Článek
Historie nám ukazuje, že frustrace a znechucení z neschopnosti politiků vede k potřebě najít silného vůdce, který národ dostane z krize a nabídne snadná řešení na složité problémy, proto si například Výmarská republika zvolila Adolfa Hitlera.
K depolitizaci však hodně přispívá i školství, které politickému i kritickému myšlení věnuje minimum pozornosti. Z tohoto důvodu mladí lidé ztrácí návyky o politice diskutovat a raději se takové diskuzi vyhýbají. Občanská nauka je často obecná a nevěnuje se aktuálním tématům, jako je vliv dezinformací na společnost nebo nárůst populismu. Algoritmy sociálních sítí spíše upřednostňují vyhrocený obsah a to v mladých lidech vyvolává dojem, že všichni politici jsou stejní a politická diskuze je ztráta času a nemá smysl. Zároveň nám servírují názory, se kterými souhlasíme a naopak filtrují obsah, který nás donutí přemýšlet, pochybovat a hledat kompromis.
Dávat pozor bychom si měli na život ve vlastní sociální bublině, tedy mezi lidmi, kteří sdílí podobné názory, hodnoty, životní styl a většinou i frustrace. Můžeme tím nabýt dojmu, že náš názor je normální a běžný a zejména většinový a tím se vytrácí potřeba diskutovat, ověřovat si informace a přemýšlet. Sociální bubliny tak mohou utlumit zájem o politické dění, protože jakákoliv konfrontace může vést k narušení mezilidských vztahů. Kvalitní média mizí a nahrazují je zprávy se šokujícími titulky o korupci a podvodech, které posilují předsudky a apatii k politice.
K nezájmu o politiku přispívají i dezinformace, které zahlcují informační prostor, to vede k domnění, že je lepší ničemu nevěřit a o nic se nezajímat a navíc narušují důvěru v instituce, což může vést ke ztrátě motivace ke změně.
Přístup „volby menšího zla“ jen prohlubuje tuto hrozbu. Vytváří totiž dojem, že neexistuje alternativa. To však vede k tomu, že lidé ztratí motivaci volit nebo si zvolí kandidáta na protest bez ohledu na jeho přínos nebo hodnoty. Příkladem volby „menšího zla“ můžeme označit volby v Brazílii v roce 2018, kdy po letech korupčních skandálů zvítězil populistický politik Jairo Bolsonaro, který se stal zároveň alternativou k tradičním politikům. Ačkoliv takový výsledek byl vítaný u mnoha voličů, kteří byli frustrovaní z nefunkčnosti systému, podpořili tím radikální změny, které ohrozily demokratické principy.
Jedním z příkladů depolitizace společnosti je Ruská federace, kde tamní režim aktivně potlačuje politickou diskuzi. Cenzurní úřad Roskomnadzor a státní média neustále šíří narativ, že prezident Putin za občany vyřeší všechny problémy, zatímco opoziční kandidáti jsou umlčováni a cenzurováni. Tento proces postupně vede k tomu, že Rusové ztrácí zájem o politiku a volí spíše ze setrvačnosti než z přesvědčení, často bez ohledu na to, kdo skutečně vládne. Pro ně je klíčové, aby politiku nemuseli řešit, i kdyby to znamenalo ztrátu svobody. Tento jev však není ojedinělý – podobné mechanismy potlačování politického myšlení a diskuze lze nalézt v každé autoritářské zemi.
Depolitizace však není jen o ztrátě zájmu – je to psychologický útěk. Politika je vnímaná často jako konfliktní, chaotická a toxická a mnoho lidí raději přepne kanál, aby si nekazili náladu. Vzniká tak iluze, že je lepší „držet se dál“ a nebavit se o tom. Je však pochopitelné, že se lidé bojí, že budou za své názory odsouzeni nebo se znemožní ve mezi přáteli. Tento mix komfortu, strachu a frustrace vytváří bariéru k jakékoliv politické angažovanosti.
Ochranou před politickou apatií je podpora kritického myšlení a uvědomění si svého místa v politickém spektru. Klást tvrdé otázky, pochybovat o svých názorech, tlačit na školy, aby rozvíjely mediální gramotnost, chodit k volbám, minimálně v obecné rovině se zajímat o politické strany a nemít strach vést politickou diskuzi je povinností každého člověka, který chce udržet demokracii a mít možnost rozhodovat o svém osudu.
Pokud ztratíme zájem o politiku může se stát, že se nám demokracie začne ztrácet před očima.
