Článek
Vánoční stůl, úvahy nad uplynulým rokem a náhle to zvláštní uvědomění, že minulé Vánoce byly přeci včera. Celý rok se zdá být jako několik týdnů, měsíce splývají v jednu šedou masu a den se od dne neliší. „Rok utekl a ani nevím jak,“ je častá fráze, při které všichni přikyvují. Není to nostalgie. Je to změna v samotné architektuře toho, jak lidé prožívají skutečnost.
Čas se totiž subjektivně skutečně zrychluje a ačkoliv se to může zdát jako neškodná kuriozita, ve skutečnosti jde o jeden z nejzásadnějších fenoménů lidské existence. Signalizuje nám konečnost, nutí přehodnotit priority a otevírá zásadní otázku: Dá se s tím něco dělat?
Dětský čas versus dospělý čas
Letní prázdniny z dětství trvaly věčnost. Červenec byl samostatná epocha, srpen nedozírným časovým obdobím a každý den měl váhu, texturu i barvu. Dopoledne se táhlo, odpoledne bylo plné událostí a večer přicházel jako pomalu se snášející opona. Týden byl téměř nepředstavitelně dlouhý a dva měsíce prázdnin představovaly takřka celou životnost vesmíru.
Dnes by stejné dva měsíce uběhly ve chvilce.
Rozdíl není v objektivním čase - minuta měla tehdy i dnes 60 sekund - rozdíl je v tom, jak mozek dítěte zpracovává realitu oproti mozku dospělého. Dětský mozek je nenasytný konzument nových podnětů. Všechno je poprvé. První kolo na kole bez podpůrných koleček, první zmrzlina v nové cukrárně, první večer u táboráku či první políbení. Mozek zaznamenává tyto zkušenosti s obrovskou intenzitou, vytváří husté, detailní vzpomínky a pečlivě je ukládá.
Dospělý mozek funguje ekonomičtěji. Naučil se automatizovat. Cestu do práce, ranní kávu, porady i večerní rituály zpracovává mozek na autopilota s minimálním vynaložením pozornosti. Šetří energii, odbavuje úkoly a přitom vytváří minimum „časových značek“, psychických bodů, které později slouží k rekonstrukci uplynulého období.
Čím méně se z určitého období pamatuje, tím kratší se zdá být zpětně, a protože rutinní dny téměř nesplňují kritéria pro uložení do paměti, retrospektivně se zdá, že uplynuly bleskovou rychlostí.
Paměť jako klíčový faktor
Tady leží jádro problému. Prožívaný čas a retrospektivní čas jsou dvě naprosto odlišné věci. Fronta na úřadě se vleče nesnesitelně pomalu a každá minuta je věčnost. To je prožívaný čas, přítomný okamžik plný nudy a netrpělivosti. Ale týden po té návštěvě už z ní nezbývá prakticky nic. Retrospektivně to bylo pouhou zmínkou v týdenní chronologii.
Naopak dovolená na novém místě může během ní utíkat překvapivě rychle, protože při plném ponoření do zážitků čas plyne. Ovšem zpětně, při vyprávění přátelům, se zdá, že trvala mnohem déle než týden. Paměť je nabitá událostmi, detaily i emocemi. Týden se rozšířil do subjektivní časové krajiny, která se zdá být mnohem prostornější než běžný pracovní týden.
Rutina tedy funguje jako kompresor času. Den jako den, týden jako týden a měsíc splývá s měsícem. Mozek zaznamenává minimum dat, protože není třeba, všechno už zná. Při pozdějším ohlédnutí se zjišťuje, že půl roku zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku.
Vědecké experimenty to potvrzují. Lidé, kteří prožívají dlouhá období rutiny, konzistentně podhodnocují, jak dlouho tato období trvala. Naopak období plná nových zkušeností jsou zpětně vnímána jako delší, než skutečně byly.
Existuje také populární vysvětlení, které se občas objevuje v diskusích o zrychlujícím se čase. Říká se mu proporcionální teorie a zní takto: v pěti letech jeden rok představuje pětinu celého života, což je obrovský podíl existence. Ve čtyřiceti je jeden rok pouze jedna čtyřicetina života, což je relativně zanedbatelný zlomek. Proto se s věkem roky zdají být kratší.
Matematicky to dává smysl, protože je to elegantní, snadno pochopitelné vysvětlení, ale samo o sobě nestačí. Kdyby šlo jen o matematiku, pak by všechny roky mezi třicítkou a čtyřicítkou měly připadat přibližně stejně dlouhé, což není pravda. Některé roky, i ve čtyřiceti, mohou být neuvěřitelně bohaté a zdánlivě dlouhé, zatímco jiné mizí beze stopy.
Důležitý point je, že nejde primárně o matematiku. Jde o zkušenost a o to, jak intenzivně se žije, co se zaznamenává, jak moc se člověk angažuje se světem kolem sebe. Proporcionální teorie může být jedním z faktorů, ale určitě není jediným – a možná ani ne tím hlavním.
K porozumění skutečným mechanismům je nutné nahlédnout do neurobiologie. Mozek je energeticky náročný orgán a evoluce ho naučila šetřit, kde to jen jde. Při učení nové dovednosti, řízení auta, hry na hudební nástroj nebo nového jazyka, je mozek v plném zápřahu. Vytváří nové neuronální spojení, uvolňuje dopamin jako odměnu za pokrok a věnuje tomu obrovskou pozornost.
Jakmile se dovednost automatizuje, mozek ji přesune do „úsporného režimu“. Řízení auta se stává podvědomou činností. Není tak třeba o něm přemýšlet. Vědomí může být úplně jinde, můžeme plánovat víkend, přemýšlet o pracovním projektu nebo poslouchat podcast a mozek nás bezpečně doveze do cíle, aniž bychom si toho byli plně vědomi.
Tento autopilot je úžasný, protože umožňuje zvládat komplexní svět, aniž by došlo ke zhroucení pod kognitivní zátěží. Ale má vedlejší efekt, krade nám čas. Při fungování na autopilota nevznikají vzpomínky. Cesta do práce, která se absolvuje stý den v řadě, zanechá v paměti jen matnou stopu, ne-li žádnou. Pak je tu moderní svět, kdy multitasking, skákání mezi úkoly, kontrolování notifikací, konzumace obsahu ve vysoké rychlosti mozek nestíhá zpracovávat a nestíhá vytvářet hluboké vzpomínky. Všechno splývá v jeden nepřetržitý proud podnětů bez začátku a konce. Když večer přichází čas odpočinku, často není jasné, co se vlastně během dne dělo.
Digitální svět je další akcelerátor subjektivního zrychlování času. Čím více podnětů, čím rychlejší přepínání, tím méně zapamatovatelných momentů.
Proč existuje pocit, že „už není čas“?
Subjektivní zrychlení času nepřichází samo. Přichází ruku v ruce s moderním životním stylem, kde existuje stále více závazků, více rolí a více očekávání. Práce, rodina, přátelé, koníčky, seberozvoj, fitness, kultura – všechno to chce svůj podíl. Čas se tedy stal jedním z nejvzácnějších zdrojů.
Současnost znamená ekonomiku výkonu, kde je hodnota člověka často měřena tím, co stihne, jak je produktivní a jak rychlý. Rychlost se stala fetišem. Společnost oslavuje ty, kteří toho zvládnou víc, rychleji a efektivněji.
Tak vzniká neustálý pocit, že nestíháme, že čas utíká mezi prsty a bylo by potřeba být rychlejší, produktivnější a efektivnější. A tak ,,už není čas“ na všechno, co by člověk chtěl nebo měl dělat.
Ale pravda je, že čas zůstává stejný jako dřív. Pořád má den čtyřiadvacet hodin. Problém není v objektivním čase. Problém je v tom, jak se vnímá a jak se tráví.
Dá se to zpomalit?
Teď k praktické otázce. Dá se s tím něco dělat? Dá se čas zpomalit? Odpověď je ano, ale ne tak, jak by si většina lidí přála. Neexistuje žádná aplikace, která by vyřešila tento problém.
Řešení je hlubší a paradoxně jednodušší. Je třeba vytvářet nové zkušenosti, ne nové rutiny a je potřeba vědomá pozornost místo neustálé stimulace. Jsou také třeba mikro-změny v každodennosti, které zabrání mozku sklouznou do totálního autopilota.
Nejde o zahození všech rutin, ty stále mají své místo a hodnotu. Jde o jejich prokládání novinkami, drobnostmi, jako jít do práce jinou cestou, zkusit novou kuchyni nebo se naučit něco, co člověka vždycky zajímalo, ale odkládal to. Věnovat se koníčku, který vyžaduje plnou pozornost a vyrazit do míst, kde nikdo nikdy nebyl.
Jde taky o okamžiky pravého ticha. Ne jako pozadí pro scrollování telefonu, ale opravdového ticha, kde mozek dostane prostor zpracovat, konsolidovat a odpočinout si.
Podstatná pointa je tato: Čas se nezpomalí, ale dá se „zahustit“. Dá se do něj navrstvit více zapamatovatelných okamžiků, více pozornosti a při pozdějším ohlédnutí zpět nebude připadat, že měsíc uplynul tak rychle, protože budou existovat vzpomínky.
Pocit zrychlení času je signál konečnosti. Připomínka, že život není nekonečný, že roky ubíhají a že každý den prožitý na autopilota je den, který už nikdy nevrátí zpět. Je to možná zpráva k pochopení. Znamení, že možná žijeme příliš povrchně, příliš rychle a příliš automaticky.
