Článek
Média mluví o politickém zemětřesení a o ohrožení demokracie. Výsledek 43,8 procenta v Sasku-Anhaltsku je bezpochyby politicky významný, ale k hysterii důvod podle mě není. Vítězství ve volbách totiž ještě automaticky neznamená, že strana dostane do rukou celý spolkový stát.
Navíc tak vysoký výsledek nemusí znamenat, že skoro polovina obyvatel chce realizovat kompletní program AfD. Velká část voličů hlasuje především proti etablovaným stranám, proti Berlínu, proti migraci, proti drahotě a proti pocitu, že na obyčejného člověka už nikdo nebere ohled. Podobný mechanismus funguje u populistických stran po celé Evropě. Volič si často kupuje jednoduché vysvětlení složitého problému, podobně jako to v českém prostředí dělá SPD, byť jde spíš o srovnatelný mechanismus populismu než o ideologickou shodu.
Výsledek přitom nebyl žádným překvapením. Předvolební průzkumy dlouho ukazovaly AfD jako jasného favorita a spekulovalo se dokonce o tom, že by strana mohla získat nadpoloviční většinu mandátů.
Vyhrát volby ještě neznamená vládnout
AfD sice vyhrála, ale nemá absolutní většinu. Má 39 z 83 mandátů, a bez koaličního partnera nebo podpory jiné strany vládu nesestaví. Právě v tomto bodě se volební vítězství začíná měnit v praktickou politiku. Strana může být nejsilnější silou v zemi a zároveň skončit v opozici.
Všechny ostatní strany dosud spolupráci s AfD odmítaly, což vznik vlády dramaticky komplikuje. Zajímavou výjimkou je BSW, které má s AfD určité programové průniky a jehož představitelé připouštějí jednání se všemi stranami. Otevírá se tak několik možných scénářů, od vlády AfD s BSW přes menšinovou vládu až po komplikovanou koalici namířenou proti AfD nebo dlouhé povolební vyjednávání. Věta „AfD vyhrála volby“ a věta „AfD bude vládnout“ tedy popisují dvě odlišné skutečnosti.
Podobný scénář se navíc pravděpodobně bude opakovat. Za dva týdny se v Německu konají další zemské volby, v Meklenbursku-Předním Pomořansku i v Berlíně, a průzkumy dávají AfD i tam solidní vedení. V Meklenbursku-Předním Pomořansku se jí přisuzuje kolem 35 až 37 procent, v Berlíně by mohla obsadit jednu z prvních příček ve vyrovnanějším souboji s dalšími stranami. Sasko-Anhaltsko tak nejspíš nebude ojedinělým výkyvem, ale součástí širšího trendu.
Politická nabídka AfD stojí na představě, že složité problémy mají jednoduché viníky a jednoduchá řešení. Migrace se řeší zavřením hranic a deportacemi, ekonomické potíže zbavením se regulací a Bruselu, úpadek důvěry označením establishmentu za zkorumpovaný. Každý problém tak dostane jednoho viníka a jedno tlačítko, které ho údajně vyřeší. To je politicky účinné, ale rozhodně to není totéž jako schopnost skutečně řídit stát.
Nejde ani tak o to, že by Němcům chyběl selský rozum, jako spíš o unavenou politickou kulturu. Společnost je vyčerpaná složitostí, kompromisy a technokratickým jazykem. Tradiční strany často neumějí jednoduše říct, co chtějí a proč by to mělo fungovat. Tím vzniká prostor pro populisty, kteří mají jednu velkou výhodu, totiž tu, že na všechno mají odpověď během pěti sekund. Skutečný selský rozum ale znamená přijmout, že některé problémy jednoduché řešení prostě nemají.
Za výsledek přitom nemůže jen samotná AfD. Tradiční strany se v minulých volbách propadly. Je proto na místě ptát se, co udělaly tyto strany špatně. Pokud lidé masově utíkají k protestní straně, nestačí říct, že jsou hloupí. Politická elita musí vysvětlit, proč jí tolik lidí přestalo věřit.
Paradoxem zůstává, že čím víc AfD vyhrává, tím víc se ukazuje rozdíl mezi protestem a skutečnou správou země. Strana teď musí prokázat, jestli umí nejen kritizovat, ale také sestavit vládu, schválit rozpočet, řídit školství, řešit zdravotnictví, přitáhnout investice a udržet fungující úřady. Právě tady se může ukázat, jestli je skutečnou alternativou, nebo především velmi úspěšným marketingem politického vzteku.
AfD má silnou schopnost pojmenovat nepřítele, podstatně slabší už schopnost popsat, jak má vypadat fungující ekonomika za pět nebo deset let. Migrace, Green Deal, Brusel, kulturní otázky jsou vděčná témata, jenže stát se nedá řídit permanentní kulturní válkou. Chybí konkrétní odpovědi na otázky, co s průmyslem, jak zvýšit produktivitu, jak řešit nedostatek pracovníků, jak financovat důchody, jak modernizovat infrastrukturu a jak nastartovat investice. Právě tady se ukazuje rozdíl mezi politickou rétorikou a skutečnou správou země.
Riziko nemusí být AfD, ale rozbitý aparát
Významná část politické energie podobných populistických stran vzniká mimo tradiční státní správu. Jejich lidé mohou být velmi schopní v kampani, komunikaci nebo mobilizaci nespokojených voličů, což ale není totéž jako zkušenost s řízením komplexního aparátu. Člověk může přesně vědět, co je podle něj špatně, a přitom vůbec nevědět, jak problém prakticky opravit. Ve vládě nestačí prohlásit, že se něco zruší, zakáže nebo že se lidé pošlou pryč. Je potřeba vědět, kdo to udělá, podle jakého zákona, za jaké peníze, v jakém termínu a co se stane jako vedlejší efekt, a právě tady se populistická politika může velmi rychle střetnout s realitou.
Snad největším rizikem přitom nemusí být samotná AfD, ale rozbití státního aparátu. Moderní stát nestojí jen na politicích, stojí také na tisících lidí, kteří znají procedury, zákony, rozpočty a institucionální paměť. Ministr může přijít a odejít, zkušený úředník často zůstává a zajišťuje kontinuitu, proto může státní aparát do určité míry přežít i velmi špatnou politickou reprezentaci. Problém nastává ve chvíli, kdy nová politická síla začne aparát považovat za nepřítele a systematicky ho rozkládá dosazováním loajálních lidí místo odborníků, čistkami, zpochybňováním institucí, obcházením zavedených procedur a likvidací institucionální paměti. Stát je přitom mnohem křehčí, než vypadá. Zkušený úředník může ještě několik let držet instituci pohromadě, ale pokud se postupně odstraní lidé, kteří vědí, jak systém funguje, není koho nahradit.
Populisté často přicházejí s představou, že problémem je příliš velký, zkostnatělý nebo ideologický aparát, a část této kritiky může být oprávněná. Opravit instituci a rozbít instituci jsou ale dvě úplně odlišné věci. Je rozdíl mezi odstraněním zbytečné byrokracie a odstraněním lidí, kteří zajišťují, že stát vůbec funguje. Skutečné riziko AfD proto možná nespočívá v tom, že by přes noc zavedla nějakou dystopii, ale v tom, že by postupným personálním a institucionálním rozkladem oslabila mechanismy, které drží stát funkční.
Dokud je AfD v opozici, může téměř každý problém vysvětlit selháním někoho jiného. Jakmile bude vládnout, začne platit jednoduché pravidlo, totiž že už nestačí pouze říkat, kdo za problém může, ale je potřeba ho vyřešit a tam se ukáže, jestli má strana potřebné lidi, odborníky, ekonomický program, schopnost vyjednávat, schopnost řídit úřady a především schopnost nezničit instituci, kterou převzala.
AfD není důvodem k apokalypse, zároveň není rozumné její vítězství bagatelizovat. Nejzajímavější přitom není samotných 43,8 procenta, ale to, co s tímto výsledkem strana dokáže udělat. Pokud vládu nesestaví, bude mít její volební vítězství výrazně menší praktický dopad. Pokud vládu sestaví, začne skutečný test. A tehdy se ukáže, jestli její jednoduché recepty fungují i ve světě, kde je potřeba platit účty, sestavovat rozpočty a dělat kompromisy.
