Článek
Průzkumy veřejného mínění přinášejí znepokojivé zjištění: přibližně pětina české populace by uvítala autoritářský model vlády. Není to zanedbatelné číslo, které by šlo odmávnout jako statistickou odchylku nebo názor několika extrémistů. Je to každý pátý člověk kolem nás – soused, kolega nebo někdo z rodiny. A přestože zbytek lidí stále preferuje demokracii, nelze tento trend ignorovat jako marginální zprávu. Je to varovný signál.
Ovšem pozor: touha po silném vládci nevzniká z lásky k tyranii. Málokdo si ráno říká, že by rád žil v diktatuře. Vzniká z něčeho hlubšího a srozumitelnějšího - z pocitu chaosu, únavy a nejistoty. Z pocitu, že svět se zhroutil do nepřehledné směsice konfliktů, které nikdo nedokáže vyřešit a v takových chvílích se autoritářský program může zdát jako záchrana.
Když někdo touží po silném vůdci, nepřemýšlí nutně o Mussolinim, Stalinovi nebo Putinovi. Nevolá po vojácích ve městech ani po zrušení voleb. Touží po archetypu, po „tom, kdo to konečně rozhodne“ a po někom, kdo převezme odpovědnost, ukončí nekonečné politické hádky a prostě udělá, co je třeba.
Psychologicky je to pochopitelné. Lidský mozek má přirozenou averzi ke složitosti a nejistotě. Jednoduchá řešení mají obrovskou kognitivní přitažlivost. Obecné hesla jako „Stačí zavřít hranice“ nebo „Stačí zpřísnit tresty“ nebo „Stačí přestat poslouchat Brusel“ nevyžadují dlouhé vysvětlování a nevyžadují pochopení kompromisů ani vedlejších efektů. Zní jasně a to je v době nejistoty nesmírně cenné.
V téhle touze se skrývá i věčné napětí mezi pořádkem a svobodou. Svoboda znamená, že věci nejsou pevně dané, že musíme rozhodovat, vyjednávat a někdy i tolerovat chaos. Pořádek slibuje klid, i za cenu toho, že o věcech nerozhodujeme my.
Proč demokracie působí pro mnoho lidí nefunkčně?
Demokracie je pomalá. Je to její největší výhoda i největší slabina. Vyžaduje konsensus, debatu a kompromisy a často rozhodnutí musí projít parlamentem, senátem a někdy i soudy. Musí se vysvětlovat, obhajovat, korigovat, je to zkrátka systém, který chrání před ukvapeností, ale zároveň frustruje každého, kdo čeká na rychlé řešení.
A potom je tu obraz demokracie, jaký vidíme v médiích: křik v parlamentu, špinavé kampaně, politici, kteří se obviňují z korupce, nekonečné spory o detaily. Málokdy vidíme tu skutečnou práci – tisíce hodin jednání ve výborech, komplikované vyjednávání nebo technické analýzy. Vidíme především konflikt a takový konflikt vypadá jako neschopnost.
Poslední roky nebyly jednoduché. Pandemie, inflace, energetická krize, válka na Ukrajině, klimatické změny, které přestaly být abstraktní hrozbou a staly se konkrétní realitou - to pro mnoho lidí znamená ekonomickou nejistotu, strach o budoucnost dětí, pocit, že svět se řítí směrem, kterému nerozumíme, a který nemůžeme ovlivnit. Strach je silný politický motor, protože když máme strach, přestáváme přemýšlet dlouhodobě a začínáme jednat instinktivně. Hledáme jistotu, stabilitu, ochranu a autoritářské nabídky v takových chvílích zní přitažlivě právě proto, že slibují jednoduchost: „Zavřeme hranice. Zastavíme to. Ochráníme vás.“
Diktátor přitom ve skutečnosti neřeší příčiny problémů. Nabízí jen psychickou úlevu a dává dojem kontroly tam, kde ji nemáme. To je přesně to, co lidé ve strachu potřebují slyšet, i když to dlouhodobě nepomůže.
K tomu přidejme dlouhodobou nedůvěru k institucím. Mnoho lidí má pocit, že politici slouží sobě, nikoliv občanům a mají pocit, že volby nic nezmění, že „oni tam nahoře“ stejně rozhodují podle svých zájmů. Když člověk ztratí víru, že jeho hlas něco znamená, přestává mít důvod systém obhajovat.
Pak je tu ještě něco zásadnějšího: demokracie v Česku nemá hluboké kulturní kořeny. Máme za sebou krátké demokratické období první republiky, pak čtyři desetiletí autoritářského režimu a od roku 1989 systém, který jsme přijali spíš jako technické nastavení než jako hodnotu, kterou je třeba pěstovat. Nezažili jsme si demokratickou tradici přes generace. Pro mnoho lidí je demokracie prostě ten systém, co tu je, ne nutně ten, kterému věří.
Strach jako politický motor
Žijeme v době, kdy je nejistota všudypřítomná: ekonomická nestabilita, inflace, která sežrala úspory, klimatická změna s viditelnými dopady, válka za hranicemi, energetická krize a migrace. Nejistá budoucnost mladých lidí – bydlení, které si nemohou dovolit a pracovní pozice, které možná za deset let nebudou existovat. Když má společnost strach, autoritářské návrhy zní lákavěji. Potenciální diktátor však nenabízí konkrétní řešení – nabízí pocit, že někdo má věci pod kontrolou, chaos skončí a někdo se postará.
Tenhle mechanismus není nový. Viděli jsme ho v praxi v Německu třicátých let minulého století. Lidé si často kladou otázku: jak mohli vzdělaní, civilizovaní Němci zvolit Adolfa Hitlera? Odpověď není v tom, že by byli kolektivně zvrácení nebo hloupí, ale je v tom, že žili v podmínkách, které vytvářely ideální živnou půdu pro autoritářského vůdce.
Výmarská republika po první světové válce byla plnohodnotnou demokracií - na papíře. V realitě čelila hyperinflaci, která doslova přes noc zničila úspory středních vrstev. Lidé chodili nakupovat s kolečky plnými bankovek, nezaměstnanost dosáhla astronomických hodnot, politická scéna byla roztříštěná, vlády padaly jedna za druhou, ulice ovládaly pouličními bitvy mezi komunisty a nacisty a versailleská smlouva byla vnímána jako národní ponížení.
V tomto prostředí Hitler nabíze kromě nenávisti k menšinám, na které všechny problémy svaloval, také pořádek, práci, obnovu hrdosti. Jeho rétorika byla jednoduchá: „Já to vyřeším. Já vrátím Německu sílu.“ Většina jeho voličů nevolila holokaust – volila stabilitu, zaměstnanost a navrácení pocitu kontroly nad vlastním životem. Mnozí si říkali: „Možná je trochu radikální, ale potřebujeme někoho silného. Až to začne fungovat, umírní se.“
Strach je nejsilnější politický motor. Demokracie vyžaduje naději, důvěru a trpělivost. Autokracie slibuje okamžitou jistotu a v momentě, kdy je lidské vědomí zaplaveno strachem, jistota – byť iluzorní – může znít jako spása.
Proč je to nebezpečný omyl?
„Silná ruka“ skutečně dokáže vyřešit chaos, ale řeší ho tím nejjednodušším způsobem: zakazuje odpor. Neřeší příčiny problémů, řeší jen jejich viditelnost. Nezaměstnanost? Zmanipulujeme statistiky. Kritika? Umlčíme novináře. Nespokojenost? Potlačíme protesty.
Německo třicátých let je dokonalou ilustrací toho, jak rychle se „přechodné opatření“ mění v permanentní tyranii. Hitler využil požáru Říšského sněmu v roce 1933 k prosazení mimořádných pravomocí „na ochranu národa“. Mělo to být dočasné. Nikdy to neskončilo. Krok za krokem zmizela svoboda tisku, nezávislé soudnictví a opozice. Většina lidí to nechala být, protože ekonomika se zlepšovala, ulice byly bezpečnější a chaos pominul. Když pak přišel čas si uvědomit, co vlastně ztratili, bylo pozdě. Systém brzd přestal existovat a „silný vůdce“, kterého volili pro pořádek a prosperitu, je zavedl do nejničivější války v dějinách lidstva.
A teď se podívejme na dnešní Evropu. V posledních letech jsme svědky návratu politických sil, které před dvaceti lety považovalo většinové středové spektrum za marginální. Ve Francii je Marine Le Penová a její Národní sdružení stabilně mezi nejsilnějšími stranami. V Itálii vládne Giorgia Meloniová, která přichází z post-fašistické tradice. V Maďarsku Viktor Orbán postupně demontuje demokratické brzdy a prezentuje svůj systém jako ,,neliberální demokracii". V Polsku jsme až donedávna sledovali podobný vývoj. V Německu Alternativa pro Německo dosahuje v některých zemích více než dvacet procent.
Nejde o nahodilé výkyvy. Je to trend, který prolíná celou Evropou. Není to jen o populismu nebo pravo-levém spektru, ale hlavně o tom, že tradiční demokratické strany ztratily schopnost oslovit lidi, kteří se cítí být zrazeni, zapomenuti nebo znejistěni. Extrémistické strany jim nabízejí to, co mainstreamová politika často nedokáže: jasné nepřátele v menšinách, kterým nerozumí, jednoduché odpovědi a pocit příslušnosti ke skupině, která ,,to vidí správně".
Podobně jako ve třicátých letech, i dnes hraje roli ekonomická nejistota spojená s pocitem kulturní ztráty. Globalizace, migrace, rychlé společenské změny vyvolávají u části obyvatelstva pocit, že ztrácejí půdu pod nohama, zatímco demokratické strany vysvětlují složitost a nutnost kompromisů, extrémisté nabízejí nostalgii, ochranářství a iluzi kontroly.
Neříkám, že jsme před v období jako druhou světovou válkou. Pouze říkám, že podmínky, které umožnily vzestup autoritářství tehdy, mají své obdoby i dnes. Pokud si to včas neuvědomíme, pokud nebudeme brát vážně strach a frustraci lidí, může se historie opakovat v nové podobě.
Autoritářský režim je jako tlumení bolesti místo léčení nemoci. Chvíli to funguje, ale pod povrchem problémy dál rostou, protože nikdo nemůže upozornit na chyby, které to přináší. Pluralismus – tedy existence různých názorů, médií, opozice – není jen nějaký demokratický luxus. Je to systém korekce chyb. Když ho ztratíme, ztratíme schopnost se poučit.
Pak je tu ještě základní princip moci: i „dobrý“ autokrat se snadno stane špatným, protože jednoduše nemá brzdy. Nikdo mu nemůže říct „ne“, nikdo ho nemůže odvolat. Moc korumpuje, absolutní moc korumpuje absolutně – je to historická zkušenost opakovaná tisíckrát.
Jak udělat demokracii znovu atraktivní?
Demokracie neselže, protože je špatný systém. Selže, pokud ji přestaneme pěstovat. Pěstování začíná tím, že ji učiníme viditelnou a srozumitelnou v každodenním životě. Demokracie nesmí být jen volby jednou za čtyři roky, musí to být věc, která se nás týká při řešení místního parku, školky nebo například dopravy.
Potřebujeme posílit občanské vzdělávání jako praktickou dovednost. Jak funguje zákon? Jak se mohu zapojit? Jak rozpoznám manipulaci? Mediální gramotnost je základní schopnost přežití v informačním chaosu.
Politika musí být transparentnější a zároveň pomalejší tam, kde je třeba vysvětlovat. Místo rychlých PR akcí potřebujeme politiky, kteří dokážou říct: „Toto je problém, toto jsou možnosti, toto jsou kompromisy, proto jsme zvolili toto řešení.“ Lidé dokážou pochopit složitost, když jim ji někdo ochotně vysvětlí i za cenu ztráty politických hlasů.
Hlavně je důležité: méně cynismu, více smyslu. Cynismus nás ochromuje. Když si myslíme, že „všichni kradou“, proč bychom se starali? Když věříme, že „politika je jen divadlo“, proč bychom se angažovali? Demokracie potřebuje lidi, kteří věří, že to má smysl.
Buď si připomeneme, proč je svoboda hodnotná nebo ji za chvíli začneme ztrácet. Prostě ji jednou vyměníme za něco, co vypadá jednodušeji a pak si možná vzpomeneme, že jednoduchost je často jen jiné slovo pro kontrolu, a že svoboda, byť náročná, byla jediná věc, která nás chránila před tím, aby o nás rozhodoval někdo jiný.
