Článek
Vztahy mezi Ruskem a Arménií se za poslední dva roky proměnily způsobem, který by byl ještě nedávno těžko představitelný. Země, která po desetiletí patřila k nejspolehlivějším spojencům Moskvy v postsovětském prostoru, dnes otevřeně hovoří o evropské integraci a přijímá evropské pozorovatele na svém území. Kreml reaguje podrážděně a výhrůžně - a to vypovídá mnohem víc o povaze ruské moci než o Arménii samotné.
Sbližování Arménie s Evropskou unií totiž není pro Putinův režim citlivé kvůli ekonomice ani kvůli vojenské strategii v úzkém slova smyslu. Je citlivé proto, že ohrožuje kontrolu nad postsovětským prostorem jako takovým, přesvědčení o nenahraditelnosti Ruska jako garanta bezpečnosti a - možná ze všeho nejdůležitěji - obraz světa, na němž stojí celý Putinův politický projekt. Nejde jen o Arménii. Jde o moc a její přežití.
Co přesně Rusko Arménii vyčítá?
Arménie v posledních letech výrazně prohloubila vztahy s Evropskou unií. Podepsala Komplexní a posílenou dohodu o partnerství, která otevřela cestu k větší obchodní integraci a postupnému sbližování legislativy. Arménie vedla rozhovory o vízové liberalizaci a přijala řadu reforem inspirovaných evropskými standardy. V roce 2023 souhlasila Arménská republika s vysláním civilní monitorovací mise EU na arménsko-ázerbájdžánskou hranici, což byl krok, který Moskva vnímala jako přímé narušení svého vlivu v regionu. Debata o hlubší ekonomické a politické integraci s Evropou, která ještě před několika lety zněla v Jerevanu spíše okrajově, se dnes odehrává zcela otevřeně a bez omluv.
Moskva na tyto kroky reaguje kombinací výhružné rétoriky a ekonomického nátlaku. Ruští představitelé opakovaně zdůrazňují, že Arménie nemůže být zároveň členem Eurasijské hospodářské unie a zároveň se integrovat s EU - jako by šlo o matematicky neslučitelné veličiny. Zaznívají varování před „protiruskou orientací“ arménské vlády, která je líčena jako zrada historického partnerství. Nepřímo, ale srozumitelně jsou naznačovány ekonomické a bezpečnostní důsledky, jako zdražení energií, komplikace pro arménské pracovníky v Rusku nebo oslabení bezpečnostních záruk. Tato rétorika Kremlu přitom osciluje mezi paternalistickými výčitkami a sotva zastřenými hrozbami, což je kombinace typická pro chování imperiální mocnosti, která ztrácí vliv, aniž by byla ochotna to přiznat.
Proč je Arménie pro Rusko strategicky důležitá?
Aby bylo možné pochopit Putinovu reakci na arménský obrat, je nutné rozumět tomu, jak Kreml chápe postsovětský prostor. Pro ruskou zahraniční politiku nejde o soubor suverénních států s vlastními zájmy, ale jde o „blízké zahraničí“, tedy o oblast, kde Rusko historicky vykonávalo dominantní vliv a kde si tento vliv nárokuje i nadále. Toto chápání vychází z kombinace imperiální nostalgie, geopolitického realismu v jeho nejhrubší podobě a bezpečnostní doktríny, která považuje nárazníkové zóny za nezbytnou podmínku přežití státu. Kavkaz je z tohoto pohledu součástí ruského bezpečnostního dvorku a každá země, která z něj vykročí, představuje narušení celého tohoto systému.
Precedent Ukrajiny a Gruzie je pro Kreml traumatizující zkušeností. Obě země se po svých proevropských revolucích vydaly směrem, který Moskva označuje za nepřátelský a obě za to zaplatily vojenskou konfrontací s Ruskem. Putinova logika je přitom konzistentní, kdy je lepší dočasná destabilizace než trvalá ztráta vlivu. Arménie je proto pro Kreml testem. Pokud se jí podaří přiblížit se k EU bez zásadních ruských sankcí, precedent bude již vytvořen. Další postsovětské státy jako Gruzie, Moldávie a teoreticky i středoasijské republiky, mohou vyvodit, že cena za odpoutání se od Moskvy není tak vysoká, jak se zdálo.
Kavkaz přitom není jen symbolicky důležitý, ale má i konkrétní strategický rozměr. Region leží na křižovatce energetických a dopravních koridorů, které spojují Kaspické moře s Evropou a Turecko se Střední Asií. Turecko zde hraje stále asertivnější roli, opírající se o posílené vazby s Ázerbájdžánem. Ten v minulých letech znovu prokázal, že je schopen vojensky jednat bez ohledu na ruské preference. Ruský vliv v regionu se tak snižuje z více stran najednou a Arménie, která bilancuje mezi Západem a Ruskem, tento proces urychluje.
Co Putinův režim skutečně ohrožuje?
Zjednodušující výklad, podle nějž Rusko vnímá rozšiřování EU nebo NATO primárně jako vojenské obklíčení, přehlíží podstatnější faktory. Putinův režim je ohrožen nikoliv tanky nebo raketami, ale ohrožuje ho příklad demokracie. Právní stát, který staví hranice svévoli moci, svobodnější média narušující monopol na pravdu, střídání vlády vylučující kult nenahraditelného vůdce a nižší korupce rozežírající klientelistické sítě, na nichž autoritářství stojí, jsou pro Putinův režim nebezpečnější než jakákoliv zbraň, protože míří přímo na to, co jej drží při životě.
Autoritářské režimy mají ze svých demokratických sousedů strach, zejména tehdy, když jsou tito sousedé úspěšní. Úspěšná demokracie v blízkosti autoritářského státu je živým důkazem toho, že věci mohou fungovat jinak a tato myšlenka je pro každý autoritářský režim nesnesitelná, protože takový obraz destabilizuje a podkopává základní narativ každého autokratického režimu, totiž, že silná ruka je nevyhnutelná podmínka stability a prosperity. Příklad Polska, pobaltských států nebo Česka je pro ruskou vnitřní politiku mnohem nepříjemnějším faktorem, než by Kreml kdy připustil. Arménie, která leží přímo v ruském „dvorku“, by mohla tento příklad přiblížit na vzdálenost, která by byla nepřehlédnutelná pro samotné ruské občany.
Nejlépe tuto myšlenku demonstroval vývoj na Ukrajině. Majdan v roce 2014 byl pro Putinův Kreml nesnesitelný nikoliv proto, že by NATO pokročilo o sto kilometrů k ruské hranici, ale proto, že Rusové mohli v přímém přenosu sledovat, jak jejich bratrský národ vychází do ulic, aby požadoval to, co jim Kreml upírá. Reakce Ruska, kterou byla anexe Krymu a následná válka na Donbasu, sledovala tuto logiku „ztraceného impéria“. Raději zemi destabilizovat a rozervat, než připustit, aby se stala funkčním demokratickým příkladem. Tato logika se s různou intenzitou uplatňuje i v případě Arménie.
Jak válka na Ukrajině změnila Rusko?
Rusko dnes funguje v režimu, který můžeme označit jako válečnou ekonomiku. Vojenské výdaje dosáhly podílu na HDP, který Rusko neznalo od dob studené války. Zbrojní průmysl pracuje na maximum kapacit a stal se jedním z mála skutečně rostoucích sektorů ruského hospodářství. Celé regiony jsou dnes existenčně závislé na armádních zakázkách a tato závislost vytváří sociální a politické tlaky, které zpětně ovlivňují schopnost Kremlu válku ukončit.
Válka přitom není jen ekonomickým projektem. Propaganda mobilizuje společnost kolem obrazu existenčního ohrožení ze strany Západu. Militarizace každodenního života, od školních osnov po veřejný prostor, posiluje pocit kolektivní identity definované konfrontací s nepřítelem. Stav obležení nepřítelem - ať skutečný či vykonstruovaný - je pro autoritářský režim politicky výhodný, protože potlačuje alternativní politické projekty a ospravedlňuje omezení svobod. Putinův režim se na konfliktu stal závislým způsobem, který přesahuje pouhou strategii.
Z tohoto důvodu je mír pro režim v jistém smyslu nebezpečnější než válka. Konec konfliktu by okamžitě nastolil otázky, jimž se válečná propaganda vyhýbá. Ekonomické přizpůsobení mírové ekonomice by bylo bolestivé a politicky riskantní. Zbrojní lobby a generálové, jejichž vliv válka posílila, by ztratili část své relevance a fungování režimu, který se legitimizuje válkou, obtížně přežívá v prostředí, kde válka chybí. Ve své podstatě by se dalo říct, že Putin konflikt potřebuje, aby udržel režim. A pokud jednou vyhasne na Ukrajině, bude třeba najít nějaký nový.
Proč se vlastně Arménie začala od Ruska odvracet?
Zásadní zlom v arménsko-ruských vztazích přišel s ázerbájdžánskou ofenzivou v Náhorním Karabachu. Arménie po desetiletí vycházela z předpokladu, že ruská vojenská přítomnost v regionu a členství v Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB) tvoří reálnou pojistku její bezpečnosti. Ázerbájdžánský útok v roce 2020, který Arménii přinutil přijmout tvrdé příměří, a zejména bleskový vojenský postup v září 2023, který de facto ukončil existenci Náhorního Karabachu jako arménsky ovládaného území, tuto iluzi nenávratně rozptýlil. Rusko zůstalo pasivní. ODKB nezasáhla a bezpečnostní záruky se ukázaly být prázdnými slovy.
Zklamání arménské veřejnosti bylo hluboké a trvalé. Průzkumy, které ještě nedávno ukazovaly silnou proruskou orientaci arménské společnosti, zaznamenaly dramatický obrat. Pašinjanově vládě, která dříve byla terčem kritiků, že je příliš prozápadní, se paradoxně posílila domácí podpora právě v okamžiku, kdy nejotevřeněji zúčtovala s ruskou závislostí. Kreml tak svou nečinností dosáhl opaku toho, čeho chtěl. Místo loajálního spojence vytvořil zklamaný národ hledající alternativu.
Může Rusko proti Arménii použít sílu?
Přímá vojenská intervence v Arménii je za současných podmínek málo pravděpodobná, ale arzenál nástrojů, které má Rusko k dispozici, je přesto rozsáhlý. Ekonomický nátlak zahrnuje možnost ztížit podmínky pro arménské pracovníky v Rusku, jejichž remitence tvoří nezanedbatelnou část arménského HDP, nebo zvýšit ceny energetických dodávek. Dezinformační kampaně mohou podněcovat vnitřní nestabilitu a posilovat proruskou opozici, přičemž manipulace s bezpečnostní situací a využití vazeb na Ázerbájdžán nebo arménskou diasporu loajální Moskvě, nabízí další páky. Rusko je v hybridním nátlaku zkušeným hráčem.
Vojensky je Rusko v tuto chvíli vázáno Ukrajinou způsobem, který mu reálně omezuje schopnost otevřít nové frontové linie. Ztráta Arménie jako spojence skrze destabilizaci nebo vojenský nátlak by navíc mohla urychlit přesně to, čemu se Kreml snaží zabránit - urychlené přiblížení Arménie k EU a NATO a posílení arménsko-evropského bezpečnostního partnerství a vyslání signálu ostatním postsovětským státům, že ruská agrese přináší mezinárodní izolaci bez geopolitického zisku. Přímá invaze by mohla být pro Kreml kontraproduktivní.
To však neznamená, že je situace bezpečná. Hybridní tlak může eskalovat nenápadně a postupně. Využití regionálních napětí - zejména nezpevněné ázerbájdžánsko-arménské hranice - nabízí Moskvě nástroj, jak Arménii destabilizovat bez přímého vojenského angažmá. Manipulace vnitřní politikou, financování opozičních hnutí nebo kybernetické útoky na infrastrukturu jsou nástroje, které Rusko v postsovětském prostoru opakovaně využívalo. Riziko není nulové, jen má jinou podobu, než jakou bychom mohli hledat na mapách konvenčního vojenství.
Arménie se stala testem zásadní otázky postsovětské éry. Mohou se státy, které Vladimír Putin považuje za součást své přirozené sféry vlivu, skutečně vymanit z tohoto sevření?
