Světový řád v ohrožení: Trump dělá Čínu znovu skvělou. Vše se zlomí invazí na Tchaj-wan

Málokdo si uvědomuje, jak křehká je civilizace, kterou považujeme za samozřejmost. Zatímco média se soustředí na válku na Ukrajině, skutečné existenční riziko pro globální řád tiše spí na malém ostrově u čínského pobřeží. Tchaj-wan je neviditelným pilířem, na kterém stojí téměř vše, co nazýváme moderním světem.

Amerika se po roce 1991 stala něčím jako světovým policajtem, nikoliv v tom smyslu, že by řídila každý detail globální politiky, ale v tom, že udržovala určitá pravidla hry. Svobodná plavba po oceánech. Otevřené obchodní trasy. Ochrana menších spojenců před agresí silnějších. Mezinárodní instituce jako Světová obchodní organizace nebo Mezinárodní měnový fond fungovaly podle amerických představ o tom, jak by měl vypadat spravedlivý ekonomický řád.

Většina světa tato pravidla akceptovala, protože přinášela stabilitu a prosperitu. Dokonce i mocnosti, které s Amerikou nesouhlasily, obvykle hrály podle těchto pravidel, protože alternativa znamenala izolaci. Sem tam někdo pravidla porušil – Rusko v Gruzii, Čína v Jihočínském moři, ale i tito aktéři se pak snažili své jednání ospravedlnit v rámci existujícího systému. Tvrdili, že neporušují pravidla, jen je interpretují jinak.

Tento systém nebyl dokonalý. Amerika sama někdy pravidla ohýbala podle vlastních zájmů. Invaze do Iráku v roce 2003 byla právě takový moment, kdy jednala bez mandátu OSN, ale i přes tyto excesy systém fungoval – poskytoval předvídatelnost, mechanismy řešení sporů i rámec pro mezinárodní spolupráci.

Teoretici jako mluvili o konci dějin. Liberální demokracie vyhrála. Svět směřuje k míru skrze vzájemnou závislost. Když Čína vstoupila do Světové obchodní organizace, mnozí doufali, že ekonomický růst přinese politickou liberalizaci a autoritářské režimy se postupně otevřou, protože kapitalismus a svoboda jdou ruku v ruce.

Tato iluze se ukázala jako nebezpečně naivní. Svět se opravdu globalizoval, ale nikoliv ideologicky. Čína se stala ekonomickou supervelmocí, aniž by se demokratizovala. Naopak, využila pravidel liberálního řádu k budování vlastní mocenské pozice a nyní má dost síly, aby tento řád otevřeně zpochybnila.

Evropané a Američané si zvykli na stabilitu. Na to, že konflikty jsou někde daleko, že diplomacie a sankce stačí a válka je anachronismus. Tchaj-wan je momentem pravdy: ukáže, jestli jsme měli pravdu, nebo jsme jen žili v blahobytu na dluh.

Tchaj-wan je výbušný, protože v sobě spojuje tři věci najednou: strategickou technologii, ideologický střet a čínský nacionalismus.

Začněme technologií. Čipy jsou dnes tím, čím byla ropa v dvacátém století. Kdo kontroluje jejich výrobu, kontroluje i budoucnost. Tchajwanské firmy drží téměř monopol na nejpokročilejší výrobu. Pokud Čína získá kontrolu nad ostrovem, získá páku nejen ekonomickou, ale i vojenskou. Západní armády by byly závislé na protivníkovi v dodávkách klíčových komponent.

Z vojensko-strategického hlediska je Tchaj-wan pro Čínu existenčně důležitý. Ostrov tvoří první řetězec ostrových bariér, které ohraničují Čínu od Tichomoří. Pro čínské námořnictvo je Tchaj-wan jako zátka v láhvi - dokud zůstává mimo čínskou kontrolu, blokuje přístup čínských válečných lodí k otevřenému oceánu. Americké základny na Tchaj-wanu by mohly monitorovat veškerý čínský námořní provoz a v případě konfliktu uzavřít Čínu v jejích vlastních vodách. Tchaj-wan navíc kontroluje Tchajwanskou úžinu, jednu z nejdůležitějších obchodních tras světa. Přes tuto úžinu prochází významná část globálního obchodu směřujícího do východní Asie.

Tchaj-wan je zároveň živoucím důkazem, že čínská kultura může fungovat v demokratickém režimu. Zatímco Peking tvrdí, že autoritářství je nezbytné pro stabilitu a rozvoj Číny, tak Tchaj-wan tuto tezi denně vyvrací. Demokratický ostrov s čínským obyvatelstvem, který je ekonomicky úspěšný a sociálně svobodný, je pro Komunistickou stranu Číny ideologickou hrozbou.

Pak je tu ještě historická obsese. Pro čínského vůdce není Tchaj-wan zahraniční zemí – je to součást Číny, kterou je třeba sjednotit. Neschopnost to dokázat by znamenala symbolickou prohru, která by mohla otřást legitimitou režimu. Nacionalismus je klíčovým zdrojem podpory pro čínskou vládu. Tchaj-wan je její nerealizovaný sen.

Všechny tyto faktory dohromady vytvářejí toxickou směs a historicky, když se takové situace nechají hnít, obvykle nevyblednou samy od sebe.

Je důležité pochopit, co Čína skutečně chce. Peking neplánuje globální vojenskou expanzi. Nechce dobýt svět ve stylu nacistického Německa nebo Sovětského svazu studené války. Čínská vlajka nikdy nebude viset na Bílém domě.

Čína chce absolutní kontrolu nad svým okolím, nad Asií a západním Tichomoří. Chce, aby sousední země respektovaly čínské zájmy automaticky, bez ohledu na to, co si myslí Washington. Chce, aby Amerika uznala Asii jako čínskou sféru vlivu a stáhla se za Havaj a Guam.

Klíčem k této strategii je koncept, kterému se říká „anti-access/area denial“ – tedy odstrašení a znemožnění přístupu. Čína nemá v plánu vést válku na americké půdě. Místo toho buduje schopnosti, které by americkému námořnictvu a letectvu znemožnily operovat v blízkosti čínských břehů. Pokročilé protilodní rakety, hypersonické zbraně, pokročilá protivzdušná obrana, všechno je postaveno na jednom cíli: učinit americkou intervenci tak nákladnou a riskantní, že Washington raději ustoupí.

Čínská strategie tak nespoléhá na to, že by Ameriku porazila ve velké válce. Spoléhá na to, že americké vedení dospěje k závěru, že cena zásahu je příliš vysoká a Washington raději přijme fait accompli - Tchaj-wan je ztracen, ale alespoň jsme neztratili tisíce vojáků a tři letadlové lodě.

Toto je podstata regionální dominance. Čína nemusí ovládnout svět. Stačí, když ovládne vlastní region a přesvědčí Ameriku, že zasahovat by bylo sebevražedné a jakmile to dokáže v případě Tchaj-wanu, platí to i pro Japonsko, Koreu nebo Filipíny. Najednou celá Asie chápe: Amerika vás neochrání, když to bude opravdu důležité. Musíte se dohodnout s Pekingem.

To je moment, kdy se regionální dominance stane globálním posunem moci, protože pokud Čína ovládne Asii - region s polovinou světové populace a majoritou globální ekonomiky – není třeba ovládat zbytek světa. Zbytek světa bude muset respektovat čínská pravidla tak jako tak.

Tchaj-wan je testem amerických bezpečnostních záruk, které jsou základem globálního řádu od druhé světové války. USA slíbily, že budou bránit své spojence. Pokud by nechaly Tchaj-wan padnout bez odpovědi, tyto záruky by se staly bezcenným papírem.

Japonsko, Jižní Korea, možná i Austrálie by čelily existenční krizi důvěry, a protože nemohou riskovat svou bezpečnost na základě nedůvěryhodných slibů, začnou se samostatně zbrojit. Japonsko by pravděpodobně přehodnotilo svůj pacifistický kurz a začalo rozsáhlou vojenskou modernizaci.

Další otázka jsou jaderné zbraně. Pokud se ukáže, že americký jaderný deštník není spolehlivý, některé země možná začnou uvažovat o vlastním programu. Jižní Korea má technologické kapacity vyvinout jadernou zbraň během měsíců. Japonsko také. Tchajwanská krize může spustit největší vlnu jaderného šíření od šedesátých let.

Čína by se stala hegemonem Asie. Indo-pacifický region se rázem ocitne pod jejím vlivem a obchodní trasy by kontrolovala ona. Bezpečnostní architektura, kterou USA budovaly desetiletí, se tak rozpadne.

To vše bude mít následky daleko za Asií. Evropa se musí ptát: Jsme další? Pro Rusko to bude signál, že agresivní akce mohou projít. Írán i Severní Korea sledující sílu Západu by změnily své kalkulace.

Svět po tchajwanské krizi se zřejmě začne rozdělovat do soupeřících bloků. Na jedné straně demokratické země, které si uvědomují, že jejich bezpečnost závisí na vzájemné soudržnosti. Na druhé straně autoritářské režimy, které vidí, že síla funguje a Západ je rozdělen a slabý.

Globalizace, jak jsme ji znali, skončí. Místo jednoho propojeného trhu vzniknou dva systémy – jeden západní, jeden čínský. Firmy musí volit, ve kterém světě chtějí podnikat. Technologické standardy se také rozdělí a internet se fragmentuje.

Konečně padne iluze, že ekonomické propojení automaticky vede k politické konvergenci. Dlouhá léta jsme si říkali, že když budeme s Čínou obchodovat, stane se více jako my. Právě tchajwanská krize ukáže pravdu: obchod nepřináší demokracii, pokud autoritářský režim nechce a režim, který je dostatečně silný, může využít ekonomické závislosti jako zbraň.

Návrat k blokovému myšlení by mohl přinést i návrat studenoválečné logiky. Země se musí přiklonit na jednu nebo druhou stranu. Začne nová éra velkých aliancí, tajných dohod, vojenských základen a sféry vlivu.

Tento svět bude však méně otevřený, méně svobodný a hlavně podstatně dražší. Každý produkt se stane politickým rozhodnutím a každý obchodní vztah bezpečnostním rizikem.

Čína, Rusko, Írán a Severní Korea sdílejí jednu zásadní vizi: multipolární světový řád. Tento termín může znít demokraticky, více mocenských center místo jedné dominantní velmoci. Ve skutečnosti jde o něco úplně jiného.

Multipolární svět v jejich pojetí znamená rozpad systému univerzálních pravidel. Znamená to svět, kde neexistuje žádná globální autorita schopná prosazovat mezinárodní právo, kde neplatí lidská práva jako univerzální norma, kde každá velmoc kontroluje vlastní sféru vlivu a dělá si v ní, co chce. Je to návrat k 19. století, k éře imperiální rivality a kolonialismu.

Pro Čínu multipolární svět znamená uznání jejího práva kontrolovat Asii. Pro Rusko je to licence k dominanci nad postsovětským prostorem. Pro Írán je to volná ruka na Blízkém východě. Pro Severní Koreu je to pojistka proti zahraničnímu zásahu. Všichni tito aktéři mluví o multipolaritě, ale myslí tím vlastně totéž: konec americké hegemonie a právo silnějšího.

Problém je, že tito autokraté nemají společnou ideologii. Spojuje je jen taktická spolupráce proti Západu. Jejich vztahy jsou plné napětí a skrytých rozporů.

Vezměme si vztah Číny a Ruska jako příklad toho, jak křehká je tato autoritářská koalice. Moskva dnes potřebuje Peking více než kdy jindy. Sankce Západu ji izolují, válka na Ukrajině ji vyčerpává ekonomicky i vojensky. Čína se stala záchranným kruhem, protože odebírá ruskou ropu za snížené ceny, dodává komponenty, které Rusko nemůže získat ze Západu, poskytuje diplomatickou podporu.

Čína ale nechce silné Rusko. Chce slabé, poslušné Rusko. Právě to systematicky vytváří a Rusko ekonomicky vysává jako žádný jiný partner v historii. Kupuje ruské suroviny za zlomek tržní ceny, protože Rusko nemá jiného kupce. Když cena ropy na světových trzích stoupá, tak Čína využívá ruské zoufalství a vyjednává ještě lepší slevy. Ruské firmy prodávají zboží Číně s minimálními maržemi, protože západní trhy jsou uzavřené.

Čínská expanze do ruského Dálného východu je dalším příkladem této strategie. Region je obrovský – větší než celá Evropa – ale žije v něm jen šest milionů lidí. V čínské provincii Heilongjiang přímo na hranici je jich přes třicet milionů. Číňané do Dálného východu přicházejí jako obchodníci, investoři i jako dělníci. Kupují půdu, stavějí infrastrukturu a ovládají místní ekonomiku a Ruské úřady vidí, co se děje, ale jsou bezmocné, protože potřebují čínské investice.

Čína také přebírá vliv v Střední Asii, regionu, který Rusko po staletí považovalo za svou sféru vlivu. Čínské investice v Kazachstánu, Uzbekistánu a Kyrgyzstánu masivně překonávají ruské. Nová hedvábná stezka přepisuje obchodní toky regionu z tradičního ruského směru na čínský. Když musí střední asijské republiky volit mezi Moskvou a Pekingem, čím dál častěji volí Peking.

Rusko se pomalu, ale jistě stává čínským satelitem. Ekonomicky závislým, politicky podřadným, strategicky bezvýznamným a Čína to chce přesně takhle. Nechce Rusko rozbít, to by vytvořilo chaos na jeho severní hranici, možná nové státy orientované na Západ, možná ztrátu kontroly nad jadernými zbraněmi, ale chce Rusko jako jsou dnes Bělorusko nebo Mongolsko - formálně nezávislé, ale fakticky pod kontrolou silnějšího souseda.

Mluví se někdy o tom, že Čína si jednou zabere Sibiř vojensky, ale to je nepochopení čínské strategie. Vojenská invaze by byla nákladná, riskantní a mezinárodně nepřijatelná. Proč útočit, když to můžete jednoduše koupit? Za dvacet let bude Sibiř stále formálně ruská, ale ekonomicky čínská. Její zdroje poputují do Číny, její infrastruktura bude čínská, její ekonomika bude záviset na čínských investicích a to je přesně to, co Čína chce.

Avšak i tento vztah má své limity. V Moskvě roste frustrace z podřadného postavení. Ruští nacionalisté vidí, co se děje, a nenávidí to. Historicky platí, že když se velká mocnost cítí ponížená a využívaná, nereaguje racionálně. Rusko má stále jaderné zbraně a tradici nedůvěry vůči Asii. Toto partnerství je postaveno na slabosti Ruska, ale co se stane, až se Moskva vzpamatuje, nebo až přijde nové vedení, které nebude ochotné hrát roli čínského vazala?

Podobné napětí existuje mezi všemi členy této multipolární koalice. Írán a Čína mají rozdílné zájmy ohledně stability na Blízkém východě – Čína potřebuje spolehlivé dodávky ropy, Írán chce revoluci, která by destabilizovala celý region. Rusko a Turecko soupeří o vliv na Kavkaze. Indie má nevyřešený hraniční spor s Čínou a vlastní ambice v Indo-pacifickém regionu.

Po pádu amerického řádu by tato křehká koalice okamžitě začala praskat. Bez společného nepřítele by se autokraté obrátili proti sobě. Historicky se to stávalo vždy – podívejte se na rozpad čínsko-sovětského spojenectví v šedesátých letech, kdy Čína a SSSR málem zahájily jadernou válku kvůli ideologickým sporům a hraničním konfliktům, nebo na válku mezi Íránem a Irákem v osmdesátých letech, kdy se dva autoritářské režimy pustily do devastujícího konfliktu.

Představme si svět, kde Čína kontroluje Tichomoří, Rusko usiluje o dominanci v Evropě a na Kavkaze, Írán ovládá Blízký východ a Indie buduje vlastní sféru vlivu v Indickém oceánu. Tyto sféry se nutně překrývají. Střední Asie je pro Čínu klíčová kvůli iniciativě Nové hedvábné stezky, ale Rusko ji považuje za vlastní hřiště. Blízký východ zásobuje Čínu ropou, ale Írán tam chce revoluci, která by destabilizovala dodávky. Jižní Asie je pro Čínu strategická, ale Indie ji považuje za své teritorium. Na těchto místech, kde se sféry vlivu překrývají, vznikají konflikty. Nejhorší je, že tento systém nemá žádná pravidla. Americký řád měl alespoň nějaké normy, tribunály a mechanismy řešení sporů. Multipolární svět autokratů by fungoval čistě na základě síly. Kdo je silnější, ten má pravdu. Kdo je slabší, toho rozdrtí.

Nikdo by nebyl v bezpečí. Malé země by se staly obětními beránky v neustálém střetu mocností. Dohody by platily jen do doby, než jedna strana získá převahu. Aliance by se tvořily a rozpadaly podle momentálního prospěchu. Svět by se vrátil do éry, kdy válka byla normálním nástrojem politiky a mír byl jen dočasným příměřím mezi konflikty.

Tento chaos by však mohl být ještě horší než čínská dominance, alespoň jeden hegemon vytváří určitou stabilitu, byť nespravedlivou. Ale svět plný soupeřících autokratů, kteří si při první příležitosti půjdou po krku? To by byla anarchie oděná do diplomatického jazyka.

Trump sám sebe prezentuje jako silného prezidenta, který Čínu dokáže zkrotit. Jeho administrativa hrozí cly, mluví tvrdě o obraně amerických zájmů a slibuje, že Peking nebude moci dělat, co chce. Na první pohled to vypadá jako odstrašení a to je dobře. Čína by měla mít respekt.

Realita je složitější a mnohem nebezpečnější. Trump současně signalizuje, že Amerika by se měla méně starat o záležitosti daleko od vlastních břehů. Mluví o tom, že spojenci by měli platit za svou obranu. Zpochybňuje americké závazky vůči partnerům, pokud mu nepřinesou okamžitý prospěch a tím vytváří prostor pro pochybnosti.

Čína sleduje každé slovo a každé gesto. Trump je nepředvídatelný – může jednou hrozit válkou a podruhé nabídnout dohodu. Pro Peking to znamená, že pokud zaútočí rychle a razantně, Trump může zvolit pragmatický ústup místo riskantní eskalace. Americký prezident, který oceňuje obchody nad principy, může uznat invazi, pokud mu Čína nabídne nějakou kompenzaci.

Ještě horší je, že Trumpova rétorika a politika nás všechny táhnou směrem ke globálnímu konfliktu. Když Amerika působí nesolidně vůči spojencům, nutí je hledat vlastní cesty k bezpečnosti. Když Trump zpochybňuje mezinárodní instituce a dohody, oslabuje pravidla, která brání válkám. Když jedná impulzivně a bez konzultací, vytváří nejistotu, ve které se autoritářské režimy rozhodují k riziku.

Ironie je v tom, že Trump možná věří, že svou tvrdostí válku předejde. Historie ukazuje něco jiného: nejistota láká k agresi. Když nepřítel neví, co udělá Amerika, může více riskovat. Mnichovská dohoda roku 1938 nepředešla druhé světové válce, ale pouze ji oddálila a zhoršila. Slabost maskovaná za pragmatismus vyzývá agresory k akci.

Stojíme tak tedy na pokraji. Trump tvrdí, že je silný, ale jeho politika vytváří podmínky pro globální konflikt. Čína vidí příležitost. Rusko pozoruje. Írán čeká a všichni hledají moment, kdy Amerika zaváhá. Tchaj-wan se stává testem nejen americké síly, ale celé logiky Trumpovy zahraniční politiky. My všichni jsme rukojmími tohoto nebezpečného experimentu, který nás může vtáhnout do třetí světové války.

Možná nejhorší bude psychologický dopad. Tchaj-wan je demokratická země. Má svobodné volby, nezávislá média a aktivní občanskou společnost. Je důkazem, že demokracie může fungovat v čínském kulturním kontextu.

Pokud však Tchaj-wan padne pod čínskou kontrolu, znamenalo by to, že demokracie může být vojensky poražena a svět se jen dívá.

Signál pro ostatní agresory bude tím pádem jasný: Mezinárodní právo je jen slovo. Pokud jste dost silní, můžete si dělat, co chcete. Krym, Gruzie, možná i Pobaltí – všechno je najednou ve hře. Pokud Tchaj-wan padne, proč by nemohly padnout další země?

Lidé začnou pochybovat. Stojí naše hodnoty za to, abychom za ně bojovali? Je demokracie opravdu lepší systém, když se ukazuje, že je zranitelná? Vznikne prostor pro autokraty i v západních demokraciích, kteří říkají, že potřebujeme „silného vůdce“ a že svoboda je luxus.

Globální veřejnost by zažila zlom. Éra optimismu, víry v pokrok a univerzální hodnoty skončí. Nastoupí cynismus, strach a pragmatismus a svět, kde platí právo silnějšího, je svět, kde nikdo není v bezpečí.

Klíčem je odstrašení. Čína musí vědět, že cena invaze bude nepřijatelně vysoká. To neznamená jen vojenskou přítomnost, i když ta je důležitá, ale znamená to jasně formulované červené čáry, spojence ochotné je bránit a viditelnou připravenost k akci.

Západ musí urychlit svou technologickou nezávislost. To znamená investice do vlastní výroby polovodičů, diverzifikaci dodavatelských řetězců a strategické partnerství s demokratickými zeměmi. Nelze donekonečna sázet vše na jeden křehký ostrov. Tchaj-wan by měl zůstat svobodný, protože si to zaslouží, ale ne proto, že nemáme jinou možnost.

Navíc Západ se musí přestat bát říkat Pekingu ne. Roky jsme ustupovali, protože jsme doufali, že vstřícnost přinese změnu. Nepřinesla. Místo toho jsme vyslali signál slabosti. Čína respektuje sílu. To znamená uznat, že žijeme ve světě, kde některé režimy hrají podle jiných pravidel. Pokud nechceme, aby tato pravidla převládla, musíme být připraveni je odmítnout i za cenu případného konfliktu.

Čínská invaze na Tchaj-wan bude bodem zlomu a okamžikem, kdy by se zhroutil světový řád, který jsme považovali za samozřejmost. Ekonomický kolaps, technologický chaos, rozpad bezpečnostních aliancí či nová bloková rivalita – všechny tyto věci by přišly najednou.

Nejhorší by byla ztráta víry v to, že demokracie může přežít a mezinárodní právo má smysl, že svět směřuje někam lepším směrem.

Svět po tchajwanské krizi nebude nutně horší v morálním smyslu – válka a utrpení existovaly vždycky, ale bude jiný.

Otázka je, jestli jsme ochotni udělat, co je nutné, aby k invazi nedošlo, ale to vyžaduje přípravu, odvahu a jasný pohled na svět takový, jaký je.

Budoucnost Tchaj-wanu je zároveň budoucností světového řádu. Ta je však stále otevřená. Záleží na tom, co uděláme teď.