Článek
Bezpečnostní konsenzus, na němž Evropa stavěla od konce studené války, se rozpadá. Ruská invaze na Ukrajinu zbořila představu, že válka velkého rozsahu je na kontinentu minulostí. Současně narůstá nervozita ohledně toho, zda Spojené státy zůstanou spolehlivým garantem evropské bezpečnosti. Politická proměnlivost Washingtonu vyvolává otázky, které by ještě před deseti lety zněly absurdně.
Situaci ještě zhoršuje kolaps architektury kontroly zbrojení. Letos v únoru vypršela smlouva New START, poslední platná dohoda mezi Ruskem a Spojenými státy o omezení strategických jaderných zbraní. Tím padla poslední pojistka proti neomezenému jaderného zbrojení mezi supervelmocemi a otevřela se cesta k novému závodu ve zbrojení, jaký svět neviděl od konce studené války.
V této atmosféře se vrací téma, které bylo dlouho tabu. Má Evropa posílit vlastní jaderné odstrašení? Francie a Spojené království disponují nukleárními arzenály, ale jejich role byla vždy vnímána spíše jako národní než jako celoevropská. Nyní se část politiků a analytiků ptá, zda by tyto kapacity nemohly – či neměly – sloužit jako deštník pro celý kontinent.
Debata není jen technická. Jde o fundamentální volbu mezi dvěma cestami. Buď se pokusit o větší strategickou autonomii s vlastními nukleárními zárukami, nebo setrvat u spojeneckého modelu s rizikem, že americké garance mohou oslabit. V pozadí však číhá nejnebezpečnější otázka: co když snaha o větší bezpečnost paradoxně zvýší riziko katastrofy?
Co vlastně znamená jaderné odstrašení v evropském kontextu?
Jaderné odstrašení není jen o počtu hlavic. Je to psychologická hra, v níž potenciální agresor musí uvěřit, že cena útoku by byla nepřijatelná. Funguje to na principu nejistoty a vzájemně zaručeného zničení. Nikdo neví, kdy přesně by jaderné zbraně byly použity, ale všichni vědí, že by použity být mohly.
V evropském kontextu se odstrašení tradičně opíralo o americký jaderný deštník v rámci NATO. Spojené státy formálně prohlásily, že útok na jednoho člena aliance by byl považován za útok na všechny, včetně potenciální jaderné odpovědi. Tento model fungoval desetiletí nejen díky vojenské síle, ale především díky politické důvěryhodnosti. Nikdo totiž nezpochybňoval, že Amerika své závazky myslí vážně.
Evropské bezpečnostní prostředí je však specifické. Kontinent je hustě osídlený, geograficky kompaktní a historicky zatížený traumaty z válek dvacátého století. Jaderný konflikt by zde znamenal zkázu bezprecedentních rozměrů, proto je evropská debata o nukleárních zbraních mnohem opatrnější než třeba v USA, kde vzdálenost od potenciálních protivníků vytváří iluzi bezpečí.
Jaké kroky by Evropa teoreticky mohla podniknout?
Politické rozšíření jaderného deštníku
Nejméně radikální variantou je, že Francie a Spojené království – dvě evropské jaderné mocnosti – explicitně rozšíří své bezpečnostní záruky na další evropské státy. Francie již v minulosti naznačovala ochotu diskutovat o sdílené bezpečnosti, ale nikdy to neformalizovala.
Takový krok by měl především symbolickou hodnotu. Politická deklarace je něco jiného než skutečná vojenská integrace. Pokud by například Polsko čelilo ruskému útoku, bylo by velmi nejisté, zda by francouzský prezident skutečně rozhodl o použití jaderných zbraní, a zda by to potenciální agresor bral vážně. Rozdíl mezi „můžeme vás chránit“ a „budeme vás chránit za každou cenu“ je obrovský.
Nuclear sharing a alianční model
NATO má v Evropě mechanismus zvaný nuclear sharing: americké jaderné zbraně jsou rozmístěny na území evropských spojenců, kteří by v případě konfliktu participovali na jejich použití. Jde o Belgii, Německo, Itálii, Nizozemsko a Turecko. Tento model kombinuje americkou kontrolu s evropskou spoluodpovědností.
Evropa by mohla vytvořit vlastní verzi tohoto modelu s francouzskými a britskými zbraněmi. Z vojenského hlediska by to možná přineslo jen omezený efekt – spojenců s přístupem k jaderným zbraním by přibylo, ale celkový arzenál by zůstal stejný. Politická symbolika by ale byla významná, protože by signalizovala odhodlání Evropy převzít odpovědnost za vlastní obranu.
Problém je v tom, že oba modely vyžadují vysokou míru důvěry a politické soudržnosti. Ta právě v Evropě chybí.
Rozšíření kapacit
Nejradikálnější variantou by bylo rozšíření jaderných arzenálů. Buď zvýšením počtu hlavic u Francie a Británie, nebo dokonce vytvořením nových jaderných programů v dalších státech.
Z čistě technického hlediska není vytvořit jadernou zbraň pro vyspělý stát nijak zvlášť složité. Základní principy štěpné reakce jsou známé od čtyřicátých let minulého století a mnohé evropské země – včetně například Česka – disponují dostatečným technologickým zázemím, jadernou energetikou a kvalifikovanými odborníky. Problém není v tom, zda by to dokázaly, ale v tom, zda by to chtěly a směly.
Ekonomicky by to bylo extrémně nákladné. Jaderný program vyžaduje nejen obrovské investice do infrastruktury, ale i desetiletí výzkumu a vývoje. Strategicky je otázkou, zda má větší arzenál vůbec smysl. Když už máte schopnost způsobit nepřijatelnou škodu, přidání dalších hlavic toho moc nezmění.
Hlavní překážkou je Smlouva o nešíření jaderných zbraní z roku 1968, kterou podepsala naprostá většina států světa. Smlouva garantuje právo na mírové využití jaderné energie výměnou za závazek nevyvíjet jaderné zbraně. Stát, který by tuto smlouvu porušil, by čelil tvrdým mezinárodním sankcím, jak ekonomickým, tak diplomatickým i politickým. Příklad Severní Koreje nebo Íránu ukazuje, jak bolestivé mohou tyto důsledky být.
Navíc většina evropských států má silné protijaderné hnutí a veřejnost by rozšiřování arzenálů pravděpodobně odmítla. Německo například konstitucionálně zakázalo vlastní jaderné zbraně.
Přesto se v poslední době objevují znepokojivé náznaky změny myšlení. Některé severské země – tradičně velmi opatrné v otázkách vojenského zbrojení – začínají veřejně diskutovat o možnosti vlastních jaderných programů jako pojistky proti ruské agresi. To je významný psychologický posun, protože státy, které po celá desetiletí stavěly svou identitu na neutralitě nebo opatrné alianční politice, nyní zvažují nejextrémnější formu odstrašení. Z hlediska globální bezpečnosti je to alarmující signál. Čím více států bude mít jaderné zbraně, tím vyšší je riziko nehody, chybné interpretace nebo neplánované eskalace.
Co by protivník vnímal jako eskalaci?
Z ruského pohledu by jakékoliv rozšíření evropských jaderných kapacit znamenalo zásadní změnu bezpečnostní rovnováhy. Moskva dlouhodobě prezentuje NATO jako existenční hrozbu a každé posílení aliance – zvláště v jaderné oblasti – interpretuje jako agresivní akt.
Pokud by se Francie a Británie rozhodly formálně pokrýt další evropské státy jaderným deštníkem, mohlo by to Rusko vnímat jako narušení strategické stability. Argumentovalo by, že taková politika snižuje práh jaderné války, protože více aktérů má přístup k jaderným zbraním nebo jejich použití může ovlivnit.
Riziko je reálné. V krizové situaci může dojít k chybné interpretaci záměrů. Pokud Rusko věří, že Evropa se chystá na eskalaci, může samo eskalovat preventivně. Takové spirály nejsou hypotetické. Během studené války k nim několikrát téměř došlo.
Takzvané „červené linie“ Moskvy jsou nejasné, ale historicky zahrnují přítomnost jaderných zbraní v nových členských státech NATO, zvýšení počtu evropských jaderných hlavic, a vytvoření systémů, které by mohly ohrozit ruský druhý úder (tedy schopnost odvety po jaderném útoku).
Vnitřní evropské překážky
Evropa není jednotný aktér. Mezi státy existují zásadní rozdíly v politických kulturách, historických zkušenostech a strategických prioritách.
Německo má z historických důvodů silně pacifistickou veřejnost a jakákoliv debata o jaderných zbraních naráží na odpor. Francie naopak tradičně považuje svůj jaderný arzenál za symbol suverenity a je velmi opatrná v tom, s kým ho sdílí. Spojené království po brexitu hledá novou roli a není jasné, zda by chtělo být součástí evropského bezpečnostního projektu.
Východní Evropa má největší strach z Ruska a tlačí na maximální bezpečnostní záruky, ale zároveň si není jistá, zda by se na evropské garance dalo spolehnout stejně jako na americké. Historická zkušenost je v této části kontinentu jasná, protože kdykoliv došlo na krizi, byla to Amerika, kdo skutečně garantoval bezpečnost.
Dále jsou tu právní a finanční překážky. Evropská unie nemá kompetence v oblasti obrany a jaderné politiky. NATO je primárně americká aliance. Vytvoření nového bezpečnostního rámce by vyžadovalo roky jednání a politických kompromisů a není jasné, zda by evropské státy vůbec dokázaly najít shodu.
Alternativy k rozšiřování jaderného arzenálu
Existují cesty, jak zvýšit evropskou bezpečnost bez dramatického navyšování jaderných kapacit.
Posílení konvenční obrany je nejočividnější varianta. Evropa má ekonomickou sílu, aby vytvořila armády schopné čelit konvenčním hrozbám. To zahrnuje více investic do výzbroje, lepší logistiku, společné nákupy a standardizaci vybavení. Pokud by Evropa dokázala přesvědčivě demonstrovat, že dokáže bránit vlastní území bez jaderných zbraní, odstrašení by bylo důvěryhodnější.
Protivzdušná a protiraketová obrana může snížit riziko rychlé eskalace. Systémy schopné zachytit balistické rakety nebo ochránit kritickou infrastrukturu zvyšují práh pro útok. Nemění to zásadně rovnováhu sil, ale zvyšují cenu agrese.
Kybernetické a technologické kapacity jsou moderní forma odstrašení. Schopnost narušit protivníkovu infrastrukturu – energetiku, komunikace, finanční systémy – může mít podobný preventivní efekt jako jaderné zbraně, ale s menším rizikem katastrofy.
Odstrašení je kombinace vojenské síly, politické důvěryhodnosti a schopnosti komunikovat záměry. Jaderné zbraně přinášejí maximální destrukční sílu, ale zároveň vytvářejí riziko, které nelze plně kontrolovat.
Dlouhodobá stabilita vyžaduje rovnováhu. Krátkodobý pocit bezpečí získaný navýšením arzenálu může vést k dlouhodobé destabilizaci, pokud protivník reaguje vlastní eskalací. To není abstraktní teorie, právě tímto způsobem fungoval závod ve zbrojení během studené války.
Zároveň nelze ignorovat reálné hrozby. Pokud Evropa nebude schopna garantovat vlastní bezpečnost a Spojené státy se stáhnou, může to vést k vakuu, které bude zaplněno jinými aktéry, a ne nutně mírumilovnými.
Evropa tak stojí před dilematem, které nemá jednoduché řešení. Na jedné straně je touha po větší autonomii a nezávislosti na amerických garancích. Na druhé straně riziko, že jakákoliv eskalace v jaderné oblasti může vést k méně stabilnímu světu.
Rovnováha mezi autonomií a stabilitou bude záviset na schopnosti evropských států najít společnou strategii, což se jim v posledních desetiletích příliš nedařilo. Pokud Evropa chce budovat důvěryhodné odstrašení, musí kombinovat vojenské investice s politickou soudržností. Jaderné zbraně samy o sobě nestačí.
