Článek
Evropa si od konce druhé světové války uživala iluze trvalého míru. Tato iluze se rozpadla, když Rusko provedlo invazi na Ukrajinu. Mír v Evropě není samozřejmostí. Je to křehký a draze zaplacený konstrukt a musíme být připraveni se za něho bít bez ohledu na to, jak moc chceme zůstat stranou. Mnoho lidí si dnes neuvědomuje, že nebojujeme za své hranice, ale právě za principy a hodnoty, které jsme vybudovali.
Slova generála Grynkewiche, že Západ má 18 měsíců na to, aby se připravil na možný globální vojenský konflikt s Ruskem i Čínou dohromady není lehkovážný výrok, je to varování Západu před globálním konfliktem a máme už jen málo času ukázat světu, že demokracie a svoboda nejsou slabostí, ale silou, kterou stojí za to udržet.
Nejsilnější armáda světa nesmí váhat
Současnému uspořádání světa dominuje Západ vedený Spojenými státy. Nejen vojensky, ale hlavně ideologicky, ekonomicky a technologicky. Je to řád postavený na pravidlech, mezinárodním právu, diplomacii a volném obchodu. USA tak drží nad světem ochranou ruku. Nikoliv z altruismu, ale protože je to pro ně výhodnější než válka. Tohle období vždy nebylo normou, spíše výjimkou. Udrželo ho globální uspořádání, kde Spojené státy fungovaly jako arbitr. Nedokonalý, ale předvídatelný. Jenže tahle dominance oslabuje a Čína s Ruskem věří, že tenhle řád je křehký, přežitý a určený k destrukci. Jestliže jim to dovolíme, přepíšou ho silou a jakmile hegemon ztratí svoji pozici, mocenské vakuum se okamžitě zaplní brutální silou, nestabilitou a chaosem. Pasivita Západu a Spojených států může bez přehánění vyústit ve světovou válku. Ve chvíli, kdy svět uvidí, že demokratické státy nejsou ochotné bránit své hodnoty a spojence, začnou si všichni silní hráči chtít urvat svůj kus. Přestanou platit pravidla. Kdokoliv, kdo má armádu nebo jaderný arzenál může rozpoutat agresi. Bez jasného lídra a bez odvahy čelit zlu včas se svět uvrhne do lokálních konfliktů, autoritářských expanzí a zhroucených států. Globální mír není přirozený stav, ale je to struktura, kterou drží respekt a odhodlání.
NATO není debatní kroužek. Je to nejsilnější vojenský blok v dějinách a podle toho se musí chovat. Síla aliance není jen v číslech, ale v důvěře a odhodlání bránit jeden druhého. A tady právě začíná problém. Zatímco Rusko a Čína věří, že si můžou vzít co chtějí silou, aliance a Západ váhá a nejedná. Ukrajina nebyla členem, tak Evropa zůstala pasivní. Otázky proto vyvolává co se stane, pokud bude napadena Litva, Polsko nebo Rumunsko, zatímco USA budou zavázané v Pacifiku.
NATO nemůže být aliancí, kde si každý dělá co chce a pokud budou spojenci váhat, padne hlavní princip - útok na jednoho je útok na všechny. Bez něj aliance nemá smysl a rozpadne se.
Dnes je Severoatlantická aliance z většiny závislá na Spojených státech – zpravodajství, letectvo, logistika nebo jaderný deštník, ale až USA převedou pozornost k Číně, musíme být připraveni převzít odpovědnost. Evropské státy jsou navíc rozdělené, demilitarizované a často odmítají narativ konfliktu. Jsme terčem, nikoliv pozorovatelem a pokud si to neuvědomíme včas, můžeme se dočkat stejného scénáře jako Ukrajina.
Globální konflikt se nebojuje jen armádami a raketami. Bojuje se taky embargy a sankcemi a v případě útoku na Tchaj-wan přijdou ekonomické otřesy, které nás okamžitě zasáhnou – od cen energií až po výrobu aut a nedostatek zboží. Na tuto skutečnost musíme být připraveni lokální výrobou, dotacemi a cílenými sociálními opatřeními.
Čína a Tchaj-wan jako geopolitické červené tlačítko
Útok Číny na Tchaj-wan by pravděpodobně nebyl jen regionální konflikt, byla by to výzva pro Spojené státy. Tento ostrov je demokratická pevnost přímo pod nosem autokratické Číny. Je to také technologická velmoc a sídlí zde TSMC – největší výrobce čipů na světě a pro NATO strategický spojenec. Navíc USA váže k ochraně Tchaj-wanu smlouva Taiwan Relation Act z roku 1979 a v posledních letech se sblížení USA a Tchaj-wanu proměnilo v tichou a neoficiální alianci.
Pokud by Peking ovládl Tchaj-wan, získal by tím přístup ke kritické infrastruktuře, bez které Západ nemůže fungovat a USA ví, že opustit tento ostrov by znamenalo zradu demokracie a spojenců v Indo-Pacifiku.
Zatímco bude Evropa jen přihlížet a USA otevře válku s Čínou, nebude zároveň schopna držet bezpečnostní deštník nad Evropou. Rusko to ví a čeká až bude oslabený Západ ideální chvílí k druhé invazi.
Existuje však způsob jak odradit Čínu od útoku na Tchaj-wan. Je to jednota a rozhodnost Západu na Ukrajině.
Pokud Putinovi jasně a razantně ukážeme, že silou nic nezíská, vyšleme světu zprávu, kterou Peking uslyší. Pokud však Západ zaváhá, unaví se nebo zradí Ukrajinu kompromisem, bude to vzkaz pro autoritáře, že stačí dál útočit a být trpělivý. Ukrajina je test a výsledek tohoto testu může rozhodnout o válce na druhém konci světa.
Ruku v ruce s tím jde i doktrína odstrašení. Putina, a další autoritářské režimy, můžeme zastavit, ale jen tehdy, pokud uvěří, že cena agrese bude neúnosná. Slabost neodrazuje. Pokud ruské velení uvidí evropské armády demoralizované, podfinancované a neschopné skutečné obrany, může se rozhodnout, že risk se vyplatí. Když jednou selže odstrašení, návrat zpět už není možný a konflikt se stane realitou. Investice do armády není o válce, ale o její prevenci. Znamená to mít sílu, vůli i připravenost ukázat, že si nenecháme nic líbit.
Když vám budou určití politici před volbami tvrdit, že tohle není naše válka a podpora Ukrajiny přinese válku k nám, je to jen záměrné strašení, zbabělost a odmítnutí zodpovědnosti. Není to jen cizí konflikt, je to válka o budoucnost Evropy a o to, zda autoritářské režimy budou mít volnou ruku ničit náš svět.
Kdo chce mír, připravuje se na válku.
