Článek
Evropský kontinent prochází demografickou proměnou, kterou lze těžko přehlédnout. Porodnost dlouhodobě klesá a populace stárne rychleji, než dokážou společnosti reagovat. Problém přitom není jen v celkovém počtu obyvatel, ale mnohem palčivější je nedostatek lidí v produktivním věku, tedy těch, kteří vydělávají, platí daně a starají se o ostatní. Lékaři, zdravotní sestry, řemeslníci, inženýři nebo pečovatelé jsou profese, které společnost potřebuje bez ohledu na to, jaké politické názory její členové zastávají. Leží před námi otázka, jestli migrace tento problém dokáže skutečně vyřešit, nebo jestli jde jen o odklad.
Historie migrace
Migrace není pro Evropu žádnou novinkou, spíš trvalou součástí jejích dějin. Římská říše stavěla svou armádu i hospodářství na příslušnících podmaněných i spojeneckých národů, kteří se stěhovali napříč kontinentem a postupně se stávali plnoprávnými občany. Středověká Evropa žila z pohybu obchodníků, řemeslníků a učenců mezi městy a univerzitami, a celé regiony se hospodářsky rozvíjely právě díky příchozím s novými dovednostmi, jako byli italští bankéři v Londýně nebo hugenotští řemeslníci, kteří po vyhnání z Francie pozvedli textilní a hodinářský průmysl v Nizozemsku, Prusku a Anglii. Éra evropského kolonialismu pak znamenala masivní migraci opačným směrem, kdy Evropané osidlovali jiné kontinenty a zároveň z nich čerpali pracovní sílu a suroviny.
Ani dvacáté století nebylo výjimkou. Poválečná obnova západní Evropy se opírala o programy takzvaných hostujících pracovníků, kdy Německo, Francie, Belgie nebo Švýcarsko cíleně najímaly miliony lidí z Turecka, Itálie, Španělska, Portugalska či severní Afriky, aby zaplnily nedostatek pracovních sil v továrnách a dolech. Mnozí z nich se z dočasných pracovníků stali trvalými obyvateli a jejich potomci dnes tvoří přirozenou součást německé, francouzské nebo belgické společnosti. Podobně Velká Británie po druhé světové válce přijímala pracovníky ze zemí Commonwealthu, aby pokryla poptávku po pracovní síle ve zdravotnictví a dopravě. Evropa tedy migraci v minulosti nejen tolerovala, ale aktivně vyhledávala a organizovala, kdykoliv to odpovídalo jejím hospodářským potřebám. Dnešní debata o demografické krizi a migraci proto není sporem o to, jestli je pohyb lidí přes hranice něco bezprecedentního, ale o to, za jakých podmínek a v jakém rozsahu má dnešní Evropa tento osvědčený nástroj znovu použít.
Paradox nechtěných profesionálů
Migrant však není pouhé číslo v populační statistice. Může to být student, lékař, programátor, řemeslník nebo podnikatel. Člověk muslimského či jiného původu může vystudovat evropskou univerzitu, stát se lékařem a během několika let výrazně přispět fungování zdravotnického systému. Demografická i ekonomická hodnota migrace se proto nedá posuzovat jen podle počtu příchozích lidí, ale podle toho, co konkrétní jednotlivci do společnosti přinášejí.
Zdravotnictví je v tomto ohledu modelovým příkladem. Stárnoucí populace potřebuje více zdravotní péče, zároveň ale stárnou i samotní lékaři a zdravotní sestry. Pokud domácí vzdělávací systém nedokáže vyprodukovat dostatek zdravotnických pracovníků, vzniká přirozený tlak na jejich dovoz ze zahraničí. Zahraniční lékař přitom není jen potenciální pracovník do budoucna. Po splnění kvalifikačních podmínek dokáže rovnou zaplnit existující místo, které by jinak zůstalo prázdné.
Migranti také stárnou a pokud zůstává porodnost dlouhodobě nízká, migrace může demografický problém pouze oddálit. Integrace navíc něco stojí. Jazykové vzdělávání, uznávání kvalifikací i dostupné bydlení vyžadují investice a čas. Špatně nastavená migrace tak může vytvářet tlak na infrastrukturu a veřejné služby místo toho, aby situaci ulehčovala.
Evropa navíc soutěží sama se sebou. Lékař, který odejde pracovat do Německa, bude chybět v Rumunsku. Bohatší evropské státy tak mohou vysávat kvalifikované pracovníky z chudších zemí kontinentu. Migrace pak řeší demografický problém jednoho státu, ale zároveň prohlubuje problém jiného. Zůstává otevřené, jestli by měla Evropa přistupovat k nedostatku pracovníků jako k celoevropské výzvě, nebo jestli má pokračovat čistě v konkurenci mezi jednotlivými státy.
Vzniká tak paradox. Evropa kvalifikované migranty naléhavě potřebuje, ale část společnosti je odmítá. Protiimigrační a protimuslimské nálady v posledních letech rostou a je třeba rozlišovat mezi legitimní kritikou imigrační politiky a diskriminací konkrétního člověka. Pro kvalifikovaného migranta přitom Evropa není jedinou možností. Pokud si může vybírat mezi několika zeměmi, rozhoduje nejen výše platu, ale i bezpečnost, společenské přijetí, kvalita institucí a možnost vychovávat děti v důstojném prostředí.
Extremistické strany napříč Evropou stavějí svůj program právě na tomto paradoxu, ale interpretují ho jinak než ekonomové. Netvrdí, že migrace škodí byrokraticky nebo rozpočtově, nýbrž, že ohrožuje kulturní a národní identitu, bezpečnost a soudržnost společnosti. Argumentují tím, že velké skupiny lidí z odlišného kulturního prostředí se nedokážou nebo nechtějí plně integrovat, že vytvářejí uzavřené komunity žijící podle vlastních norem a že stát ztrácí kontrolu nad tím, kdo na jeho území žije. Je třeba rozlišovat, do jaké míry jde o legitimní obavu z reálných problémů integrace a do jaké míry o zjednodušující nebo účelově vyhrocenou politickou mobilizaci.
Významnou roli v této debatě dnes hrají také sociální sítě, které se staly hlavním prostorem, kde extremistická hnutí svou verzi migrační krize šíří. Krátká videa a fotografie z konkrétních čtvrtí evropských měst se na platformách jako TikTok nebo X šíří bez kontextu a bez informace, že jde o vybrané, dlouhodobě problematické lokality uvnitř mnohamilionových metropolí, nikoliv o reprezentativní obraz celého města nebo celé imigrantské populace. Algoritmy sociálních sítí přitom upřednostňují obsah, který vyvolává silné emoce, takže záběr rozbitého okna nebo pouliční potyčky se dostane k mnohem širšímu publiku než statistika ukazující, že ve stejném městě žijí statisíce migrantů, kteří se do žádného trestného činu nikdy nezapletli. Vzniká tak zkreslený dojem, že problematická čtvrť reprezentuje celou zemi nebo celý kontinent, zatímco realita bývá mnohem roztříštěnější a lokálně podmíněná. Tento mechanismus nahrává extremistickým hnutím, protože jim umožňuje stavět politickou identitu na pocitu ohrožení, aniž by musela nabízet funkční řešení skutečných problémů integrace, které v konkrétních lokalitách nepochybně existují.
Reálné negativní jevy spojené s migrací přitom skutečně existují a není férové je popírat. Patří mezi ně vznik sociálně a jazykově izolovaných čtvrtí s vysokou nezaměstnaností, tlak na kapacity škol a sociálního bydlení tam, kde integrace selhává, i konflikty hodnot v otázkách postavení žen, výchovy dětí nebo náboženské svobody. V některých severských a západoevropských městech se objevily i organizované skupiny mladistvých pachatelů spojené s přistěhovaleckými komunitami, což vyvolalo veřejnou debatu o selhání integračních politik. Tyto problémy jsou reálné, ale týkají se obvykle konkrétních skupin, lokalit a generací, nikoliv migrace jako celku.
Islamofobie tak přestává být jen morální otázkou a stává se i ekonomickým problémem. Pokud společnost odrazuje kvalifikované lidi od příchodu nebo je svým chováním nutí odejít, přichází o investici do jejich vzdělání a práce. Zároveň je ale nutné rozlišovat mezi obecným dojmem a skutečně prokázaným odlivem profesionálů, a proto seriózní pohled na věc vyžaduje pracovat s daty o migraci, retenci a důvodech odchodů, nikoli pouze s jednotlivými dílčími případy.
Co říkají čísla o kriminalitě a násilí?
Než se pustíme do konkrétních čísel, je třeba ujasnit, co vlastně měříme, protože právě tady vzniká většina nedorozumění. Podíl migrantů mezi odsouzenými pachateli je jiné číslo než míra kriminality v celé populaci migrantů, a obojí je zase jiné číslo než takzvané relativní riziko, tedy kolikrát je pravděpodobnější, že se člověk z dané skupiny dopustí trestného činu, ve srovnání s jinou skupinou po zohlednění věku a pohlaví. Ani jedno z těchto čísel samo o sobě neříká nic o příčinné souvislosti mezi migrací jako takovou a kriminálním chováním, protože do hry vstupují i faktory jako socioekonomické postavení, koncentrace ve velkých městech nebo věková struktura dané skupiny.
S touto výhradou lze říct, že otázka, zda migrace celkově zvyšuje kriminalitu, nemá jednoznačnou odpověď. Studie institutu IFO z února 2025 se zaměřila na vztah mezi podílem cizinců v jednotlivých lokalitách a místní mírou kriminality a nenašla mezi nimi korelaci, tedy oblasti s vyšším podílem migrantů nemají podle této analýzy automaticky vyšší kriminalitu. Podle Policie ČR se cizinci v policejních statistikách objevují nadprůměrně často hlavně proto, že se ve větší míře usazují ve velkých městech, kde je tradičně vyšší kriminalita bez ohledu na to, kdo v nich žije, což je efekt běžný i v Německu. Tato zjištění se ale týkají spíš úrovně měst a regionů než rizika konkrétního jednotlivce.
Jinou metodu používá dánský statistický úřad, jehož publikace za rok 2024 počítá takzvaný věkově standardizovaný index násilné kriminality, tedy míru odsouzení přepočtenou na srovnatelné věkové složení. Jde o mnohem přesnější nástroj než prostý podíl na odsouzených, protože zohledňuje věk, ale stále popisuje korelaci u konkrétních skupin podle země původu a generace, nikoliv kauzální důsledek migrace jako takové. Vysoké hodnoty u druhé generace navíc naznačují, že jde spíš o otázku sociální integrace a prostředí, v němž tito lidé vyrůstají, než o vlastnost spojenou s migrací samotnou.
Podobně opatrně je třeba číst i data o sexuálním násilí. Studie vědců z Lundské univerzity, která pokrývala přes čtyři tisíce osob odsouzených za znásilnění nebo pokus o něj ve Švédsku mezi lety 2000 a 2020, uvádí dvě odlišná čísla, která se v médiích často zaměňují. Prvním je podíl odsouzených s přistěhovaleckým původem na celkovém počtu odsouzených za tento typ trestného činu, který studie odhaduje na přibližně 59%. Toto číslo samo o sobě ale nic neříká o riziku, protože nezohledňuje, jak velký podíl populace lidé s přistěhovaleckým původem ve Švédsku tvoří ani jaké je jejich věkové a genderové složení. Druhým a metodologicky silnějším zjištěním je odhad relativního rizika, podle kterého muži narození v zahraničí, kteří do Švédska přišli po patnáctém roce věku a žijí tam méně než pět let, měli podle studie více než sedminásobně vyšší pravděpodobnost odsouzení za znásilnění než muži švédského původu srovnatelného věku. I to je ale statistika založená na odsouzeních, nikoliv na skutečně spáchaných činech, a nevypovídá o kauzalitě, tedy o tom, zda je vyšší riziko důsledkem samotného přistěhovalectví nebo spíš průvodních faktorů jako mladý věk příchodu, absence rodinného zázemí nebo socioekonomická nejistota v prvních letech pobytu. Zveřejnění těchto zjištění ostatně vyvolalo i akademický a politický spor o to, zda podobný výzkum sám o sobě nepodporuje zjednodušující až xenofobní interpretace, když je čísla zbavena kontextu.
Podobná debata probíhá i v Německu, kde politici v souvislosti s uprchlickou vlnou po roce 2015 uvádějí odhad přinejmenším sedmi tisíc obětí sexuálních útoků ze strany migrantů, přičemž podle statistik naprostá většina napadených žen čin vůbec neoznámí, což činí přesné srovnání ještě obtížnějším. Tato konkrétní čísla navíc pocházejí z vystoupení politika v parlamentní rozpravě, nikoliv z nezávisle recenzované studie, a je na místě je brát jako citovaný politický argument. Vraždy pak tvoří statisticky mnohem menší a metodologicky ještě hůře uchopitelnou kategorii, u níž srovnatelná mezinárodní data prakticky chybí. Nejopatrnější a zároveň nejpoctivější shrnutí zní, že u některých konkrétních skupin migrantů, především mladých mužů, kteří přišli v pozdějším věku a bez zavedeného sociálního zázemí, ukazují data zvýšené riziko páchání sexuálního násilí ve srovnání s domácí populací, zatímco tvrzení o migraci jako celku coby příčině plošného nárůstu vražd nebo znásilnění v datech oporu nemá.
Čtyři pilíře řešení a role Česka
Vyšší porodnost patří mezi klíčové faktory a vyžaduje dostupné bydlení, dostatek míst ve školkách a podmínky, které umožňují slučovat rodičovství s kariérou. Řízená migrace by měla dávat přednost lidem, jejichž schopnosti ekonomika reálně potřebuje. Integrace zahrnuje jazyk, vzdělání, práci a respekt k právnímu řádu na obou stranách. Také produktivita, tedy automatizace, umělá inteligence, robotizace i efektivnější využívání starších pracovníků, může snížit tlak na počet nových lidí, které je třeba do systému přivést.
Česká republika bude čelit stejným výzvám jako zbytek Evropy. Nedostatek zdravotníků a dalších klíčových profesí se týká i českého trhu práce a s ním souvisí i riziko odchodu mladých Čechů do bohatších zemí západní Evropy. Země proto potřebuje vytvořit prostředí, ve kterém se lidem vyplatí přijít, pracovat, založit rodinu a zůstat, místo aby odcházeli za lepšími podmínkami jinam.
Evropský kontinent si nemůže dovolit volit mezi realitou a ideologií. Potřebuje víc dětí, vyšší produktivitu i rozumně řízenou migraci současně. Kvalifikovaný muslimský lékař přitom není náhradní Evropan, ale člověk, který se může stát plnohodnotnou součástí evropské společnosti. Podstatné proto je, jestli dokáže Evropa vytvořit společnost, do které budou chtít schopní lidé přicházet a ve které budou chtít zůstat.
