Článek
Ruský prezident čelí situaci, která se stále více vzdaluje jeho původním plánům. Válka trvá déle, než se čekalo, a vítězství, o kterém se mluvilo na jejím počátku, je v nedohlednu. V takové chvíli se přirozeně objevuje otázka, co udělá vládce, který cítí, že prohrává. Mnozí okamžitě sahají po představě zahnaného zvířete do kouta, které v beznaději sáhne po nejnebezpečnější zbrani, jakou má k dispozici. Realita je spíše komplikovanější. Zoufalství nemusí automaticky vést k jaderné válce. Pro autoritářský režim, jakým je ten ruský, může být racionálnější hledat cestu k jednání než sáhnout po prostředku, který by ho mohl zničit úplně.
Jaderná zbraň není tlačítko „prohrávám“
Jaderné zbraně totiž nefungují jako tlačítko, které se zmáčkne ve chvíli, kdy věci nejdou podle plánu. Jaderný útok by Rusku pravděpodobně nepomohl dosáhnout jeho politických cílů na Ukrajině. Naopak by s vysokou pravděpodobností vyvolal přímou reakci NATO a dále sjednotil Západ, který je dnes v otázce podpory Ukrajiny stále soudržnější, než by si Moskva přála. Rusko by navíc mohlo ztratit podporu i neutrální postoj států, se kterými si dosud udržuje obchodní a diplomatické vztahy a na kterých je částečně závislé. K tomu se přidává riziko, že by Kreml rozpoutal eskalaci, kterou by už sám nedokázal kontrolovat. Z pohledu ruského vedení jde tedy o krok s nejistým přínosem a extrémně vysokým rizikem.
Co by tedy mohlo Putina skutečně přimět k jednacímu stolu? Spíše než jediný dramatický moment jde o kumulaci dlouhodobých tlaků. Rostoucí vojenské a ekonomické náklady války, nedostatek lidských zdrojů a neschopnost dosáhnout rozhodujícího vojenského vítězství postupně mění strategii Kremlu. Svou roli hraje také posilující evropská obranná kapacita, která snižuje naději, že by se čas mohl obrátit ve prospěch Ruska. Zároveň zůstává nejistota ohledně dlouhodobé západní podpory Ukrajiny, což je faktor, se kterým Moskva stále počítá. V okamžiku, kdy pokračování války přestane dávat ekonomický i vojenský smysl, se jednání může stát pro Rusko výhodnější variantou než další boj.
Je však třeba dodat, že Putinovo rozhodování nelze chápat jako čistě racionální kalkulaci v učebnicovém slova smyslu. Jde spíše o strategické uvažování, které je zároveň deformované autoritářským informačním prostředím, osobními zájmy, chybnými odhady a dynamikou eskalace. Ruský prezident se rozhoduje na základě informací, které mu poskytuje aparát motivovaný spíše potvrzovat očekávání nadřízeného než přinášet nepříjemnou pravdu, což zvyšuje riziko systematického zkreslení reality, na jejímž základě jsou činěna klíčová rozhodnutí. K tomu se přidávají osobní zájmy Putina a úzkého okruhu lidí kolem něj, pro které může být politické přežití důležitější než racionální vyhodnocení strategických nákladů a přínosů války. Tato kombinace faktorů znamená, že i zdánlivě racionální kalkulace může vést k rozhodnutím, která jsou pro vnějšího pozorovatele těžko předvídatelná.
Klíčovým problémem však zůstává to, že Putin si nemůže dovolit vypadat jako poražený. Autoritářský režim je v tomto ohledu zranitelný, protože otevřené přiznání porážky může být politicky nebezpečné pro samotné vedení země. Ruská veřejnost potřebuje narativ, který bude možné prezentovat jako úspěch, nikoliv jako selhání. Putin proto potřebuje mít možnost tvrdit, že Rusko ubránilo své bezpečnostní zájmy, že Západ ustoupil a že Moskva dosáhla svých hlavních cílů. Z tohoto důvodu může být pro Kreml přijatelnější nějaká forma kompromisu než scénář, který by byl veřejně vnímán jako otevřená kapitulace.
Současně je nutné zachovat Kremlu možnost bezpečného politického ústupu, tedy prostor, ve kterém bude moci ukončení bojů prezentovat jako přijatelný výsledek, aniž by se to muselo rovnat odměně za agresi. Nejde tedy o ústupek Putinovi nebo odměnu za agresi, ale o promyšlené řízení jaderného rizika, které bere v úvahu logiku autoritářského režimu.
Skutečné nebezpečí přitom nespočívá primárně ve vědomém rozhodnutí použít jadernou zbraň ve chvíli, kdy Rusko prohrává. Mnohem reálnější hrozbou je postupné a téměř nepozorovatelné překračování hranic. Vojenské neúspěchy vedou k další konvenční eskalaci, hlubší ukrajinské útoky na ruské území vyvolávají ruské jaderné výhrůžky, na které reaguje další západní zapojení, a celý proces provází riziko chybného vyhodnocení záměrů druhé strany. Jaderná válka tak může vzniknout spíše z řetězce chyb a nedorozumění než z jasného a promyšleného rozhodnutí.
Cílem Západu by nemělo být Putinovo osobní zahnání do kouta ani jeho politická či fyzická destrukce. Smysluplnějším cílem je vytvořit situaci, ve které bude pokračování války pro Rusko jednoznačně dražší než dohoda. Současně je nutné zachovat Kremlu možnost bezpečného politického ústupu, tedy prostor, ve kterém bude moci ukončení bojů prezentovat jako přijatelný výsledek. Nejde přitom o ústupek Putinovi, ale o promyšlené řízení jaderného rizika, které bere v úvahu logiku autoritářského režimu.
Z dnešní situace se rýsují tři možné směry vývoje. Prvním je pokračování ve válce, pokud Putin stále věří, že může vojenskou cestou získat víc, což by pravděpodobně znamenalo další mobilizaci a další eskalaci bojů. Druhým směrem je skutečné vyjednávání, ke kterému by mohlo dojít ve chvíli, kdy se válka dostane do bodu, kde další vojenský postup přestává dávat Moskvě smysl a snahou se stává přeměnit dosavadní vojenské zisky v politickou dohodu. Třetí, nejméně pravděpodobnou, ale zároveň nejnebezpečnější variantou je jaderná eskalace, která by pravděpodobně nebyla důsledkem prvoplánového rozhodnutí, ale spíše výsledkem postupné eskalační spirály popsané výše.
Ze všech těchto úvah vyplývá, že cílem by nemělo být Putina zahnat do kouta, ale změnit jeho strategii. Západ by neměl počítat s tím, že ruský prezident musí být poražen za každou cenu, stejně jako by neměl ustupovat ze strachu před jadernými zbraněmi. Optimální strategií zůstává udržovat tlak, posilovat Ukrajinu, dál zvyšovat cenu pokračující války a zároveň Rusku ponechat reálnou cestu k jednacímu stolu.
