Uplynulo šedesát let od vietnamské války, která přepsala dějiny Ameriky

Před šedesáti lety se vrtulníky UH-1 Huey snášejí do údolí Ia Drang v hornaté krajině vietnamských vysočin. Z jejich otevřených dveří vyskakují vojáci první kavalérie a během několika hodin se ocitají uprostřed pekla. Početné severovietnamské jednotky na ně útočí z džungle, boj probíhá někdy na vzdálenost pouhých metrů. Tato první velká konfrontace mezi americkou armádou a regulérními jednotkami Severního Vietnamu ukázala, že válka v Indočíně nebude rychlým vítězstvím. Stal se z ní konflikt, který změnil tvář Ameriky i celého světa.

Vietnam nebyl jen dalším konfliktem v řadě studené války mezi Východem a Západem. Stal se zlomovým bodem, po kterém už vztah mezi vládou a občany nikdy nebyl stejný a byl také katalyzátorem kulturní revoluce, zkouškou svobody tisku a traumatem, které formovalo politiku supervelmoci na desítky let dopředu. Co tedy vlastně znamená Vietnam dnes, šedesát let poté? Je to varování, lekce nebo jen zapomenutá kapitola v učebnicích dějepisu?

Kořeny vietnamské války sahají hluboko do minulosti, do doby, kdy byla Indočína francouzskou kolonií. Po druhé světové válce se proti koloniální nadvládě postavil komunistický vůdce Ho Či Min, který založil hnutí Viet Minh. Francouzi se drželi zuby nehty svého impéria, ale v roce 1954 utrpěli drtivou porážku u Dien Bien Phu. Ženevská konference následně rozdělila zemi na komunistický Sever a prozápadní Jih s tím, že v roce 1956 se uskuteční volby o sjednocení. K těm však nikdy nedošlo.

Do hry následně vstoupily Spojené státy. V logice studené války platilo, že pokud padne jeden stát do rukou komunismu, následují další jako kostky domina. Vietnam byl vnímán jako klíčová část této hrozby v jihovýchodní Asii. Nejprve Američané posílali pouze poradce a finance, ale postupně se jejich angažovanost prohlubovala. Útoky na americké základny, incident v Tonkinském zálivu v roce 1964 a narůstající tlak na jižní režim přiměly prezidenta Lyndona B. Johnsona k fatálnímu rozhodnutí - poslat do Vietnamu bojové jednotky. To, co začalo jako omezená podpora, se vymklo kontrole a stalo se americkou tragédií.

Rok 1965 byl skutečným bodem zlomu. V březnu začala operace Rolling Thunder, masivní bombardovací kampaň proti Severnímu Vietnamu, která měla nepřítele donutit ke kapitulaci. Místo toho demonstrovala limity letecké síly proti rozhodnutému partyzánskému nepříteli. Do konce roku už ve Vietnamu sloužilo přes sto osmdesát tisíc amerických vojáků.

Listopadová bitva v údolí Ia Drang se zapsala do dějin jako první velká pozemní bitva mezi americkými a severovietnamskými silami. Trvala tři dny a stála životy tří set amerických vojáků. Pro americkou armádu to byla taktická výhra, protože nepřítel utrpěl mnohem vyšší ztráty, jenže generál Vo Nguyen Giap, velitel severovietnamských sil, si z bitvy odnesl jiné ponaučení. Poznal, že Američané jsou zranitelní, že technologická převaha nezaručuje vítězství a že pokud Sever vydrží, Amerika nakonec ztratí vůli bojovat. Měl pravdu.

Právě rok 1965 ukázal americké veřejnosti, že se jedná o skutečnou válku, nikoliv o omezenou intervenci. Z televizních obrazovek začaly proudit záběry bojů, raněných vojáků a hořících vesnic. Amerika se ocitla na cestě, z níž nebyl jednoduchý návrat.

Vietnam byl první televizní válkou v historii. Zatímco předchozí konflikty byly veřejnosti podávány skrze filtrované zpravodajství a propagandu, Vietnam se dostal přímo do obývacích pokojů. Reportéři měli relativně volný přístup na bojiště a kameramani natáčeli surovou realitu.

Jednou z nejznámějších fotografií se stal snímek nahé dívky Kim Phuc utíkající po silnici poté, co byla její vesnice zasažena napalmem. Jiný legendární záběr zachytil generála jihovietnamské policie, jak na ulici Saigonu popravuje zajaté povstalce výstřelem do hlavy. Publikum tak mohlo poprvé vidět, jak vypadá skutečná válka a řada lidí se začala ptát, zda je toto opravdu nutné a spravedlivé.

Protestní hnutí, které nejprve vznikalo na univerzitách, postupně sílilo a rozšiřovalo se do všech vrstev společnosti. Mladí lidé pálili povolávací rozkazy, na demonstrace ve Washingtonu se shromažďovalo statisíce lidí a kulturní ikony jako Bob Dylan, Jimi Hendrix nebo Joan Baez dávaly protiválečným náladám hudební tvář. Válka ve Vietnamu se tak stala generační roztržkou. Vznikala kontrakultura, která odmítala tradiční hodnoty, zpochybňovala autoritu státu a požadovala pravdu místo propagandy. Amerika se rozpolcovala a následky této roztržky jsou cítit dodnes.

Čísla sama o sobě nevypovídají celý příběh, ale i tak jsou děsivá. Přes 58 tisíc amerických vojáků padlo, stovky tisíc bylo zraněno. Odhady vietnamských obětí se pohybují v milionech – masakry na civilistech, vojáci obou stran, celé vesnice smetené ze země. Tato válka zničila nejen životy, ale i krajinu a budoucnost celé země.

Veteráni, kteří se vrátili domů, často zjistili, že jejich vlastní společnost k nim není vlídná. Nebyly žádné vítězné přehlídky, jen mlčení nebo dokonce výčitky. Mnozí navíc trpěli psychickými problémy, depresemi a alkoholismem a teprve později byl pojmenován syndrom posttraumatické stresové poruchy, který zasáhl desetitisíce bývalých vojáků.

Ekologické škody byly neméně závažné. Agent Orange, toxický herbicid používaný k odlesňování džungle, kontaminoval půdu a vodu a jeho účinky postihují vietnamské obyvatelstvo dodnes. Miliony hektarů lesů byly spáleny nebo otráveny a krajina, která poskytovala živobytí místním komunitám, se změnila v pustinu.

Poslední den v dubnu roku 1975 pak přinesl symbolický konec. Severovietnamské tanky vjely do Saigonu, poslední Američané a jejich spojenci zoufalostí opouštěli zemi vrtulníky ze střechy americké ambasády. Záběry překotného útěku se staly ikonou americké porážky. Válka skončila, ale nikdo nemohl slavit vítězství.

Dnešní Vietnam je jiný, než si ho představovali ti, kdo bojovali na obou stranách. Komunistický režim sice zůstal u moci, ale země se otevřela ekonomickým reformám, přijala tržní prvky a stala se jedním z nejrychleji rostoucích trhů v Asii. Vztahy s USA se normalizovaly, obchod vzkvétá a mladí Vietnamci znají válku jen z vyprávění svých prarodičů. Pro většinu z nich je Amerika spíše obchodním partnerem a kulturním vzorem než nepřítelem.

V samotné Americe má Vietnam stále zvláštní místo. Hollywood se k němu vrací opakovaně: od Olivera Stonea přes Francise Forda Coppolu po moderní snímky. Veteránské organizace pečují o památku padlých a pomáhají přeživším a ve školách se o Vietnamu učí, ale často velmi povrchně, jako o jedné z mnoha válek, které Amerika vedla. Mladší generace ho vnímají jako historickou událost bez přímého dopadu na jejich životy, přestože zanechal hlubokou stopu a naučil nás, že média mohou změnit vývoj války. Ukázal, že technologická převaha nestačí k vítězství a předvedl, že bez podpory veřejnosti nelze vést dlouhodobý konflikt, ale především dal vzniknout trvalé nedůvěře k oficiálním vládním prohlášením, která začala ve Vietnamu a trvá dodnes.

Vietnamská válka byla varováním, které mělo být slyšet. Je to příběh války bez jasného cíle, bez srozumitelné strategie vítězství a bez skutečné podpory těch, kdo ji měli nést, přesto se podobné scénáře opakovaly – v horách Afghánistánu nebo v ulicích Bagdádu a pokaždé s přesvědčením, že tentokrát to bude jiné. A pokaždé se stejným rozpačitým koncem.

Mnoho vojáků si v dopisech domů pokládalo základní otázku - proč vlastně ve Vietnamu jsou a kdy se konečně dostanou zpátky. Podobných hlasů byly tisíce. Válka ve Vietnamu nebyl souboj dobra se zlem, byla to bažina, ve které se obě země utopily společně.

Šedesát let po první velké bitvě stojí za to se zastavit a položit si otázku, co jsme se naučili. Vietnamská válka je zrcadlo, ve kterém vidíme to nejlepší i nejhorší z nás – odvahu i zbabělost, ideály i lži a dokud budeme schopni se do tohoto zrcadla podívat poctivě, bude Vietnam stále živý.