkem kolem sebe jako šílený. Hlavní sudí byl zmaten, proto přerušil hru a běžel se zeptat, co se stalo. Vzápětí už mávali rukama nohama oba dva. Jak proběhli kolem nic nechápajících hráčů, počet osob na hřišti, které přestal zajímat fotbal, rychle stoupal. Zakrátko to na trávníku vypadalo jako na konkurzu do taneční skupiny Uno. Divoké break-dance kreace záhy následoval hromadný úprk do šatny. Kdyby to viděl Usain Bolt, tedy tu rychlost, vykašlal by se na atletiku a dal se na fotbal. Ten zápas nakonec vyhrály vosy vysoko, aspoň 10:0. A my kluci jsme se velice rychle vytratili, než si někdo dá dohromady s námi ten opálený kráter na mezi.
Ale nebyly to jenom vosy, kdo do mně bodal svoje žihadla. Jednou v létě jsem vyrazil na projížďku na svém tehdy novém horském kole. Jednalo se o raně kapitalistický porevoluční výrobek, takže proti standardnímu modelu kol zn. Ukrajina bylo díky více převodům o malinko těžší. Cesta k lesu vedla prudkým kopcem, který se za zatáčkou lomil do táhlého kopce. A přesně v tom zlomu stál včelín. Nic zlého netuše jsem kolem něj projel a zařadil silnější převod. V tu chvíli mně něco bodlo do zad. A hned potom kousek výše a zase, zezadu do krku. Skrze moje černé zpocené triko do mně včely sázely jedno žihadlo za druhým, jako slepá švadlena do jehelníčku. V tu chvíli řetěz na kole zadrnčel, páky pedálu zasténaly námahou. Zadní kolo chvíli prokluzovalo, než chytlo správnou stopu. Jak jsem vyjel ten kopec, dodnes nevím, ale určitě jsem pokořil rychlostní rekord na kilometr s letmým startem. Výsledek byl 12 žihadel v oblasti zad a tam, kde už záda ztrácejí své dobré jméno. Dá se předpokládat, že po přečtení tohoto článku se dostane včelí jed na listinu zakázaných látek sportovního dopingu. Nicméně výsledky toho pobodání jsou se mnou dodneška. Když mne bodne včela, mám menší pupínek, než když mne bodne komár. Bohužel, vosy mají jiné složení jedu, na ně moje imunita neplatí. Tedy ještě jsem neotestoval, jestli jsem expozicí desítkám bodnutí od vos nezískal podobnou imunitu, jako to mám u včel. Dobrý nápad na toto léto.
