Článek
Skutečný dosah amerických úderů v Íránu sahá daleko za hranice Blízkého východu. Nejde o to, zda Trump dosáhne svých vojenských cílů. Jde o to, jaký svět po tomto rozhodnutí zažijeme.
Teze je jednoduchá, ale její důsledky jsou dalekosáhlé, protože konflikt s Íránem není regionální krize se systémovým podtextem, ale je to symptom systémové změny samotné. Světový řád, jak jsme ho znali od konce studené války, se drolí se v okamžicích, kdy mocnosti přestávají hrát podle pravidel a začínají hrát jen o vlastní výsledek.
Legitimita síly a rozpad starých pravidel
Mezinárodní právo rozlišuje mezi obranou a agresí, ale v šedé zóně preventivních úderů se tyto kategorie rozmazávají. Spojené státy odůvodňují své akce doktrínou preventivní sebeobrany, čili argumentem, že hrozba musí být eliminována dříve, než se materializuje. Problém je, že tento argument je nefalzifikovatelný. Kdokoliv může prohlásit kohokoliv za hrozbu a jednat.
Rada bezpečnosti OSN mandát pro takové operace nevydala. To samo o sobě není novinka, jelikož Spojené státy obcházejí Radu bezpečnosti od Kosova přes Irák po Libyi, ale každý případ zanechává precedent. A tyto precedenty se hromadí.
Nejzávažnější otázka přitom zní: Co mohou teď dělat ostatní? Pokud světová vojenská velmoc jedná mimo rámec OSN, protože jej považuje za neefektivní nebo nevhodný, proč by stejný argument nepoužily Rusko v Gruzii, Čína vůči Tchaj-wanu, nebo Indie vůči Pákistánu? Normativní dominance Spojených států nespočívá v tom, že mají největší armádu. Spočívá v tom, že po desetiletí dokázaly přesvědčit svět, že jejich síla slouží systému. Jakmile tato narativní vazba praskne, zbyde jen síla.
Americká hegemonie pod tlakem
Vojensky zůstávají Spojené státy bezkonkurenční. Ekonomicky jsou stále dominantní, ačkoliv relativní podíl na světovém HDP klesá, ale normativní pilíř, tedy schopnost USA definovat, co je legitimní, co je správné a kdo jsou dobří hráči, se otřásá.
Je zásadní rozdíl mezi „vedením“ a „donucením“. Vedení znamená, že ostatní následují, protože sdílejí cíl nebo důvěřují vůdci. Donucení znamená, že následují, protože se bojí. Historie ukazuje, že donucení je krátkodobě efektivní a dlouhodobě destabilizující.
Evropa to ví. Transatlantické napětí není nové, ale současná situace přidává nový rozměr. Evropští spojenci jsou opatrní nikoliv proto, že by sympatizovali s Íránem, ale proto, že vojenská eskalace na Blízkém východě ohrožuje energetickou stabilitu, migrační tlaky a ekonomický výhled. Přitom stojí před otázkou, zda podpora Washingtonu v tomto konfliktu posiluje, nebo oslabuje transatlantické spojenectví jako takové.
K tomu přistupuje riziko strategické únavy. Spojené státy zároveň udržují vojenský závazek vůči Ukrajině, budují odstrašení v Indo-Pacifiku a potýkají se s hlubokou domácí polarizací, která komplikuje jakýkoliv zahraničněpolitický konsenzus. Zdroje jsou konečné, pozornost je konečná a každý nový front oslabuje kapacitu pro ostatní. Moskva a Peking nemusejí dělat nic. Stačí čekat.
Pro Rusko je blízkovýchodní eskalace darem z nebes. Pozornost Západu se odvrací od Ukrajiny. Energetické trhy jsou volatilní, ceny ropy rostou a ruské příjmy se stabilizují. Sankční tlak se tříští a záběry amerických bomb dopadajících na muslimskou zemi jsou propagandistickým zlatem pro ruský narativ o americkém imperialismu.
Čína však hraje sofistikovanější hru. Peking veřejně vyzývá k deeskalaci a inzeruje se jako zodpovědná velmoc. Zatímco v soukromí sleduje, jak se americká pozornost přesouvá z Tichého oceánu na Perský záliv, každý týden, kdy Spojené státy řeší Írán, je týdnem, kdy méně řeší Tchaj-wan, Jihočínské moře nebo technologický souboj.
Oba hráči přitom sdílejí jeden strategický zájem: multipolární svět, kde žádná mocnost nemůže sama definovat pravidla hry. Tento svět není vzdálenou budoucností. Je už přítomností.
Izrael a regionální dynamika
Izraelská bezpečnostní doktrína vůči íránskému jadernému programu je konzistentní po desetiletí, protože jaderný Írán je existenční hrozba, a proto musí být za každou cenu zničen. Tato doktrína má logiku, ale také limitace. Především tu, že preventivní údery mohou program zpomalit, nikoliv eliminovat, zatímco motivaci k jeho dokončení výrazně posilují.
Regionální eskalační spirála je reálným rizikem. Do konfliktu mohou být vtaženy irácké šíitské milice, jemenští Húthíové či syrské proíránské síly. Každý z těchto aktérů má vlastní zájmy a vlastní prahovou hodnotu pro akci. Koordinovat tuto komplexní hru je nad možnosti jakékoliv diplomacie v reálném čase.
Íránská asymetrická odpověď nebude mít formu frontální konfrontace. Bude mít formu kyberútoků na kritickou infrastrukturu. Bude mít formu informačních operací cílených na dezinformaci a polarizaci na Západě a bude mít formu útoků prostřednictvím proxy aktérů, kde je přímá odpovědnost obtížně prokazatelná.
Toto je model permanentní nízké války, konfliktu, který nikdy formálně nezačne ani neskončí, ale trvale vyčerpává protivníka. Pro demokracie je tento typ války obzvláště náročný, protože vyžaduje trvalou pozornost a výdaje, ale nenabízí žádný jasný moment vítězství, který by politicky ospravedlnil náklady.
Nový typ konfliktu bez formálního vyhlášení války mění i právní rámce. Kdy je kyberútok aktem války? Kdo je legitimní cíl? Jaká jsou pravidla v digitálním prostoru? Odpovědi na tyto otázky mezinárodní právo teprve hledá a aktéři jako Írán, Rusko nebo Čína tuto právní nejistotu aktivně využívají.
Svět po nadvládě USA
Vojenská síla je v multipolárním světě nutná, ale nestačí. Spojené státy mohou zničit íránské vojenské kapacity a přesto prohrát strategický zápas. Mohou vyhrát bitvu a urychlit tím erozi své schopnosti definovat pravidla hry.
Paradox americké moci spočívá v tom, že její demonstrace může být jejím oslabením. Každý jednostranný akt posiluje ty, kdo tvrdí, že mezinárodní právo je kulisa pro mocenské zájmy silnějších. Každý precedent legitimizuje stejné chování u jiných. V době, kdy Čína, Rusko a řada dalších hráčů aktivně buduje alternativní globální struktury je schopnost Washingtonu být arbitrem norem vzácným a nevratně spotřebovávaným zdrojem.
Vyhraje Washington tuto bitvu? Pravděpodobně ano. Ale vyhraje Washington tuto bitvu způsobem, který mu umožní vyhrávat příští? Existuje ještě systém pravidel, o jehož zachování stojí za to bojovat, nebo jsme nenápadně vstoupili do éry, kde pravidla platí jen pro ty, kdo je momentálně dodržovat nemohou?
