Článek
Když se řekne válka, představíme si tanky, vojáky a ruiny. Hybridní válka však vypadá úplně jinak. Přichází v podobě fake news na sociálních sítích, hackerského útoku na energetickou síť, politické strany financované z neprůhledných zdrojů, přichází jako kampaň, která místo prosazování vlastního programu ničí důvěru v instituce samotné.
Hybridní válka není „neviditelná“, jak se často říká, je jen mistrně maskovaná. Západ v ní momentálně prohrává, nikoliv proto, že by byl slabý, ale proto, že pořád hraje obrannou hru v konfliktu, který si ani nechce pořádně pojmenovat.
Ruské know-how a západní naivita
Hybridní válka je kombinace dezinformací, kyberútoků, podpory extrémistů na obou stranách politického spektra, ekonomických pák a diplomatického tlaku. Rusko v tom exceluje z prostého důvodu: systém bez zpětné vazby dokáže jednat rychle, brutálně a bez ohledu na pravdu. Kreml nemusí nic vysvětlovat vlastní veřejnosti a také se nemusí obhajovat před médii. Může dnes tvrdit A, zítra B, a pozítří popřít obojí. Konzistence není cíl.
Na Západě zatím přetrvává představa, že pravda se prosadí sama, že když odhalíme dezinformaci, lidé ji přestanou sdílet, že když něco vyvrátíme, protistrana ustoupí. Tak to bohužel nefunguje, protože v hybridní válce jde o to, kdo dokáže rychleji ovládnout narativ.
Západ aktuálně ztrácí na několika frontách současně, ale především je příliš reaktivní - čeká, až se něco stane, a pak se snaží hasit. Nemá vlastní strategii, takže když Rusko spustí kampaň, trvá dny, než se objeví oficiální reakce nebo uvedení na pravou míru. Do té doby už je dezinformace v hlavách milionů lidí a škodí.
Další problém je vnitřní polarizace. Zatímco vnější aktéři cíleně rozdělují společnost, my se místo obrany hádáme mezi sebou. Pravice obviňuje levici, konzervativci liberály, mladí staré a místo toho, abychom se soustředili na společného protivníka, trháme si navzájem krky.
Jak rozbít společnost, aniž byste vystřelili
Cílem hybridní války není přesvědčit lidi o nějaké konkrétní pravdě. Aktéři se snaží rozbít důvěru samotnou a zasít pochybnost o všem - o médiích, o vědě, o institucích nebo o sousedech. Když už lidé ničemu nevěří, přestanou rozlišovat mezi lží a pravdou. V tomto momentu vítězí ten, kdo křičí nejhlasitěji.
Stačí zasít pochybnost a únava udělá zbytek. Člověk, který je neustále bombardován protichůdnými informacemi, nakonec rezignuje. Řekne si: „Všichni lžou, stejně se v tom nevyznám.“ A právě na tohle se Rusové spoléhají.
Pro Rusko je přitom mnohem výhodnější nás rozložit zevnitř, než riskovat přímou vojenskou konfrontaci. Rádi by tak dosáhli toho, abychom si sami zvolili extrémistickou vládu, která bude volat po vystoupení z NATO, z Evropské unie a zastaví nebo omezí podporu Ukrajině. Taková vláda by automaticky oslabila naši bezpečnost a izolovala nás od spojenců a Kreml by tak získal přesně to, co chce: zemi, která nahrává jeho narativu, aniž by musel vyslat jediného vojáka. Je to levnější, efektivnější a z pohledu mezinárodního práva nepostižitelné.
Například Slovensko je ukázkovým příkladem, jak může dlouhodobá hybridní strategie rozložit zemi zevnitř. Německo zase ukazuje, jak může energetická závislost a naivní politika ekonomické spolupráce oslabit celou zemi. Američané nám demonstrují, jak algoritmy sociálních sítí mohou proměnit volby v bitvu napříč politickým spektrem a Česko je zranitelné kombinací historické nedůvěry k institucím, silné přítomnosti proruských médií a podceňováním problému politickou elitou.
Informace jsou v této válce zbraně, emoce jsou střelivo a algoritmy sociálních sítí jsou děla. Západ vyvinul ty nejúčinnější nástroje masového ovlivňování v historii lidstva, a pak je nechal volně k dispozici komukoliv, kdo je dokáže využít. Rusko, Čína, domácí extremisté - tito všichni přikládají do stejného kotle a my sedíme uprostřed a snažíme se rozeznat, co je ještě realita.
Jak se tomu začít bránit (kdybychom chtěli)?
Západ potřebuje přejít z obrany do protiútoku. To neznamená začít lhát jako protivník, ale tvořit vlastní silný narativ místo pasivního čekání. Rychlá informační odpověď je klíčová. Když se objeví dezinformace, reakce musí přijít do minut, maximálně hodin, jinak už je pozdě. Sociální sítě fungují v reálném čase a kdo se zpozdí, ten prohrává.
Transparentní odhalování zdrojů propagandy by mělo být samozřejmostí. Když víme, že určitý web, účet nebo kampaň je financována z Ruska nebo jiné autoritářské země, mělo by to být vidět. Nepleťme si to s cenzurou, tyto webové stránky mohou existovat, ale lidé mají právo vědět, kdo se je snaží ovlivnit.
Mediální gramotnost musí být povinnou součástí vzdělávání. Už na základní škole by děti měly umět rozpoznat manipulaci, ověřit zdroj a kriticky přemýšlet nad tím, co vidí online.
Nakonec je důležitá podpora lokální soudržnosti a komunit. Hybridní válka funguje nejlépe tam, kde jsou lidé izolovaní, kde se necítí být součástí něčeho většího. Silné komunity, kde lidé znají své sousedy a dokážou se na sebe spolehnout, jsou nejlepší obranou proti rozkladu zevnitř.
Síla Západu vždy byla v tom, že dokážeme spolupracovat a dokážeme vytvořit systém, kde se lidé cítí být součástí něčeho smysluplného. Kde můžou protestovat, kritizovat, měnit názor a přitom stále fungovat jako společnost. Tohle je to, co autoritářské režimy nedokážou napodobit a tohle je to, o co přesně teď hrajeme.
Proč si tohle nemůžeme dovolit prohrát?
Hybridní válka se nevyhrává mlčením, ani cynismem a vlastně ani rezignací na to, že „stejně je všechno zkorumpované“. Dá se vyhrát, ale jen pokud přestaneme čekat, začneme tvořit vlastní rámec reality a pokud přestaneme být v defenzivě a začneme jasně pojmenovávat, co se děje.
Nejde o to „porazit Rusko“. Rusko je jen jeden z hráčů v mnohem komplexnějším střetu o to, jak bude vypadat svět. Jde o to neztratit sami sebe a o to nezapomenout, co to znamená žít ve společnosti, kde můžeme věřit, že zítra bude fungovat podobně jako dnes, kde nemusíme mít strach, že nás někam odvlečou, protože jsme si dovolili něco říct.
Hybridní válka je test toho, jestli to všechno, o čem mluvíme jako o „západních hodnotách“ má ještě nějakou sílu. Jestli je to jen prázdná rétorika nebo skutečná schopnost společnosti udržet si půdu pod nohama i v době, kdy na ni útočí ze všech stran.
