Proč Putin nemůže ukončit válku, i kdyby chtěl? Rusko je chycené ve vlastní pasti

Když v únoru 2022 ruské tanky přejely ukrajinskou hranici, málokdo tušil, že Kreml neotevírá jen kapitolu konfliktu s Kyjevem, ale především kapitolu existenční závislosti na vlastní agresi. Za více než dva roky bojů se válka proměnila v něco, co přesahuje pouhou vojenskou operaci. Stala se páteří ruské ekonomiky, zdrojem politické legitimity režimu a základem celé státní identity. To, co začalo jako geopolitická akce, se změnilo v mechanismus, bez kterého by ruský stát v současné podobě nemohl fungovat. Ukončit válku by dnes pro Vladimira Putina znamenalo mnohem víc než jen přiznat porážku. Znamenalo by to vystavit se ekonomickému kolapsu, politickému chaosu a ztrátě kontroly nad systémem, který po desetiletí budoval. Rusko se tak ocitlo ve vlastní pasti.

Ruský fond národního blahobytu vznikl jako jedna z mála rozumných ekonomických politik moderního Ruska. Když ceny ropy a plynu rostly, stát odkládal přebytky stranou. Fond měl být pojistkou pro horší časy, investicí do budoucnosti, rezervou na důchody nebo velké projekty infrastruktury. Byl to symbol stability a důkaz, že ruská ekonomika dokáže plánovat dopředu.

Pak přišla válka a vše se změnilo. Západní sankce zmrazily značnou část rezerv držených v Evropě a Spojených státech. Moskva se náhle ocitla v situaci, kdy přišla o většinu svých zahraničních rezerv, aniž by jediný dolar utratila. Zbyla jí část v juanech a zlato, které drží doma, a právě tyto zbytky nyní drží celý systém nad vodou, jenže i to, co zbylo, mizí závratnou rychlostí. Likvidní část fondu, tedy ta část, kterou lze okamžitě použít, se za poslední tři roky války snížila téměř na polovinu. Peníze, které měly stavět mosty a nemocnice, dnes platí tanky a munici a každý měsíc války strhává další miliardy.

Problém je v tom, že doplňování fondu už téměř nefunguje. Příjmy z ropy a plynu, které dříve pokladnu naplňovaly, dnes sotva stačí na pokrytí běžných výdajů. Válka stojí tolik, že stát spotřebovává vše, co vydělá, a ještě víc. Fond místo, aby rostl, se zmenšuje a s každým měsícem se Rusko přibližuje k okamžiku, kdy bude muset řešit, co dělat, až rezervy dojdou.

Když klasické zdroje financování vysychají, obvykle se státy obracejí na mezinárodní trhy nebo své strategické partnery. Rusko má však problém: je finančně izolované. Přístup k západním úvěrovým trhům je zcela uzavřený. Evropské a americké banky s Moskvou neobchodují a ruské dluhopisy nikdo nekupuje. Mezinárodní instituce jako Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond jsou mimo hru. Zbývá Čína, ale i zde naráží Kreml na limity. Čína samozřejmě půjčuje, ale podmínky nejsou takové, jak by si Moskva přála, protože peníze přicházejí ve formě obchodních úvěrů, které lze použít výhradně na nákup čínského zboží, to znamená, že Rusko nemůže získat volné peníze na cokoliv, co potřebuje. Musí utrácet v Číně, a zatímco to vyhovuje Pekingu, který tím rozšiřuje svůj vliv a export, pro Rusko to znamená další závislost. Navíc Čína jedná opatrně. Nechce se příliš angažovat v konfliktu, který by ji mohl dostat do konfrontace se Západem, který by i na Čínu mohl začít uvalovat sankce. Půjčky jsou omezené, opatrné, a rozhodně nepředstavují nekonečný zdroj peněz. Rusko si rozhodně nemůže půjčovat podle potřeby. Každý kredit je vyjednávaný, podmíněný, a v konečném důsledku spotřebuje část ruského ekonomického prostoru ve prospěch čínských zájmů. Moskva se tak ocitá v pasti - nemá kam jít pro peníze, a ti, kdo půjčují, to dělají za podmínek, které ještě víc omezují ruskou suverenitu.

Když se podíváme na ruský státní rozpočet, skutečná hloubka problému vyjde najevo. Výdaje na obranu a bezpečnost dohromady tvoří v roce 2025 přibližně čtyřicet procent všech státních výdajů. Samotné vojenské výdaje představují 32,5 procenta rozpočtu, což je nejvyšší podíl od studené války.

Aby celý systém fungoval, Kreml nutí banky hrát hru, která je pro ně ekonomicky nevýhodná. Státní banky dostaly příkaz půjčovat firmám zapojeným do válečného úsilí za preferenční podmínky. V únoru 2022 Putin podepsal zákon, který bankám nařídil poskytovat zbrojovkám a jejich dodavatelům úvěry za podmínek jednostranně stanovených státem. Banky ztratily jakoukoliv kontrolu nad těmito úvěry. Stát rozhoduje o výši, splatnosti i úrokových sazbách. Zatímco centrální banka zvýšila v roce 2024 úrokovou sazbu až na jednadvacet procent v pokusu zkrotit inflaci, zbrojní průmysl dostává peníze za zlomek této ceny. Je to dotovaný systém, kde cílem není zisk, ale udržení výroby.

Důsledky jsou devastující pro zbytek ekonomiky. Vysoké úroky, které mají zkrotit inflaci, zároveň dusí všechny ostatní sektory. Malé a střední firmy si nemohou dovolit půjčovat za dvacet procent, investice do civilního průmyslu se zcela zastavily, protože nikdo není ochoten platit takové náklady a nikdo jiný není schopen rozvíjet průmysl. Celá ekonomika se rozdělila na dva světy: válečný sektor, který dostává levné peníze a prosperuje, a zbytek, který se dusí pod tíhou vysokých úroků a nemůže růst.

Tato struktura se nedá jen tak změnit. Rubl je uměle udržován na přijatelné úrovni prostřednictvím státních intervencí, inflace je skrývána za dotacemi a kontrolami cen. Celý systém je postaven na válečném režimu, který generuje poptávku i nabídku. Kdyby válka skončila, došlo by k masivnímu propouštění ve zbrojním průmyslu, stát by ztratil hlavní článek rozpočtu a rubl by pravděpodobně spadl do volného pádu.

Navíc Moskva přesouvá finanční zátěž na regiony. Místní rozpočty jsou nuceny přispívat na platy vojáků z jejich území. To znamená, že peníze, které měly jít na školy, nemocnice nebo silnice, dnes platí válku. Regiony se zadlužují, škrtají výdaje a jejich infrastruktura chátrá. Centrální vláda tak přenáší část zátěže na místa, která nemají prostředky, aby ji unesla.

Konec války by tak Rusko doslova položil na kolena. Nejen, že by chyběly příjmy z válečné výroby, ale najednou by se ukázalo, jak málo má ekonomika co nabídnout. Tisíce lidí by zůstaly bez práce, stát by musel řešit sociální programy, které si nemůže dovolit a celá konstrukce by se začala rozpadat.

Ruská ekonomika se za poslední roky proměnila v masivní zbrojní stroj, jehož chod závisí téměř výlučně na válečné výrobě. Továrny pracují ve třísměnném provozu, produkce vojenské techniky, munice a výzbroje běží na maximální kapacitu. To, co by v normální situaci bylo jen jedním ze sektorů hospodářství, se stalo jeho hlavním motorem.

Tento růst je však neudržitelný. Důsledky jsou patrné na každém kroku: inflace dosáhla začátkem roku 2025 dvouciferných hodnot, podle některých odhadů až deset procent ročně. Firmy čelí akutnímu nedostatku pracovních sil – podle údajů z konce roku 2024 chybí ruské ekonomice přes 2,6 milionu zaměstnanců, což je historicky nejvyšší číslo. Technologické inovace mimo obranný průmysl se prakticky zastavily a celá ekonomika ztratila schopnost růst organicky, místo toho se stala závislou na neustálém přísunu válečných zakázek.

Zde se objevuje další zásadní problém: nedostatek pracovních sil vytváří absurdní přetahování mezi zbrojovkami a armádou. Firmy nabízejí vysoké platy, aby přetáhly lidi z civilního sektoru. Armáda zase nabízí ještě vyšší platy dobrovolníkům, protože mobilizace je politicky riskantní a ekonomicky neúnosná. Výsledkem je koloběh, kdy lidé odcházejí z továrny do armády, továrny nabídnou více peněz, aby přetáhly lidi odjinud, a celý systém se takto točí dokola. Platy vojáků rostou, v některých regionech několikanásobně převyšují civilní průměr a tyto peníze se zase vracejí do ekonomiky prostřednictvím spotřeby, která vytváří iluzi fungujícího systému.

Paradoxně čím déle Rusko válčí, tím více je závislé na válce. Válka samotná krátkodobě funguje jako motor růstu. Zbrojní průmysl generuje zakázky, armáda generuje zaměstnanost a vysoké platy generují spotřebu a válečný průmysl i armáda udržuje nad vodou služby, obchody i malé podniky. Na papíře ekonomika roste, ale je to růst postavený na spotřebě, která nic nového nevytváří. Tato umělá stabilita stojí na jednom předpokladu: že válka bude pokračovat. Jakmile se zastaví přísun válečných zakázek, celý systém se zhroutí. Továrny zůstanou s přebytečnou kapacitou, zaměstnanci přijdou o práci a celková spotřeba klesne.

Pro Putinův režim je válka daleko víc než jen vojenská akce. V zemi, kde demokratické volby ztratily smysl, ekonomický blahobyt stagnuje a korupce pronikla do každé vrstvy státu, potřebuje vláda něco, co ji udrží u moci. Tím něčím se stal mýtus ohroženého Ruska, které musí bojovat proti dekadentnímu Západu, nacistické Ukrajině a globálním konspiracím.

Propaganda tento narativ šíří neustále, den co den. Válka je prezentována jako nutnost, jako existenční souboj, ve kterém jde o přežití celého národa, a právě tento příběh drží společnost pohromadě. Bez něj by totiž ruská veřejnost začala klást otázky, na které režim nemá odpovědi. Proč klesá životní úroveň? Proč se ztrácí svoboda? Proč se země izoluje od světa? Válka poskytuje jednoduchou odpověď: protože nás chtějí zničit a my se musíme bránit.

Když válka skončí, tento narativ se zhroutí. Režim ztratí svůj hlavní argument, proč má monopol na moc, a právě zde by začal rozpad mocenského konsenzu, který Putina drží u kormidla. Armádní velitelé, kteří ve válce získali obrovský vliv, by najednou ztratili svou pozici, oligarchové, kteří profitují z válečných zakázek, by přišli o zdroj zisku, bezpečnostní složky a FSB, které ve válečném stavu mají téměř neomezenou moc, by čelily tlaku na snížení vlivu, a nacionalisté, kteří válku podporují jako naplnění ruského poslání, by se cítili zrazeni. Všechny tyto skupiny drží pohromadě jen díky konfliktu. Mír by tak znamenal, že každá z nich začne bojovat o vliv v novém uspořádání, a to je něco, co si Putin, ani západní svět, nemůže dovolit.

Představit si Rusko po konci války znamená představit si sérii katastrof, které by na sebe navazovaly jako dominový efekt. V krátkodobém horizontu by přišel ekonomický šok. Zadlužené firmy zkrachují, protože mnoho zbrojovek si půjčovalo s předpokladem, že zakázky poběží dál. Když zakázky zmizí, nebudou schopné splácet dluhy a stát nebude mít tolik prostředků všechny zachránit, protože sám bude čelit obrovskému rozpočtovému schodku. Vysoké vojenské platy zmizí, a s nimi zmizí i masivní pokles spotřeby. Obchody, restaurace a služby, které prosperovaly díky penězům vojáků a jejich rodin, najednou zjistí, že nemají zákazníky. To přinese další vlnu krachů.

A pak je tu exportní krize. Ruská ropa už dnes ztrácí odběratele kvůli sankcím a cenové limitaci. Po válce nebude důvod tyto restrikce rušit, spíš naopak - zbrojní průmysl, který byl hlavním exportním artiklem před válkou, je dnes nekonkurenceschopný. Ruské zbraně selhaly na Ukrajině, nikdo je nechce kupovat a zbrojní technika ztratila důvěryhodnost; export zbrojní techniky mezi lety 2022 a 2024 dramaticky poklesl. A po válce to bude ještě horší. Není totiž jasné, čím nahradit válečný motor ekonomiky.

Ve střednědobém výhledu by následoval rozpad Putinovy mocenské sítě. Skupiny, které dnes spolupracují kvůli válce, by se začaly hádat o to, kdo ponese odpovědnost za neúspěch, kdo dostane větší část z ještě menšího koláče nebo kdo ztratí vliv. Armádní velitelé by začali tlačit na větší politickou roli, oligarchové by hledali způsob, jak zachránit své jmění, FSB by mohla začít hledat nového lídra. Celý systém by se tak začal drobit, protože by ztratil to, co ho drželo pohromadě.

A dlouhodobě? Dlouhodobě by Rusko stálo před volbou, kterou Putin nikdy nepřipustí: otevřít se světu, liberalizovat ekonomiku, integrovat se do globálních struktur. To by znamenalo ztrátu kontroly, ztrátu autokracie a ztrátu identity režimu, který celá léta stavěl na odporu vůči Západu. Pro Putina by to byla politická sebevražda, proto radši volí pokračování války, i kdyby to znamenalo dlouhodobou stagnaci, izolaci a postupný úpadek, protože v jeho logice je to pořád lepší než ztráta moci.

Střednědobě a dlouhodobě je to cesta do nikam. Po válce Rusko čekají masivní sociální a ekonomické otřesy, které budou daleko horší než cokoli, co země zažila za poslední dekády. Ruská válečná ekonomika dokáže systém udržet ještě nějakou dobu. Rezervy ještě nejsou úplně vyčerpané, Čína stále poskytuje omezenou podporu, válečný průmysl ještě jede a krátkodobě lze systém udržet, ale cena, kterou Rusko platí, je devastace vlastní budoucnosti.

Paradoxně to znamená, že cílem nikdy nebylo vyhrát. Cílem je pokračovat a udržet konflikt při životě, protože jen ten dává Rusku v současné podobě smysl. Putin možná válku nezačal, aby dosáhl nějakého konkrétního výsledku, ale aby ji nikdy nemusel skončit. A právě v tom spočívá nejděsivější realita celé situace: Rusko je uvězněno ve válce, kterou samo vytvořilo, a z této pasti už možná není cesty ven.