Článek
V posledních dnech se v Evropě množí sabotážní akce, které se dají jen těžko svázat s jediným koordinovaným plánem, ale společně vytvářejí obraz systematického tlaku. Nejde přitom nutně o přípravu přímé konfrontace s NATO. Smysluplnější je vidět v tom test, kterým Moskva zjišťuje, jak rychle Západ reaguje, jak velkou má politickou vůli a jak soudržné jeho společnosti skutečně jsou. Právě šedá zóna mezi mírem a válkou je pro Rusko výhodná, protože jednotlivé incidenty jsou často natolik nejednoznačné, že nevyvolají okamžitou vojenskou odpověď.
Ruská rétorika se dlouhodobě opírá o roli oběti. NATO údajně obkličuje Rusko, Západ provokuje a Moskva jen reaguje na cizí agresi. Tento narativ ovšem necílí jen na domácí publikum, ale je také určen i západní veřejnosti, přičemž jeho cílem nemusí být přesvědčit většinu. Stačí zasít pochybnost a rozdělit společnost. Tvrzení typu, že obě strany jsou stejné, že nikdo neví, kdo útoky páchá, nebo že to je Západ, kdo eskaluje, mohou vést spíše k politické paralýze než k proruské většině.
Tato strategie funguje na principu, který se dá nazvat rozmělněním konsenzu. Nejde o to, aby lidé uvěřili ruské verzi, ale aby přestali důvěřovat jakékoliv verzi. Jakmile ve veřejném prostoru koexistuje dost protichůdných výkladů téhož incidentu, politici ztrácejí jasný mandát k rozhodné reakci, protože každá odpověď narazí na část voličů přesvědčenou, že situace je ve skutečnosti jiná, než se tvrdí. Tím se otevírá prostor pro extrémní a populistické strany, které takovou nejistotu dokážou využít mnohem rychleji než tradiční politické subjekty.
Proč právě teď?
Rusko má několik důvodů tlačit na Evropu právě teď. Spojené státy působí méně předvídatelně, pokud jde o dlouhodobou podporu evropské bezpečnosti, což nutí evropské státy přemýšlet o vlastní obranyschopnosti. Uvnitř Evropy zároveň sílí populistické a radikální strany, roste vliv AfD v Německu a jednotlivé vlády se rozcházejí v postoji k Ukrajině. K tomu se přidává válečná únava a rostoucí ekonomické a sociální náklady. Rozdílné politické postoje v Česku a na Slovensku ukazují, že evropská jednota není samozřejmostí, i když by bylo přehnané přisuzovat těmto zemím rozhodující vliv na celkovou evropskou politiku.
Evropská společnost se v posledních letech radikalizuje, ale je třeba si říct upřímně, že zdaleka ne vše je výsledkem ruského působení. Rusko dokáže šířit dezinformace a propagandu, využívat sociální sítě, posilovat existující konflikty a udržovat kontakty s extremistickými i politickými aktéry. Nevytvořilo však ekonomickou frustraci, migrační krizi, nedůvěru k tradičním stranám ani pocit odcizení od politických institucí. Tyto jevy existovaly dřív a Rusko jich jen využívá a posiluje je. Nemusí evropskou společnost rozdělit, stačí mu najít místa, kde je rozdělená už dnes.
Putinův problém s časem
Válka pro Putina není jen otázkou dobytého území. Musí řešit lidské ztráty, nábor vojáků, ekonomické náklady, dopady sankcí i dlouhodobou udržitelnost válečné výroby. Mobilizace přitom představuje politický problém sám o sobě, protože by zasáhla přímo ruské domácnosti jinak než verbování dobrovolníků za vysoké finanční odměny. Blížící se volby do Státní dumy navíc zvyšují potřebu demonstrovat domácí stabilitu a sílu režimu. Putin tak sice může mít dostatek prostředků na pokračování konfliktu, ale to ještě neznamená, že má neomezený čas.
Systém náboru dobrovolníků za vysoké odměny zatím umožňuje vyhýbat se plošné mobilizaci, ale jeho udržitelnost závisí na tom, jak dlouho bude ruský rozpočet schopen tyto částky vyplácet a jak dlouho bude dostatek lidí ochotných se přihlásit. Jakmile tato rovnice přestane vycházet, Kreml bude muset volit mezi nepopulárními kroky, které by mohly narušit křehký dojem, že válka se odehrává někde daleko a normální život doma pokračuje beze změny. Právě tato iluze normality je pro vnitřní stabilitu režimu možná důležitější než samotné výsledky na frontě.
Situace na bojišti navíc nenabízí jednoduchý obrázek. Rusko je stále schopné postupovat a Ukrajina čelí velkému tlaku, ruské úspěchy jsou ale často zaplaceny vysokými ztrátami a očekávaný strategický průlom se nedostavil. Válka se čím dál víc mění v soutěž průmyslu, lidských zdrojů, dronů a ekonomické vytrvalosti. Rusko tak nemusí vojensky kolabovat, ale zároveň nedokáže rychle dosáhnout svého politického cíle, právě to ho žene k hledání jiných cest.
Dilema Západu
Západ stojí před obtížným rozhodnutím. Tvrdá reakce s sebou nese riziko eskalace a možnost přímého střetu, navíc poskytuje ruské propagandě další materiál pro tvrzení, že to je NATO, kdo konflikt rozšiřuje. Naprostá zdrženlivost zase může v Moskvě posílit pocit beztrestnosti a učinit další útoky pravděpodobnějšími. Nejpravděpodobnějším scénářem tak zůstává vyšetřování incidentu, přisouzení odpovědnosti Rusku, nový sankční balík, vyhoštění části ruských diplomatů a zpravodajců, posílení ochrany kritické infrastruktury, vyšší přítomnost NATO na východním křídle a další vojenská pomoc Ukrajině doplněná diplomatickým varováním Moskvě. Nic z toho však pravděpodobně nepovede k okamžité válce mezi NATO a Ruskem. Tím je hybridní válka tak zákeřná, jednotlivý incident může působit relativně malý, ale jejich kumulace postupně mění bezpečnostní prostředí celého kontinentu.
Hlavním cílem Ruska tak zřejmě není vojenská porážka NATO, ale rozdělení politické vůle na Západě. Stačí přesvědčit část evropských společností, že cena odporu je příliš vysoká, proto hrají tak velkou roli volby, veřejné mínění, sociální sítě, protesty i spory mezi evropskými zeměmi a mezi Evropou a Spojenými státy. Bojištěm není jen Ukrajina, ale i evropská politická vůle.
Provokace se můžou obrátit proti Putinovi
Paradoxem je, že Rusko svým jednáním možná urychluje přesně to, čemu se dlouhodobě snažilo zabránit. Chtělo omezit rozšiřování NATO, rozdělit Evropu, oslabit transatlantické vazby a zpomalit evropské přezbrojení. Výsledkem jsou vyšší evropské obranné výdaje, rychlejší zbrojní výroba, těsnější koordinace mezi evropskými státy a postupně menší závislost na Spojených státech. Rusko tak nechtěně přispívá ke vzniku silnější a samostatnější Evropy, které se samo snažilo zabránit.
Jednota Západu přitom neznamená, že by se všechny vlády musely na všem shodnout nebo by nesměla existovat kritika Ukrajiny či vnitřní politická opozice. Skutečně důležité je, zda evropské státy dokážou vnitřně nesouhlasit a přesto spolupracovat v základních bezpečnostních otázkách. To je mnohem podstatnější než formální politická jednomyslnost.
