Ohrožují extrémistické ideologie budoucnost demokracie?

Současná Evropa dnes čelí trendu, který vyvolává obavy odborníků i politiků. Extrémistické ideologie se znovu dostávají do běžného politického prostoru. Znepokojivé je, že silně oslovují mladé generace, vychované v demokracii a bez osobní zkušenosti s totalitními režimy. Klíčová otázka proto zní: jde jen o reakci na současné krize nebo je tento vývoj cíleně podporován vnějšími vlivy?

Evropa má za sebou bohatou, ale zároveň tragickou zkušenost s fašismem a extrémistickými ideologiemi. Historie ukazuje, že autoritářské myšlení se často prosazuje právě v obdobích politické a ekonomické nejistoty. Ve 20. a 30. letech 20. století například hospodářská krize, vysoká nezaměstnanost a hluboká sociální frustrace poskytly ideální podmínky pro vzestup nacismu a fašismu. Tyto ideologie nabízely jednoduché vysvětlení složitých problémů, hledaly viníky v určitých skupinách obyvatelstva a slibovaly návrat k „zlaté éře“, kterou si idealizovaly.

Podobné vzorce lze sledovat i dnes. Současné krize – ekonomická nestabilita, energetická nejistota, migrační tlaky, politická polarizace a důsledky pandemie – vytvářejí prostředí, ve kterém se lidé cítí nejistí a zranitelní. V této situaci extrémistické ideologie fungují jako zjednodušující mechanismus; poskytují jasné odpovědi na komplexní problémy a nabízejí viníky, na něž lze svalit odpovědnost. Populistická hesla a národní narativy se stávají lákavou „jednoduchou pravdou“ pro ty, kteří se cítí ohroženi.

Je však zásadní si uvědomit, že samotné krize fašismus nevytvářejí. Jsou spíše motorem, který urychluje procesy, jež probíhají pod povrchem společnosti – nespokojenost s institucemi, pocit ztráty kontroly, kulturní a sociální napětí. Klíčovou roli proto hraje, jak na tyto výzvy společnost reaguje. Zda investuje do vzdělávání, mediální gramotnosti, demokratických institucí a sociální soudržnosti nebo nechá prostor populistům a extrémistům, kteří dokáží frustraci lidí politicky zneužít.

Historie nás také učí, že v dobách krize je společnost zranitelná vůči jednoduchým řešením, že prevence je mnohem účinnější než následné potlačování extrémistických tendencí.

V současném politickém prostředí se pojem „fašismus“ často používá velmi volně a mnohdy účelově. Politici a veřejné osobnosti napříč spektrem ho často používají jako univerzální hanlivé označení pro cokoliv, s čím nesouhlasí nebo co chtějí delegitimizovat. Setkáváme se například s tvrzeními typu, že Evropská unie je totalitní instituce nebo Green Deal je fašistická ideologie či Ukrajina má nacistickou vládu. Taková označení často zjednodušují komplexní politické situace, což přispívá k polarizaci veřejného mínění.

Tento trend je nebezpečný, protože banalizuje skutečný fašismus a jeho historické důsledky. Když se pojem používá neuvážlivě, ztrácí svou váhu a schopnost upozornit na reálné autoritářské hrozby. Lidé přestávají rozlišovat mezi ostrou politickou kritikou, kontroverzními názory a skutečnými autoritářskými tendencemi. Dále vytváří chaos, který znesnadňuje orientaci ve veřejné debatě; občané tak nejsou schopni adekvátně identifikovat hrozby pro demokracii a mohou přijímat populistické nebo extrémistické narativy jako legitimní alternativu.

Skutečný fašismus má jasně definované charakteristiky: Kult vůdce, potlačení opozice, nacionalismus, militarismus, kontrolu médií a systematické využívání násilí k prosazení politických cílů. Extrémistické ideologie obecně sdílejí několik základních znaků – nabízejí jednoduchá řešení složitých problémů, definují jasné nepřátele společnosti, idealizují minulost a prezentují se jako jediná pravdivá cesta k nápravě „problémů společnosti“.

Rozlišování mezi legitímní kritikou politiky a skutečnými autoritářskými tendencemi je klíčové. Nepřesné a zneužívané označování může oslabit veřejnou schopnost včas rozpoznat nebezpečí a poskytuje extrémistům prostor pro manipulaci s veřejným míněním. Minulost nám dokazuje, že ignorování rozdílu mezi populistickou rétorikou a systematickým autoritářstvím často vede k postupnému destrukci demokratických institucí.

Moderní technologie dramaticky změnily způsob šíření radikálních idejí. Algoritmy sociálních sítí jsou navrženy tak, aby maximalizovaly zapojení uživatelů, což ve výsledku často znamená zvýhodňování emotivního a polarizujícího obsahu. Tento mechanismus hraje extrémistům přímo do karet.

Mladí lidé představují cílenou skupinu pro radikalizaci právě proto, že tráví značnou část času online a jsou často méně kritičtí vůči informacím, se kterými se setkávají. Extrémistická propaganda se přizpůsobila digitální době – využívá memy, krátká virální videa, influencery a další formy obsahu, které působí nevinně, ale systematicky posouvají diskurz směrem k radikálnějším postojům.

Současné příklady zahrnují šíření transfobního obsahu maskovaného jako „ochrana dětí“, dezinformace o válce na Ukrajině prezentující agresora jako osvoboditele nebo konspirační teorie o „velkém nahrazování“ evropského obyvatelstva. Tyto narativy se často šíří prostřednictvím zdánlivě nevinných vtipných obrázků nebo krátkých videí, která postupně normalizují extrémní názory.

Navíc sociální sítě vytvářejí „echo komory“, tedy algoritmy doporučují obsah podobný tomu, co uživatel sleduje, čímž se posilují existující názory a izolují od odlišných pohledů. Tento cyklus vytváří prostředí, kde radikální myšlenky nejsou jen tolerovány, ale systematicky normalizovány.

Problém umocňuje nedostatečná mediální gramotnost. Mnozí mladí lidé, přestože jsou technicky zdatní, postrádají kritické myšlení potřebné k rozeznání manipulativních technik. Neumí rozlišit mezi legitímními zdroji informací a propagandou a nerozpoznají emotivní manipulaci. Tento stav přispívá i k obecnější depolitizaci společnosti, kdy lidé ztrácejí zájem o skutečnou politickou participaci a spoléhají na zjednodušené výklady reality.

Vliv zahraničních aktérů, především Ruska, na evropskou politiku nelze podceňovat. Ruské dezinformační kampaně nejsou nahodilé. Jde o systematickou snahu destabilizovat západní demokracie a podkopat důvěru občanů ve vlastní instituce.

Tyto kampaně využívají sofistikované techniky; nepravdivé informace se nešíří přímo z oficiálních ruských zdrojů, ale prostřednictvím zdánlivě nezávislých webových stránek, sociálních sítí a dokonce i prostřednictvím politických stran a hnutí, která mohou být přímo či nepřímo finančně podporována. Cílem není nutně přesvědčit všechny o konkrétním narativu, ale spíše vytvořit chaos a nedůvěru v informační prostředí.

Ruská propaganda často využívá existující společenské trhliny a frustraci. Nepřináší nové problémy, ale umocňuje ty stávající, jako jsou migrace, ekonomické potíže a  kulturní změny. Skrze tyto kanály se dostávají do evropského diskurzu narativy, které zpochybňují demokratické hodnoty a normalizují autoritářské řešení. Typickými příklady jsou dezinformace o údajném „nucení“ k přijímání uprchlíků, šíření strachu z LGBT komunity nebo překrucování faktů o průběhu války na Ukrajině s cílem oslabovat podporu napadené zemi. Ruská propaganda často tvrdí, že podpora rovnoprávnosti menšin je útokem na „tradiční rodinu“ a že západní společnosti se „mravně rozkládají“. Tyto narativy rezonují zejména v konzervativnějších částech evropské společnosti, kde existuje latentní nedůvěra k rychlým kulturním změnám. Výsledkem je posilování homofobie a transfobie, které se pak tváří jako „obrana hodnot“, ačkoli ve skutečnosti oslabují základní principy lidských práv a rovnosti.

Konkrétní projevy těchto tendencí můžeme pozorovat napříč kontinentem. Ve střední a východní Evropě zaznamenáváme nárůst vlivu pravicově extremistických stran a hnutí. Maďarsko pod vedením Viktora Orbána postupně likviduje demokratické instituce a využívá anti-migrační rétoriku k legitimizaci autoritářských opatření. V Polsku jsme do nedávna pozorovali podobné trendy, v Německu získává na síle AfD (Alternativa pro Německo).

Znepokojující je zejména růst online komunit podporujících radikální myšlenky. Tyto prostory nevytváří pouze politické echo chambers, ale ovlivňují i kulturní prostředí – normalizují nenávist vůči menšinám, glorifikují násilí a historické autoritářské režimy. Ukazuje se, že mezi vnímáním krizí a podporou extremistických postojů existuje přímá souvislost. Lidé, kteří zažívají ekonomickou nejistotu, obávají se ztráty pracovního místa, rostoucích životních nákladů nebo mají strach z kulturních změn, například z migrace, genderové rovnosti či rostoucí viditelnosti menšin, jsou výrazně náchylnější k podpoře autoritářských řešení. Populističtí politici tento pocit ohrožení cíleně zneužívají; místo nabídky skutečných řešení komplexních problémů nabízejí jednoduché narativy „my versus oni“, hledají obětní beránky a prezentují sebe sama jako jedinou silnou alternativu k nefunkčním elitám.

Tento vývoj má hluboké důsledky. Ohrožuje nejen stabilitu jednotlivých států, ale i samotné základy evropské integrace. Pokud se autoritářská a extrémistická rétorika stává legitimní součástí veřejného prostoru, oslabuje to důvěru ve společné evropské hodnoty a otevírá prostor pro geopolitické vlivy, které mají zájem na rozdělené a oslabené Evropě.

Česká republika není ani v tomhle výjimkou. Mezi mladými lidmi jsou viditelné projevy extrémistických ideologií, často šířené prostřednictvím sociálních sítí. Setkáváme se s glorifikací protektorátního období, popíráním holocaustu, propagací rasistických teorií nebo obdivem k současným autoritářským vůdcům.

Vliv cizích dezinformačních zdrojů je v českém prostředí patrný především v šíření politicky motivovaných fake news, které propagují nenávist k menšinám, zpochybňují evropskou integraci nebo oslavují minulé totalitní režimy. Tyto zprávy se často šíří prostřednictvím zdánlivě nezávislých českých webových stránek nebo sociálních sítí.

Problém umocňuje nedostatečné kritické myšlení ve vzdělávání a slabá mediální gramotnost české populace. Školní systém se na tyto výzvy přizpůsobuje pomalu a často nedostatečně.

Specifickým českým jevem je také nostalgie za komunistickým režimem mezi částí populace, kterou extrémisté zneužívají k legitimizaci autoritářských myšlenek. Kombinuje se s anti-západní rétorikou a skepsí vůči demokratickým institucím.

Fašistické tendence v současné Evropě nejsou pouze ,,přirozenou reakcí" na krizi, jak by nás chtěli někteří přesvědčit. Jde o fenomén, který je uměle posilován kombinací technologických možností, zahraničních vlivů a dlouhodobého podceňování mediální gramotnosti ve společnosti.

Řešení této situace vyžaduje komplexní přístup. Klíčové je zlepšit kritické myšlení občanů, posílit mediální gramotnost na všеch úrovních vzdělávání a aktivně odhalovat a čelit dezinformačním kampaním. Demokratické instituce musí být nejen chráněny, ale i aktivně podporovány a vysvětlovány občanům.

Stejně důležité je také řešení základních příčin – ekonomické nejistoty, sociální nerovnosti a pocitů odcizení, které extrémisté zneužívají pro své účely. Pouze kombinace vzdělávání, transparentnosti a spravedlivých politik může účinně čelit současným výzvám.

Budoucnost evropské demokracie závisí na tom, zda dokážeme těmto tendencím čelit dříve, než se stanou příliš silnými. Historie nás učí, že extrémismus lze zastavit, ale pouze pokud jej bereme vážně a jednáme včas.