Článek
Když se něco nového objeví na obzoru, lidstvo reaguje pozoruhodně konzistentně. Nejdřív to odmítneme, pak to démonizujeme a nakonec se ptáme, jak jsme vůbec mohli žít bez toho. Je to hluboce zakořeněný instinkt, evolučně nastavený mechanismus, který kdysi chránil naše předky před reálným nebezpečím. Problém je, že tento systém nevyhodnocuje rizika racionálně. Pracuje na principu: lepší se bát a přežít, než riskovat a dopadnout špatně.
Psychologové tomu říkají negativní bias. Náš mozek je prostě nastavený tak, aby registroval hrozby intenzivněji než příležitosti. V době, kdy za každým keřem mohl číhat predátor, to dávalo smysl. Dnes to ale znamená, že na každou inovaci reagujeme nejdřív strachem, ne zvědavostí a tak se stává, že se bojíme umělé inteligence stejně vehementně, jako se naši předkové báli vidliček.
To není nadsázka. Když se podíváme zpět do historie, zjistíme, že prakticky každá novinka – ať už technologická, společenská nebo kulturní – prošla fází morální paniky. Očkování, digitální technologie, klimatická opatření čí změny v rodinných strukturách vyvolalo stejný typ odporu, jaký před staletími provázel zavedení vidličky nebo knihtisku. Vzor je identický, mění se jen kulisy.
Vidlička jako nástroj ďábla
V 11. století přivezla byzantská princezna Maria Argyropoulina do Benátek zlaté vidličky. Používala je při jídle, což místní obyvatelstvo šokovalo natolik, že ji obviňovali z přílišné pýchy a rouhání. Svatý Petr Damiani, vlivný církevní hodnostář, prohlásil vidličku za nástroj ďábla. Když Maria krátce poté zemřela na mor, bylo to vnímáno jako Boží trest za její nestydatost.
Argumenty proti vidličkám byly filozoficky propracované. Bůh dal člověku prsty, tedy používat umělý nástroj k tomu, co můžeme dělat rukama, je arogantní odmítnutí božího daru. Vidlička byla vnímána jako symbol dekadence, zbytečné komplikovanosti a především jako hrozba pro tradiční způsob stolování, který fungoval po generace. Proč měnit něco, co funguje? Co když jsou vidličky jen začátek morálního úpadku?
Dnes se tomu smějeme, ale logika byla v tehdejším kontextu naprosto seriózní. Vidíme ji opakovat se i dnes. Když se objeví nová technologie nebo zvyk, první reakce často není „zajímavé, pojďme to prozkoumat“, ale „je to zbytečné, nepřirozené a pravděpodobně nebezpečné“. Kolik moderních vynálezů je odmítáno s argumentem, že jsou „zbytečnými hračkami“, přestože časem změnily způsob, jakým žijeme?
Knihy jako hrozba pro morálku i paměť
Když Johannes Gutenberg v patnáctém století zdokonalil knihtisk, mělo to být požehnání pro šíření vzdělanosti. Pro mnohé to však byla noční můra. Sókratés už staletí předtím varoval, že psané slovo zničí lidskou paměť – proč si pamatovat, když můžete číst? Tato obava se s příchodem tištěných knih znásobila.
Církevní a světské autority měly ještě naléhavější starost: ztrátu kontroly. Pokud si kdokoliv může koupit nebo vytisknout knihu, jak zastavíme šíření nebezpečných myšlenek? Jak ochráníme mládež před morálně problematickým obsahem? Index zakázaných knih nebyl jen paranoia, byl to pokus udržet informační monopol v době, kdy tento monopol začal prudce erodovat.
Argumenty proti knihám byly velmi podobné těm, které dnes slyšíme o internetu. Knihy kazí pozornost, odvádějí mladé lidi od produktivní práce, šíří bludy a rozvracejí společenský řád. Příliš mnoho čtení bylo považováno za nemoc – tzv. „reading rage“ nebo bibliomania. Lékaři varovali, že nadměrné čtení způsobuje nervové vyčerpání, zejména u žen.
Dnes víme, že knihy odstartovaly vědeckou revoluci, osvícenství a demokratizaci vzdělanosti. Ale kdyby poslouchali pouze hlasy strachu, možná bychom stále žili v informační tmě.
Deštník a další „nebezpečné“ drobnosti
Deštník se do Evropy dostal z Číny v sedmnáctém století a reakce byly pozoruhodné. Muži, kteří ho používali, byli často napadáni na ulici. Považovalo se to za zženštilost a narušení přirozeného řádu věcí. Vždyť déšť je přirozený jev, proč bychom se měli chránit před tím, co Bůh posílá?
V Londýně osmnáctého století byl majitel deštníku terčem posměchu. Existovaly obavy, že když lidé nebudou chodit po dešti, jejich těla zeslábnou. Navíc deštníky ohrožovaly byznys drožkářů, protože kdo by platil za dopravu, když může jen rozevřít deštník?
Je těžké si představit něco absurdnějšího než je morální panika kolem deštníku, a přesto to byla reálná historická epizoda. Ukazuje něco důležitého. Někdy jsou právě ty nejpraktičtější inovace terčem nejhloupějších útoků. Proč? Protože malé změny jsou všudypřítomné a viditelné. Změna velkých systémů je abstraktní, ale když vidíte souseda s deštníkem, to je konkrétní a hmatatelná hrozba vašemu způsobu života.
Totéž platí i dnes. Elektrické koloběžky, bezmasé alternativy, sdílená ekonomika, všechny tyto drobné inovace často vyvolávají emocionální reakce, protože zasahují přímo do každodenního života.
Vzor se opakuje
Když si projdeme historii reakcí na inovace, začneme rozpoznávat vzorec. Námitky se recyklují napříč staletími jako špatně přepsané scénáře. Je to nepřirozené. Ohrozí to děti. Zničí to naši kulturu. Připraví nás to o práci. Povede to k morálnímu úpadku.
Tyto argumenty byly použity proti knihtisku, železnici, elektřině, automobilu, telefonu, rádiu, televizi, videohrám, mobilním telefonům a teď i proti umělé inteligenci. Vždycky najdete někoho, kdo řekne, že tahle konkrétní změna je ta, která konečně překročí mez a zničí společnost.
„Je to nepřirozené“ je asi nejuniverzálnější argument. Byl použit proti vidličkám, očkování, anestézii při porodu, krevním transfuzím i zkušebním oplodněním. Vždycky se najde způsob, jak označit cokoliv nového za narušení přirozeného řádu, i když definice toho, co je přirozené, se neustále mění podle toho, na co jsme si právě zvykli.
„Ohrozí to děti“ je další klasika. Komiksy způsobují kriminalitu mladistvých. Walkman izoluje teenagery od rodiny. Internet je plný predátorů. Sociální sítě ničí duševní zdraví. Někdy jsou v těchto obavách zrnka pravdy, ale hysterie obvykle daleko předběhne fakta.
„Zničí to práci“ provází každou automatizaci. Tkalcovské stavy v devatenáctém století, počítače ve dvacátém nebo roboty v jednadvacátém. Práce se mění, některé profese zanikají, vznikají nové, ale obava, že tentokrát to bude jinak a opravdu přijdeme o všechno, je konstantní.
Kdo má ze strachu prospěch?
Strach není jen spontánní reakce. Je také nástrojem. Když se někdo bojí, je manipulovatelný, je ochotný vzdát se svobod výměnou za bezpečí a přijmout autoritativní řešení.
Církev po staletí používala strach z kacířství a morálního úpadku k udržení kontroly nad myšlením lidí. Politici používají strach z cizinců, z ekonomického kolapsu, z kulturní změny k mobilizaci svých voličů. Média zjistila, že strach prodává mnohem lépe než nuance, takže každá změna je okamžitě zarámována jako potenciální katastrofa.
To neznamená, že všechny obavy jsou vyfabrikované nebo že všechny autority lžou, ale znamená to, že když slyšíte panické varování, měli byste se ptát: komu to prospívá? Kdo získává moc, peníze nebo vliv tím, že lidi vyděsí?
Strach se šíří rychleji než fakta. Šokující titulky se sdílejí masivněji než vyvážené analýzy a lidská psychologie je nastavená tak, že si pamatujeme hrozby mnohem živěji než ujištění. To vytváří začarovaný kruh, kde média šíří paniku, protože přitahuje pozornost, lidé sdílejí paniku, protože se cítí být v ohrožení, a výsledkem je společenské klima, kde racionální vyhodnocení rizik je téměř nemožné.
Co se stane, když strach vyhraje?
Historie je plná příkladů, kdy iracionální strach zabránil pokroku a způsobil zbytečné utrpení. Když anglická církev v šestnáctém století odmítala anestézii při porodu s argumentem, že Bůh řekl ženám „v bolestech budeš rodit“, tisíce žen trpěly zbytečně. Teprve když královna Viktorie v roce 1853 použila chloroform při porodu svého osmého dítěte, začal odpor slábnout.
Když se v devatenáctém století objevilo očkování proti neštovicím, náboženské skupiny i části lékařské komunity to označovaly za hřích proti bohu a nebezpečný experiment. Výsledkem byly epidemie, které mohly být zastaveny dřív. Strach z nové medicíny stál životy.
Kdyby Ludité v raném devatenáctém století uspěli ve svém odporu proti průmyslovým strojům, nezastavili by jen technologii, ale zastavili by celý ekonomický a společenský vývoj, který nakonec vedl ke zvýšení životní úrovně pro většinu populace.
Samozřejmě, ne každá inovace je dobrá a ne každá obava je neoprávněná. Jsou technologie, které skutečně nesou rizika. Jaderné zbraně, genetické manipulace, některé formy umělé inteligence, tohle všechno vyžaduje opatrnost a regulaci, ale rozdíl mezi oprávněnou obezřetností a panickou hysterii je zásadní.
Když strach vyhraje nad rozumem, nejsou to jen technologie, které ztrácíme. Jsou to příležitosti, životy, které mohly být zachráněny, utrpení, kterému se dalo předejít. Každé desetiletí zpoždění v přijetí prospěšné inovace má reálné lidské náklady.
Jak rozeznat oprávněnou obavu od hysterické reakce?
Takže jak to poznat? Jak odlišit oprávněnou skepsi od iracionálního strachu? Není to vždycky snadné, ale existuje několik vodítek.
Za prvé, ptejte se na důkazy. Když někdo tvrdí, že něco je nebezpečné, ptejte se jaká data to podporují? Jsou to věrohodné studie, nebo jen anekdotické příběhy? Obavy založené na jednom příběhu nebo pocitu nejsou totéž jako obavy podložené systematickým výzkumem.
Za druhé, pozorujte jazyk. Apokalyptické scénáře, absolutní prohlášení typu „zničí to společnost“ nebo „už se nikdy nevrátíme zpět“ jsou obvykle známkou přehánění. Svět je složitý a velmi málo věcí je opravdu neopravitelných nebo absolutních.
Za třetí, sledujte motivace. Kdo varuje a co z toho má? Pokud jsou varování vydávána lidmi, kteří mají jasný finanční nebo politický zájem na tom, aby inovace neuspěla, berte to v úvahu. To neznamená, že lžou, ale znamená to, že jejich perspektiva může být zkreslená.
Za čtvrté, hledejte historické paralely. Bylo něco podobného už někdy dřív odsouzeno a ukázalo se to jako neškodné nebo dokonce prospěšné? To není důkaz, že tentokrát to bude stejné, ale je to užitečná připomínka, že naše intuitivní reakce často selhávají.
Buďte ochotni změnit názor. Pokud přijdou nové informace, měli byste být schopni přehodnotit svůj postoj. Rigidní držení se původního strachu i navzdory důkazům je známka toho, že nejde o racionální obavy, ale o emocionální nebo ideologickou pozici.
Je snadné se smát lidem, kteří se báli vidliček nebo deštníků. Jak mohli být tak hloupí, že? Ale pravda je, že nebyli hloupí. Byli to lidé, úplně stejní jako my, se stejnými kognitivními zkresleními a evolučně zakódovanými reakcemi na změnu.
Nejsme o nic chytřejší než lidé ve středověku nebo v devatenáctém století. Máme více informací, lepší nástroje na jejich vyhodnocení, ale naše mozky pracují stejně a to znamená, že podléháme stejným pastím. Máme jen jiné hračky, kterých se bojíme.
Když čtete historii a vidíte absurdnost tehdejších obav, používejte to jako zrcadlo. Neptejte se: „Jak mohli být tak hloupí?“ Ptejte se: „V čem jsem dnes hloupý stejným způsobem? Čeho se bojím zbytečně? Jaké vidličky odmítám použít, protože mi přijdou nepřirozené?“
Každý z nás má nějakou tu moderní vidličku, kterou považuje za nástroj ďábla a možná máme pravdu – možná tentokrát je ta obava oprávněná, ale statisticky vzato, pokud se podíváme na historii, je mnohem pravděpodobnější, že ne. Čeho se dnes bojíte? A jste si jistí, že za sto let se tomu nebudou lidé smát stejně, jako se my dnes smějeme odpůrcům vidliček?
