Článek
Pád dronu na rumunské území je jednou z těch událostí, které nedovolují neutrální postoj. Andrej Babiš zareagoval odsouzením útoku a vyjádřením podpory spojencům. Tato reakce však způsobila v části veřejnosti překvapení, protože někteří jeho příznivci očekávali buď mlčení, nebo opatrné relativizování. Dostali místo toho jasný signál solidarity s NATO. Odkud se tato reakce vzala a co vlastně o Babišovi vypovídá?
Kdo Babiše sleduje dlouhodobě, ví, že jeho zahraniční politika nestojí na jedné ose. Pravidelně kritizuje vládu za způsob, jakým Česká republika přistupuje k podpoře Ukrajiny, především k té finanční, ale i vojenské a argumentuje náklady, ptá se na priority a zpochybňuje konkrétní rozhodnutí. Vedle toho však existuje druhá linie, o níž se mluví méně. Babiš soustavně obhajuje členství České republiky v NATO a závazky z něho plynoucí. Tyto dvě linie nejsou nutně v rozporu, ale snadno mohou být tak vnímány.
Tento zdánlivý paradox má jednoduchý klíč. Babiš není ideologický politik v klasickém slova smyslu. Nepracuje se soustavným světonázorem, z něhož by jeho postoje mechanicky vyplývaly. Reaguje na to, co cítí jako dominantní sentiment a snaží se být v každém okamžiku přijatelný pro co nejširší skupinu. Pragmatismus je jeho základní metodou, nikoliv přesvědčení.
Existují situace, kdy se pragmatismus a mlžení dostanou do pasti. Když ruský dron přistane poblíž rumunského území - tedy na hranici aliance - přestává být zahraniční politika abstraktní debatou a stává se otázkou národní bezpečnosti. Politik, který se uchází o vládní moc, nemůže v takovém momentě nabídnout pouze neurčité komentáře. Musí zaujmout stanovisko.
Babiš dobře ví, že česká veřejnost NATO podporuje. Průzkumy to potvrzují. Podpora Severoatlantické aliance je jednou z mála zahraničně-politických otázek, v níž panuje v české společnosti nadstranická shoda. Odsoudit útok, který se dotkl spojeneckého státu, bylo v tomto kontextu politicky téměř nevyhnutelné. Překvapit mohl nanejvýš způsob, jakým to Babiš učinil, ale nikoliv samotný fakt.
Přístup aliance k podobným incidentům bývá zvenčí čten jako lhostejnost nebo záměrné přehlížení. To je ale nepřesné. NATO každý incident klasifikuje, vyšetřuje a diplomaticky adresuje, jen z toho automaticky nevyvozuje kroky, které by vedly k přímé eskalaci. Jinými slovy, to, že něco spadne a válka nevypukne, neznamená, že to nikdo nezaznamenal. Znamená to, že aliance rozlišuje mezi odpovědí a odvetou. Konsenzus spojenců přitom zůstává věcný a v zásadě jednoduchý: kdyby Rusko nebylo agresorem, který vede válku na území sousedního státu, žádné drony by nad Evropou nelétaly a nic by neohrožovalo její vzdušný prostor.
Proč je část voličů tedy zmatená?
Jádro zmatení jeho voličů neleží v Babišovi samotném. Leží v tom, jak různorodý je jeho elektorát. Pod střechou ANO se schází několik skupin, které sdílejí nespokojenost se zavedenou politikou, ale v mnohém jiném se zásadně rozcházejí.
Jedna část voličů ANO je umírněná a pragmatická. Jsou to lidé, kteří ocení, když jejich favorit mluví jazykem spojenecké odpovědnosti. Druhá část tvoří konzervativněji smýšlející voliče s protiválečnými nebo otevřeně prorusky nakloněnými postoji, kteří od Babiše spíše očekávají distancování od NATO narativu. A ještě jiná skupina ho volí takřka výhradně kvůli ekonomickým tématům a zahraniční politiku sleduje jen okrajově.
Problém ale není jen v různorodosti těchto skupin, ale také v tom, jak si každá z nich Babiše vykládá. Politici jako on těží z určité sémantické pružnosti. Jejich sdělení jsou formulována tak, aby různé skupiny mohly slyšet různé věci. Jenže v momentě konkrétní krize tato pružnost naráží na svůj limit. Nelze zároveň odsoudit útok na spojenecké území a zároveň naznačovat, že NATO je projekt, od nějž je třeba se distancovat. Část voličů, která si dosud Babiše vykládala po svém, zjistí, že jejich projekce neodpovídala realitě.
Část Babišových voličů nesahá po relativizaci jen z vlastního přesvědčení. Ruská hybridní válka v informačním prostoru funguje systematicky a dlouhodobě právě proto, že nevytváří nové názory od nuly, ale pouze posiluje stávající pochybnosti a nabízí hotové únikové argumenty. Když dron dopadne na území nebo v blízkosti NATO, část veřejnosti okamžitě sáhne po otázkách typu „A co Ukrajina?“ nebo „Vždyť to byl ukrajinský dron“. Tyto argumenty nevznikají spontánně. Jsou součástí narativu, který ruské informační operace soustavně zasévají do evropských mediálních prostorů - a který na půdě roztříštěných a nedůvěřivých voličů nalézá velmi úrodnou půdu.
Tohle je strukturální dilema každé velké populistické strany. Schopnost oslovit velmi rozdílné skupiny je ohromná volební výhoda a ANO ji po léta využívá s velkým úspěchem. Ale je to výhoda podmíněná, protože funguje, dokud politická agenda dovoluje dostatečnou míru nejednoznačnosti. Ve chvíli, kdy se na pořad dne dostanou otázky vyžadující jednoznačné odpovědi, se tato koalice začne třít sama o sobě.
Bezpečnostní témata jsou v tomto ohledu obzvlášť nemilosrdná. Dovolují méně únikových cest než debaty o sociálních dávkách nebo daňové politice. Buď stojíte na straně aliance, nebo nestojíte. Babiš volil stranu aliance a část jeho voličů na to nebyla připravena, proto pak vypadají zmateně v internetových diskuzích.
Babišova reakce přitom vynikne ještě ostřeji na pozadí toho, jak k incidentu přistoupily strany, s nimiž ANO ve vládě sdílí část voličského prostoru. SPD Tomia Okamury a Motoristé sobě zareagovali způsobem, který se od Babišova tónu zásadně liší. SPD dlouhodobě zastává otevřeně euroskeptické pozice, jejichž logickým vyústěním je rétorika o vystoupení České republiky z NATO. K tomu se přidává zpochybňování samotné legitimity podpory Ukrajiny, jak finanční, tak vojenské i politické. Motoristé pak tuto linii posilují svým charakteristickým populismem, v němž se nedůvěra k NATO prolíná s výzvami k bilaterálním jednáním a k ukončení konfliktu za každou cenu. Výsledkem je, že uvnitř vládní koalice dnes nepanuje jednota ani v otázkách, které by ji přirozeně spojovat měly. Tam, kde Babiš nabídl spojeneckou solidaritu, SPD nabídla alternativní narativ. To prohlubuje napětí uvnitř vládního tábora a zároveň jasně ukazuje, o jaký druh voličů se tyto strany rvou. Jde o voliče, kteří jsou ke strukturám liberálního Západu hluboce nedůvěřiví a pro něž není Babišova proatlantická reakce samozřejmostí, ale překvapením.
Incident s dronem v Rumunsku nabídl malé, ale výmluvné okno do stavu české politiky. Ukazuje, že úspěch politiků jako Babiš spočívá právě v jejich schopnosti být aktuální pro různé lidi, ale i to, že tato schopnost má své meze. Bezpečnostní témata tyto meze odhalují rychleji než cokoliv jiného, protože geopolitická realita nerespektuje volební výsledky.
Babiš pravděpodobně žádný zásadní obrat neprovedl. Reagoval způsobem, který mu dovolovala kombinace spojeneckých závazků, veřejného mínění a vlastní pragmatické logiky, ale zmatení části jeho voličů není jen jeho problém, je to svědectví o tom, jak různorodá očekávání si jeho koalice po léta tiše nesla.
