Článek
Po ruské invazi na Ukrajinu Evropa procitla z dlouhého spánku. Válka, kterou mnozí považovali za relikt minulého století, se náhle vrátila na náš kontinent. A s ní i nepříjemná otázka: Dokázali bychom se ubránit bez USA?
Odpověď je zarážející. Bez americké vojenské pomoci by většina evropských armád nebyla schopna vést ani střednědobý konflikt. Zásoby munice by vystačily na několik týdnů, logistické kapacity jsou nedostatečné a technologická závislost na USA je kritická. Desetiletí podfinancování obrany a spoléhání se na americký bezpečnostní deštník udělaly z Evropy vojenského trpaslíka.
Signály z Washingtonu situaci jen zhoršují. Donald Trump, znovu zvolený prezident USA, opakovaně zpochybňoval smysl NATO a naznačoval, že Amerika nebude automaticky bránit spojence, kteří neinvestují dostatečně do vlastní obrany. Jeho nevypočitatelnost a transakční přístup k mezinárodním vztahům ukazují, že éra bezvýhradné americké podpory možná skončila.
Evropa se tak ocitá na křižovatce. Může pokračovat v dosavadní cestě a doufat, že v případě krize America přijde na pomoc nebo může vzít svůj osud do vlastních rukou a vybudovat silnou a nezávislou obranu, která odradí jakéhokoli agresora – především Rusko. Druhá cesta je náročná, nákladná a vyžádá si oběti, ale je to cesta k bezpečnosti, důstojnosti a skutečné strategické autonomii.
Proč Trump změnil pravidla hry?
Donald Trump nikdy netajil svým skepticismem vůči NATO. Během svého prvního prezidentského období označil alianci za ,,zastaralou" a veřejně kritizoval evropské spojence za nedostatečné výdaje na obranu. Jeho výrok, že by možná nenechal USA bránit země, které neplní závazek dvou procent HDP na obranu, otřásl základy transatlantického partnerství.
Trumpův návrat do Bílého domu v roce 2025 tyto obavy znovu oživil. Jeho America First politika staví americké zájmy jednoznačně na první místo. To neznamená, že by chtěl NATO zrušit, ale chce z něj vytěžit maximum pro USA. Evropské bezpečnostní záruky se pod jeho vedením stávají předmětem vyjednávání, nikoliv automatickým závazkem.
Problém není jen v Trumpově osobnosti. Celá americká politika se postupně otáčí směrem k Pacifiku a konfrontaci s Čínou. Evropa prostě není pro Washington tak strategicky důležitá jako před třiceti lety. Můžeme Amerika opustit NATO? Pravděpodobně ne. Může však podstatně snížit své angažmá a přenechat primární odpovědnost za evropskou obranu… Evropě? Určitě ano.
Evropské státy si to musí přiznat: spojenec, který je tu dnes, ale ne zítra, není spolehlivý základ pro národní bezpečnost. To neznamená roztržku s Amerikou, ale rozhodně to musí znamenat konec závislosti na ní.
Ruská hrozba je reálná a dlouhodobá
Zatímco americká podpora je nepředvídatelná, ruská hrozba je naopak velmi předvídatelná a trvalá. Válka na Ukrajině není ojedinělým excesem, ale projevem dlouhodobé imperiální strategie Kremlu. Rusko pod Putinovým vedením nikdy neskrývalo své ambice obnovit sféru vlivu na postsovětském prostoru a oslabit či rozdělit západní alianci.
Dokonce, i kdyby konflikt na Ukrajině skončil příměřím, Rusko zůstane existenční hrozbou pro evropskou bezpečnost. Jeho vojenský průmysl běží na plné otáčky, armáda získává cenné bojové zkušenosti a politické vedení země se nehodlá vzdát svých teritoriálních ambicí. Pobaltské státy, Polsko, možná i Moldavsko nebo Balkán – to vše jsou potenciální cíle budoucí ruské agrese.
Evropa musí Rusku ukázat zuby. Musí vyslat jasný signál: jakákoli agrese bude odražena silou. Odstrašení funguje jen tehdy, když je protivník přesvědčen, že cena útoku bude nepřijatelně vysoká. Dnes o tom Kreml přesvědčen není.
Co znamená vojenská nezávislost?
Vojenská nezávislost Evropy neznamená opuštění NATO nebo roztržku s Amerikou. Znamená to vybudovat kapacity, které nám umožní bránit se bez ohledu na to, zda USA pomohou, nebo ne. V praxi to obnáší několik klíčových oblastí:
Vlastní zbrojní průmysl: Evropa musí začít vyrábět vlastní tanky, letadla, rakety, munici a další vojenskou techniku. Dnes jsme v mnoha oblastech závislí na amerických dodávkách, které mohou být kdykoli zastaveny politickým rozhodnutím. Silný evropský obranný průmysl je nejen otázkou bezpečnosti, ale i ekonomické suverenity.
Dostatečné zásoby: Konflikt na Ukrajině ukázal, že moderní války spotřebovávají munici obrovským tempem. Evropské armády by bez dodávek z USA vyčerpaly své zásoby za několik týdnů. Je třeba vybudovat strategické rezervy, které vydrží měsíce intenzivního boje.
Společné velení a struktura: Evropa potřebuje integrované vojenské velení, které dokáže koordinovat síly různých států. To neznamená jednotnou evropskou armádu – národní armády zůstanou – ale schopnost rychle a efektivně jednat společně.
Technologická špička: Investice do kybernetické obrany, umělé inteligence, dronů a dalších moderních technologií. Budoucí konflikty budou vedeny především v těchto doménách.
Lidské zdroje: Možná nejnáročnější část – zajistit dostatek vojáků. To pravděpodobně znamená návrat k povinné vojenské službě v mnoha státech. Některé státy však již povinnou vojenskou službu zavádí nebo minimálně o ní uvažují.
NATO při tom zůstává důležité. Poskytuje mechanismus kolektivní obrany, koordinační struktury a možnost spolupráce s USA, avšak Evropa už v něm nesmí být jen pasivním příjemcem amerických bezpečnostních záruk. Musí se stát rovnocenným partnerem, který dokáže přispívat i vést.
Výhody: Bezpečnost, důstojnost a ekonomika
Investice do vlastní obrany přináší řadu výhod, které přesahují pouhé vojenské kapacity.
Skutečná bezpečnost: Evropa už nebude závislá na rozmarech americké politiky. V případě krize budeme vědět, že se můžeme spolehnout sami na sebe. To je nepocenitelná jistota.
Geopolitická váha: Silná vojenská moc je v mezinárodní politice stále rozhodující. Evropa s kredibilními ozbrojenými silami bude mít větší slovo v globálních záležitostech - od jednání s Ruskem a Čínou po formování mezinárodního řádu.
Ekonomický impuls: Zbrojní průmysl vytváří kvalitní pracovní místa, podporuje inovace a technologický rozvoj. Investice do obrany se částečně vrátí v podobě ekonomického růstu. Výzkum ve vojenských technologiích historicky přinášel civilní aplikace, od internetu až po GPS.
Strategická autonomie: Schopnost jednat nezávisle na USA například v případě konfliktu na Blízkém východě nebo v jiných oblastech, kde se evropské a americké zájmy nemusí překrývat.
Jednotnější Evropa: Společný obranný projekt může posílit evropskou integraci a vytvořit silnější pocit společného osudu. Bezpečnostní hrozby spojují lépe než ekonomické dohody.
Dlouhodobá stabilita: Silná Evropa schopná se ubránit bude atraktivnějším partnerem pro demokratické země po celém světě a odradí autoritářské režimy od agresivních kroků. To vytváří stabilnější mezinárodní prostředí na desetiletí dopředu.
Negativa: Cena svobody je vysoká
Bylo by nespravedlivé zastírat, že cesta k vojenské nezávislosti bude nesmírně nákladná a náročná. Výhody přicházejí s vysokými náklady.
Masivní finanční investice: Evropské státy by musely zvýšit výdaje na obranu z dnešních průměrných 1,5–2 % HDP na minimálně 5-7 %. Pro celou EU by to znamenalo dodatečné stovky miliard eur ročně. Tyto peníze budou chybět ve zdravotnictví, školství nebo sociálních programech.
Povinná vojenská služba: Profesionální armády nejsou schopny zajistit dostatek personálu pro skutečně silné ozbrojené síly. Řada států (Chorvatsko, Německo nebo Litva) již obnovila povinnou vojenskou službu a ostatní budou následovat. To znamená, že mladí lidé stráví 6–12 měsíců života v armádě místo studia nebo práce. Pro mnohé to bude nepopulární oběť.
Ekonomická zátěž: Zvýšené daně nebo snížené výdaje v jiných oblastech. Veřejnost bude muset akceptovat nižší životní úroveň nebo pomalejší ekonomický růst v krátkodobém horizontu.
Politické napětí: Debata o výdajích na obranu může rozdělit společnost. Část populace bude považovat militarizaci za nebezpečnou eskalaci, jiní budou požadovat ještě větší investice. To může vést k politické nestabilitě.
Riziko zbrojařského závodu: Pokud Evropa výrazně zesílí svou armádu, Rusko bude reagovat podobně. To může vést k novému kolu zbrojení, které zvýší napětí a riziko konfliktu.
Časová prodleva: Vybudování skutečně silné armády trvá minimálně desetiletí. Mezitím jsme zranitelní. Výcvik vojáků, výroba techniky, budování infrastruktury - to vše vyžaduje čas, který nemusíme mít.
Byrokratické překážky: Koordinace 27 zemí EU s různými jazyky, vojenskými tradicemi a strategickými prioritami bude extrémně obtížná. Riziko je, že utratíme spoustu peněz neefektivně a bez viditelných výsledků.
Dokonalá volba neexistuje
Rozhodnutí o evropské vojenské nezávislosti není jednoduché. Obě možnosti – pokračovat v závislosti na USA, nebo investovat do vlastní obrany – mají své náklady a rizika.
Ve světě, kde se vrací politika síly, kde autoritářské režimy testují odhodlání demokracií a kde tradiční spojenci už nejsou tak spolehliví jako dříve, je evropská vojenská nezávislost drahá, ale nutná investice. Není to volba mezi dobrým a špatným řešením. Je to volba mezi rizikem a ještě větším rizikem.
Pokud nic neuděláme, riskujeme, že zůstaneme závislí na spojenci, kterého nemůžeme kontrolovat a jehož spolehlivost klesá a v okamžiku krize budeme stát sami a bezbranní proti agresivnímu sousedovi. To je cesta k podřízenosti a takřka katastrofě.
Evropa musí vycenit zuby právě proto, že chce mír, protože jak věděli už staří Římané: Si vis pacem, para bellum. Chceš-li mír, připravuj se na válku.
