Článek
Romantická vycházka s manželkou k Eiffelově věži zní jako ideální nápad, jak strávit den v Paříži při čekání na navazující autobus na jih Francie. Samozřejmě u takto ikonické stavby je nastražena řada turistických pastí. Tou největší je věž samotná. V jejím okolí postává spousta prodejců, většinou afrického původu, kteří vám nabízejí její miniatury. Pak jsme ovšem narazili na atrakci, kterou už jsem léta neviděl.
„Podívej, skořápky!“ ušklíbl jsem se a kývl hlavou směrem ke skupince několika lidí, kteří postávali okolo rychle rotujících kelímků. Zpětně mi došlo, že už v tomhle okamžiku jsem byl ztracený. Několik lidí ze skupinky mi začalo přátelsky a s úsměvem kynout, ať se jdu podívat blíž. Ostatně, proč bych se nemohl podívat? Já přece hrát nechci.
Přistoupil jsem blíž. Magické kelímky rotovaly a jeden z „hráčů“ zrovna vyhrál hezký obnos. Další kolo rotace a oči skořápkáře a diváků se upřely na mě: „Where is the ball, sir?“ Jasně jsem viděl, že míček je pod kelímkem nejvíce napravo. Ale hrát jsem nechtěl. Přesto jsem ukázal na dotyčný kelímek. Já přece vím, že tam ta kulička opravdu je! „OK, give me the money, sir,“ řekl s ještě širším úsměvem sympatický pán. „No, I don’t play,“ bránil jsem se v záchvatu příčetnosti. „Go for it, it is there, man,“ slyším najednou od zrzavého Kelta jako poleno, který stál vedle mě a zcela jistě neměl s balkánsky vypadajícím skořápkářem nic společného.
Když jsem pořád váhal, nastoupil vyšší stupeň nátlaku. Skořápkář mi do ruky vtiskl svých 50 euro jako zálohu na výhru. „Just show me your money,“ usmál se. Přímý útok na komoru. Zlý člověk vám přece dopředu nedá do ruky dobrovolně své vlastní peníze! V tu chvíli už jsem dávno klouzal ze svahu do propasti. Prastará touha po snadném obohacení způsobila, že jsem na klíčovou sekundu uvěřil, že můžu bezpracně přijít k penězům. „Just put your foot on the cup,“ řekl stejně sympaticky vypadající skořápkářův asistent a poté, co jsem tak učinil, mi na nohu šlápl, aby mi ji tam přidržel.
Nebylo to brutální násilí, mohl jsem nohu vyškubnout, ale psychologicky to zafungovalo dokonale. „It is there, man, just give him the money,“ zopakoval Kelt ve švihácké čepici vedle mě. V tu chvíli jsem kapituloval. Vždyť tam ta bílá kulička stejně je, tím jsem si jistý. Jako ovce jsem skořápkáři podal svých 100 euro. A pak přišla chvíle mého triumfu! Posunul jsem nohu, zvedl kelímek a … kulička nikde. „Óoo,“ ozvalo se sitcomově soustrastné povzdechnutí ze skupinky „náhodných“ přihlížejících, samozřejmě členů gangu.
Než jsem se vzpamatoval, hra pokračovala dál. Show must go on. Zpitoměle jsem se rozhlížel kolem sebe, zatímco skořápkář kouzlil se svými kelímky, pod kterými už zase posměšně tančil bílý balónek. Nevěřícně jsem se kouknul na manželku: „Já jsem právě prohrál 100 euro?“
