Článek
Spojené státy zahájily sérii vojenských úderů namířených proti íránské infrastruktuře. Šlo o operaci bezprecedentního rozsahu. Svět se ocitl na prahu konfliktu, který přesahuje regionální dimenzi. Pokud se situace vymkne kontrole, může dojít k přepisování geopolitické mapy, jaké jsme neviděli od invaze do Iráku v roce 2003 — a tentokrát s mnohem vážnějšími globálními důsledky.
Administrativa prezidenta Donalda Trumpa operaci označila za akt „preventivní obrany“. Dle oficiálního vyjádření Bílého domu představuje Írán akutní a nezpochybnitelnou hrozbu -kombinaci pokročilého jaderného programu, rostoucího arzenálu balistických střel a dlouhodobé podpory ozbrojených skupin od Jemenu po Libanon. Washington zdůraznil, že nesvolil k útoku impulzivně, nýbrž po vyčerpání diplomatických nástrojů, přesto zůstává zjevný rozpor mezi deklarovaným cílem a reálnými důsledky.
Přímá invaze se v americké rétorice neobjevuje, avšak nepřímé náznaky naznačují, že Washington by změnu režimu uvítal. Rozdíl mezi „oslabením režimu“ a vojenskou invazí sice existuje formálně, v praxi jej však stírají precedenty z nedávné historie. Libyjský a irácký scénář hovoří jasně. Svržení autoritářského vládce bez funkčního plánu vede k dlouhodobému chaosu, který destabilizuje celý region.
Írán přitom není Irák. Jde o stát s pevnou státní strukturou, ideologicky soudržnými ozbrojenými silami a hluboce zakořeněným nacionalismem, který se paradoxně posílí právě pod tlakem externího útoku. Jakýkoliv pokus o změnu režimu zvenčí naráží na limity, které USA podceňovaly již dříve — a zaplatily za to velmi draze. Klíčovou otázkou navíc zůstává, co by svržení režimu v praxi vůbec znamenalo. Islámská republika má i přes všeobecnou nespokojenost části populace pevnou základnu podporovatelů v Revolučních gardách, klerikálním establishmentu i mezi konzervativními vrstvami obyvatelstva. Nejvyšší vůdce Alí Chameneí přitom nebyl ve struktuře moci nenahraditelný jedinec. Odstraněním Chámeneího tedy problém nekončí, protože systém je nastaven tak, aby mohl pokračovat s jeho nástupcem, a ten by byl opět vybrán ze stejného ideologického okruhu. Bez zásadní proměny celého politického a náboženského systému zevnitř hrozí, že se cyklus prostě opakuje dál, bez ohledu na to, kdo sedí na vrcholu.
Íránu jde především o přežití samotného režimu, protože si je vědom, že ústup nebo kapitulace by byly vykládány jako slabost, která by mohla ohrozit jeho domácí legitimitu i autoritu v regionu. Agresivní vystupování navenek, jako je demonstrace síly skrze proxy útoky, hrozby uzavření průlivů nebo raketové odstrašování, není proto jen vojenskou taktikou, ale i vnitropolitickým signálem, že se režim nevzdává, drží se a je připraven bojovat. Důležité přitom je pochopit, co druhá strana ve skutečnosti sleduje. USA a jejich spojenci primárně neusilují o svržení íránského vedení, ale o zničení konkrétních vojenských kapacit, čili raketových arzenálů, jaderné infrastruktury a sítí pro zásobování proxy skupin. Svržení režimu je spíše vedlejší efekt, o nějž Washington veřejně neusiluje, avšak mu vyhovuje. Právě toto nepochopení vzájemných záměrů je jedním z největších rizik eskalace. Každá strana reaguje na hrozbu, která nemusí být tou, o níž protivník vůbec přemýšlí. Íránu tak stačí přežít pár dní než bude mít Donald Trump pocit vítězství.
Problém je však hlubší, protože ani samotná Trumpova administrativa nepůsobí dojmem, že by měla jasno v tom, čeho chce vůči Íránu dosáhnout. Je cílem zasadit údery na jadernou infrastrukturu, které Teherán natrvalo zbaví schopnosti sestrojit bombu? Nebo jde o svržení režimu a nastolení vlády přátelštější Washingtonu? Anebo je vojenský tlak pouze pákou, která má přinutit íránské vedení sednout k jednacímu stolu a podepsat dohodu za amerických podmínek? Žádnou z těchto odpovědí Spojené státy jasně neformulovaly. Tato strategická nejednoznačnost je sama o sobě nebezpečná, protože vojenská operace bez srozumitelně definovaného cíle a výchozí strategie se snadno promění v otevřený závazek, z nějž se nelze elegantně stáhnout, aniž by to bylo vnímáno jako porážka.
Svět je rozdělený
Evropské státy reagovaly s opatrně a s tichým odmítnutím. Ani jeden z klíčových spojenců v NATO veřejně operaci nepodpořil, přičemž Francie a Německo vydaly prohlášení vyzývající k okamžitému deeskalačnímu dialogu. Nedostatečná konzultace s evropskými partnery — vše nasvědčuje tomu, že k ní prakticky nedošlo — otevřela vážnou trhlinu v transatlantickém spojenectví.
Napětí mezi USA a EU není pouze diplomatickým třením. Jde o zásadní střet dvou vizí světového řádu: amerického unilateralismu a evropského důrazu na multilateralismus a mezinárodní právo. Otázka legitimity operace — bez mandátu Rady bezpečnosti OSN — zůstává bez odpovědi a bude zatěžovat americko-evropské vztahy ještě dlouho po odeznění prvotní krize.
Čína a Rusko americké údery odsoudily jako „hrubé porušení mezinárodního práva“ a přistoupily k sérii diplomatických kroků v Radě bezpečnosti OSN. Jejich rétorika není jen formálním gestem, obě velmoci využijí krizi k posílení narativu o nebezpečném americkém hegemonismu a k upevňování alternativních mocenských bloků.
V USA se záhy po zahájení operace rozvinuly rozsáhlé protesty. Polarizace americké společnosti se ještě prohloubila, protože konzervativní základna Trumpovu akci vítá jako projev síly, zatímco demokraté varují před neřízenou eskalací. Mezinárodní obraz USA jako odpovědného globálního lídra utrpěl další ránu, přičemž multipolární uspořádání světa se tímto krokem paradoxně posiluje.
Trhy reagovaly bleskově. Cena ropy vyskočila v průběhu prvního obchodního dne o desítky procent, přičemž obavy z možného uzavření Hormuzského průlivu vyhnaly spekulativní prémie do závratných výšin. Akciové trhy po celém světě zaznamenaly výrazné propady, zatímco zlato a jiná tradiční bezpečná aktiva posilovaly.
Střednědobý výhled je znepokojivý. Analytici hovoří o reálném riziku přesahu ceny ropy přes hranici 100 USD za barel, pokud krize eskaluje nebo bude narušena přeprava v Hormuzském průlivu. Inflační tlaky, které by z takového scénáře plynuly, by se dotkly zejména Evropy — silně závislé na dovozech energie — a rozvojových ekonomik, které si nemohou dovolit dramatické zdražování paliv ani potravin, jejichž produkce závisí na cenách energií.
Pro Trumpovu administrativu má vojenská akce jasný vnitropolitický náboj. Obraz „silného lídra“, který neváhá jednat, posiluje podporu v konzervativní základně a může odvádět pozornost od domácích problémů. Krátkodobý volební kalkul je pochopitelný - historicky platí, že americká veřejnost se v prvních dnech vojenského konfliktu shlukuje kolem prezidenta.
Otázkou je, zda krátkodobý politický zisk nepřevýší dlouhodobé strategické náklady. Historie posledních dvou dekád americké zahraniční politiky je v tomto pro nás varováním, poněvadž vojenské intervence, které začínaly s vysokou domácí podporou, zpravidla skončily jako politická a strategická břemena přetrvávající mnohem déle, než si jejich autoři představovali.
Možné scénáře dalšího vývoje
Nejoptimističtější variantou je rychlá deeskalace. Americké údery zůstanou omezené, Írán sice verbálně bude hrozit odvetou, avšak od přímé konfrontace ustoupí, a diplomatické kanály — pravděpodobně prostřednictvím zprostředkovatelů v Kataru nebo Ománu — umožní zahájit rozhovory. Tento scénář předpokládá, že obě strany si uvědomují vzájemnou destruktivitu eskalace a upřednostní únikovou cestu.
Dalším scénařem je regionální válka. Hizballáh aktivuje svůj arzenál a zahájí masivní útoky na severoizraelská města, Izrael odpoví devastujícím protiútokem a do konfliktu se postupně vtahují další aktéři, například Jemen, irácké milice, případně Sýrie. Takový scénář by měl katastrofické humanitární důsledky a přivedl by blízkovýchodní region do chaosu bez zřejmého východiska.
Třetím — a z hlediska dlouhodobé stability nejnebezpečnějším — scénářem je dlouhá asymetrická válka. Írán místo přímé konfrontace sáhne po kyberútocích namířených proti energetické a finanční infrastruktuře Západu, milice budou neustále atakovat americké zájmy v regionu a energetická nestabilita se stane chronickým jevem ovlivňujícím globální ekonomiku na roky dopředu.
Americké údery na Írán otevírají otázky, na něž Washington zatím nenabídl přesvědčivé odpovědi. Oslabuje hegemonii USA jejich vlastní globální postavení? Příklady z nedávné minulosti naznačují, že ano.
Je vojenská síla efektivním nástrojem v multipolárním světě? Stále méně. V éře, kdy hospodářské, kybernetické a informační nástroje moci nabývají na důležitosti, se armáda stává nástrojem s omezenou schopností dosáhnout politických cílů.
