Článek
Severní Korea je možná nejkarikovanějším státem planety. Určitě znáte uniformované davy skandující chválu vůdci, megalomanské vojenské přehlídky nebo propagandistická videa vyhrožující nukleární apokalypsou Washingtonu. Internet je plný memů o Kim Čong-unovi a jeho podivných účesech. Smějeme se, sdílíme a komentujeme. Problém je, že zatímco my vidíme frašku, přehlížíme chladnou strategii přežití.
Přežití za každou cenu
Dynastii Kimů nejde primárně o prosperitu státu, nejde ani o komunistickou ideologii, která se dávno vyprázdnila do kultu osobnosti a nacionalismu, ale jde o něco elementárnějšího, přežití režimu. Kim Čong-un sledoval pád Saddáma Husajna i Muammara Kaddáfího. Oba diktátoři se pokusili vyjednávat se Západem, vzdali se programů zbraní hromadného ničení a oba skončili svrženi a zabiti. Lekce byla jasná, vzdát se jaderných zbraní znamená podepsat vlastní rozsudek smrti. Proto Severní Korea testuje rakety. Nechtějí válku, kterou nemůžou vyhrát, ale věří, že jaderný arzenál je jediná pojistka proti změně režimu zvenčí.
Každá raketa vyslaná nad Japonské moře je vzkaz, že pokusíme se-li je svrhnout, cena bude nepřijatelná. Funguje to, protože žádná americká administrativa – ať už republikánská nebo demokratická – nepřistoupí na preventivní válku, která by mohla znamenat miliony mrtvých v Soulu během prvních hodin konfliktu.
Severokorejský režim je dokonale organizovaný. Totální kontrola informací zajišťuje, že naprostá většina obyvatel nikdy nezjistí, jak vypadá život mimo hranice. Není tu internet, zahraniční média ani telefony spojující zemi se světem. Jsou tu pouze státní rozhlas, noviny a televize opěvující zázraky velkorysého vedení.
Společnost je navíc rozdělena kastovním systémem songbun, dědičnou hierarchií určující, kdo dostane práci, vzdělání nebo jídlo. Loajální rodiny příslušníků strany žijí v relativním privilegiu. Potomci „třídních nepřátel“ – lidí spojených s bývalým režimem na jihu nebo s křesťanstvím – jsou odsouzeni k životu v periferních oblastech, k nejhorším pracím a k hladu.
Hlad je nástrojem, jak lidi udržet v boji o přežití. Takoví lidé pak nemají čas ani sílu myslet na revoluci. Hladovějící populace se stává poslušnou populací.
Vydírání jako umění vlády
Severokorejský scénář se opakuje už tři dekády s pozoruhodnou pravidelností. Režim provede provokaci, ať už to je jaderný test nebo zastrašování. Mezinárodní komunita reaguje sankcemi a odsouzením. Napětí graduje a pak přijde signál ochoty k dialogu. Následují vyjednávání a nakonec humanitární pomoc nebo ekonomické ústupky výměnou za dočasné zklidnění.
Po čase se cyklus opakuje. To je úspěšný obchodní model. Severní Korea totiž zjistila, že rakety jsou nejefektivnější diplomatický jazyk. Provokace přináší pozornost, pozornost přináší vyjednávání a vyjednávání přináší pomoc. Režim tak získává zdroje k přežití bez skutečných ústupků. Jaderný program nikdy neopustí, protože opustit jej znamená ztratit jediné, co světové mocnosti nutí k jednání.
Čínský kyslík
Žádný režim nepřežije ve vakuu. Severní Korea nemá ekonomiku schopnou uživit vlastní populaci, natož financovat armádu a jaderný program. Zde vstupuje do hry Čína. Ta je životní hadicí severokorejského režimu, protože dodává ropu, potraviny a umožňuje obchod přes hranici.
Nedělá to ale z lásky ke Kimům. Čína nechce kolaps severokorejského režimu. Nechce miliony uprchlíků proudících přes řeku Yalu. Nechce ani sjednocenou Koreu pod vedením Soulu s americkými vojsky na svých hranicích. Severní Korea tak slouží jako nárazníkový stát oddělující americkou sféru vlivu od čínské. Je to geopolitická pojistka.
Čínská hra je přitom sofistikovaná. Peking chce držet Kimy naživu, ale dostatečně slabé, aby zůstali závislí. Nechce silnou a nezávislou nukleární mocnost na svých hranicích.
Historicky byla Severní Korea závislá téměř výhradně na Číně. To se však mění. Ruská invaze na Ukrajinu otevřela Pchjongjangu novou příležitost diverzifikovat své mezinárodní vazby a Kim Čong-un ji využívá s pozoruhodnou strategickou prozíravostí.
Podle zpravodajských služeb USA a Jižní Koreje vyslala Severní Korea na Ukrajinu tisíce vojáků, kteří bojují po boku ruských sil. Pro severokorejský režim je to skvělý obchod, protože Moskva potřebuje muže a Pchjongjang potřebuje technologie, peníze a politické krytí. Severokorejští vojáci získávají něco ještě cennějšího: bojovou zkušenost s moderní válkou, kterou nemají od padesátých let. Jejich důstojníci se vrátí s praktickou znalostí dronů, elektronického boje a taktiky protivzdušné obrany.
Rusko za to platí dodávkami technologií pro raketový a satelitní program. Pravděpodobně i materiálem pro jaderné zbraně a politickou ochranou v Radě bezpečnosti OSN, kde Moskva blokuje jakékoli pokusy o zpřísnění sankcí. Kim získává druhého mocného patrona, což zásadně mění jeho vyjednávací pozici. Už není existenciálně závislý pouze na Číně.
Z geopolitického hlediska jde o posun tektonických desek. Severní Korea přestává být izolovanou zemí a stává se aktivním hráčem v autoritářské ose čelící Západu. Rusko, Čína a Severní Korea netvoří formální alianci, ale jejich zájmy konvergují, protože všichni chtějí oslabení americké hegemonie, všichni čelí západním sankcím a všichni potřebují navzájem to, co druhý nabízí.
Severokorejská sféra vlivu přitom zůstává minimální v tradičním slova smyslu. Neaspiruje na regionální dominanci, ale má asymetrickou moc. Může dodávat munice autoritářským režimům, může poskytovat kybernetické útoky jako službu a může být destabilizujícím faktorem kdekoliv, kde to režimu slouží. Jeho nová forma vlivu je tedy transakční.
Američtí prezidenti přistupují k severokorejské otázce s pozoruhodnou konzistencí nekonzistence. Administrativy oscilují mezi politikou ignorování a teatrálními summity. Nejdříve George W. Bush zahrnul Severní Koreu do „osy zla“, pak Barack Obama zkusil „strategickou trpělivost“, což bylo elegantní označení pro nedělání ničeho, nakonec Donald Trump nejprve vyhrožoval „ohněm a zuřivostí“, pak se sešel s Kim Čong-unem v Singapuru a prohlásil, že problém je vyřešen. Nebyl.
Důvod je prostý: žádný americký prezident nechce být ten, kdo rozpoutá druhou korejskou válku. Vojenské řešení by znamenalo katastrofu. Soul leží padesát kilometrů od hranic, v dosahu tisíců severokorejských děl. Invaze by vyžadovala mobilizaci stovek tisíc vojáků, s nejistým výsledkem a jistými masivními ztrátami. Politicky je to neobhajitelné, proto i ti nejtvrdší rétorové nakonec ustupují k diplomatickým gestům. Severokorejský režim to ví a počítá s tím.
Proč režim nepadá?
Režimy padají, když elity ztratí víru v systém nebo když masy dosáhnou kritického bodu zoufalství. Severní Korea čelila hladomorům, ekonomickému kolapsu, mezinárodní izolaci a přesto stojí. Proč?
Elity jsou koupené. Strana, armáda i bezpečnostní aparát žijí v relativním luxusu. Mají dovážené zboží, přístup k zahraničním valutám i privilegia nepředstavitelná pro běžné obyvatele a vědí, že pád režimu znamená pád jejich pozic. Loajalita je o kalkulaci vlastního zájmu.
Masy jsou atomizované. Totalitní stát rozbil veškeré horizontální vazby mezi lidmi. Nedůvěřujte sousedovi, nedůvěřujte kolegovi. Systém odměňuje udavače. Strach je efektivnější než nadšení a když společnost postrádá struktury nezávislé na státu – nezávislé církve, odbory, spolky – nemá prostředky k organizování odporu.
Hladomory nezpůsobují revoluci. Způsobují apatii. Lidé zaměření na přežití neorganizují povstání.
Co by však mohlo režim skutečně ohrozit?
Existují tři scénáře, které by mohly změnit hru. První je kolaps Číny jako garanta. Pokud by Peking prošel vlastní vnitřní krizí nebo razantně změnil svou kalkulaci ohledně Severní Koreje, Pchjongjang by přišel o kyslík. Bez čínské podpory by se ekonomika zhroutila během měsíců.
Druhý scénář je vnitřní palácový převrat. Elitní frakce uvnitř režimu mohou časem dojít k závěru, že Kim Čong-un je příliš riskantní, že jeho provokace ohrožují samotný systém. Vojenský puč není nepředstavitelný. Je nepravděpodobný, protože Kim budoval moc systematickým odstraňováním potenciálních konkurentů, včetně vlastního strýce, ale riskuje-li hra příliš, kalkulace se může změnit.
Třetí možnost je informační průlom. Pokud by významná část populace získala přístup k reálným informacím o světě, pokud by viděla, jak žijí lidé v Jižní Koreji, ideologická kontrola by erodovala, proto režim tak zuřivě potírá mobilní telefony, flash disky či rádiové přijímače. Informace jsou existenciální hrozbou.
Zatím se však žádný z těchto scénářů nerealizuje.
Severní Korea je nejstabilnější nestabilní stát světa. Zvenčí vypadá na pokraji kolapsu. Ekonomicky rozvrácená, mezinárodně izolovaná a zcela závislá na vnější podpoře, přesto přežívá dekádu za dekádou, protože logika jejího fungování není založena na prosperitě, ale na přežití. V tom je režim mistrovsky úspěšný. Severní Korea udělá cokoli pro přežití režimu a stát, který nemá co ztratit, je nejrizikovější protivník ze všech.
