Zapomenuté jaderné průšvihy - smrtící zvědavost zlodějů kovů

Cesta pokroku je lemována nehodami, leckdy smrtelnými. To platí i o jaderné energetice. Zatímco v podstatě tři velké havárie, nehody na Three Mile Island, v Černobylu nebo poslední ve Fukušimě, jsou ve všeobecné známosti, existují co do velikosti srovnatelné průšvihy, o nichž se dnes nemluví. A nejedná se jenom o bývalý Sovětský svaz, o kterém jsem psal jako první, nebo Německo nebo posledně Japonská Tokaimura. Dnes o tom, že vyřazené radioaktivní zářiče patří do správných rukou, ne do odpadu.

V dnešním článku budou popsané incidenty, které mají společného jmenovatele - laxní nakládání s vyřazenými radioaktivními zářiči v bývalém rozvojovém světě, dneska se tomu říká Globální Jih. Půjde o Jižní Ameriku, Mexiko a Brazílii. Oproti nehodám, o kterých jsem psal v minulých dílech jsou tyhle mnohem smrtelnější, i když nemají takový plošný dosah.

Desetiletý chlapec s v roce 1962 donesl domů vyřazený zářič pro průmyslovou radiografii. Stalo se to v Mexico City a nikdy se nepřišlo na to, kde ten zářič ten kluk vlastně našel. V té době se o radioaktivitě moc nevědělo, tak chlapcova matka nic zlého netuše dala tu podivnou věc do kuchyňské skříňky. To bylo 1. 4. 1962. Do konce měsíce zářič plný kobaltu 60 zářil v kuchyni intenzitou 200 GBq. Zemřela na to chlapcova matka, sestra i babička, chlapec sám. Jediný, kdo z rodiny přežil, byl otec. Kolik bylo dalších zasažených zdroje neuvádí.

Když už jsme v tom Mexiku, další průšvih byl v roce 1983 ve městě Ciudad Juárez. Tam byl v soukromé nemocnici ukončen provoz dosti podloudně získaného přístroje na ozařování a jeho demontáž tomu odpovídala. Jeho aktivní hlava obsahovala 6 000 pelet kobaltu 60 každá po 2,6 GBq. Vicente Sotelo Alardín poškodil hlavici a radioaktivní pelety se rozsypala po korbě jeho auta, které vezlo zbytek hardware z přístroje do šrotu. Takže to kontaminovalo jak náklaďák, tak šrot na šrotišti. To se stalo 6. prosince, až 16. ledna se rozezněl poplach v Národní laboratoři v Los Alamos. Do objektu vjel náklaďák, který vezl železné výztuže do betonu. Rozjelo se tedy pátrání po původu železa, a tak došli až ke zdroji. Tento incident se naštěstí zakončil jenom likvidací 6 000 tun výztuh a taky toho auta, které Alardínovi zdechlo kousek od jeho domu. Ani zde zdroje nezmiňují další zasažené.

A teď se posuneme ještě dále na jih, do Brazílie, do města Goiânia a do roku 1987. V tomto městě zloději kovů ukradli z opuštěné nemocnice také vysoce radioaktivní zářič používaný pro léčbu ozařováním. 13. září Roberto dos Santos Alvese Wagnera Mota Pereiru, zloději kovu, začali v klidu domova s demontáží svého lupu. Kapsle byla v kontejneru, chráněná vrstvami oceli a olova, které mělo svoji cenu. Nakonec otevřeli i samotnou kapsli, o granulích chloridu ceznatého se domnívali, že jde o střelný prach, ale nepovedlo se jim ho zapálit. Protože se jim udělalo pěkně špatně, rychle se lupu zbavili a odvezli ho na šrotiště. Je s podivem, že to oba přežili, i když za cenu amputací ruky nebo prstů.

To šrotiště byl jiný příběh. Devair Alves Ferreira, majitel sběrny kovů si všiml podivné namodralé záře, která vycházela z kapsle. Pod dojmem, že jde o něco mystické, nadpřirozeného, si kapsli vzal k sobě domů, chlorid cesný z ní vydoloval a chlubil se s ním rodině a přátelům. I on přežil, až do roku 1994, kdy umřel na cirhózu. Na ozáření zemřela jeho žena a dva pracovníci a také jeho šestiletá neteř Leide. Jeho bratr Ivo si totiž vzal chlorid cesný k sobě domů a tam ho rozhodil po podlaze. Namodralá záře fascinovala jeho dceru, která si jím ozdobila tělo.

Až 29. září se přišlo na to, že za vším je radioaktivita. Ve městě vypukla radiofobie. Ozářeno bylo přes 250 lidí, musela se odklidit svrchní vrstva půdy na šrotišti a v okolí, zbourat domy. Dodnes zůstávají ve městě no-go zóny, kam chodí jenom ozáření chtiví turisté.

Třeba v gruzínském městě Lia v roce 2001 našli tři dřevorubci dvě jádra termoelektrických radioizotopových zdrojů ze sovětské éry. Zaujalo je, že kolem neznámých předmětů byl rozpuštěn sníh a nepřišli na nic lepšího než to používat jako ohřívače v tuhé zimě. Takové malé topení do spacáku. Výsledek - radiační popáleniny a dva a půl roku trvající agónie. Nebo v roce 2000 v Thajsku, ve městě Samut Prakan nechali radioaktivní zářič naprosto neoznačený v autě na nehlídaném parkovišti. Odtud to bylo ukradeno a opět prodáno ve sběrně kovů. Výsledek - tři mrtví a sedm vážně popálených.

Kdo si chce počíst o dalších - poměrně obšírný seznam je zde.

Zdroje: GBq, Kobalt 60, Mexico City 1962, Ciudad Juárez 1983, Goiânia 1987

Vážení čtenáři, děkuji vám, že jste se dočetli až sem. Pokud vás můj text zaujal, chystám se jej vydat v knižní podobě, podpořit mne můžete na Startovači, odkaz je přímo v mém profilu (klikněte na můj obrázek v záhlaví článku). Případně napište do diskuze.