Článek
Na první pohled působí myšlenka o ,,užitečném" ruském prezidentovi jako nesmysl. Vždyť oficiálně je vykreslován jako agresor, válečný zločinec a hlavní bezpečnostní riziko pro Evropu. Právě v této démonizaci však spočívá jeho hodnota pro demokratické země. Putin představuje dokonalého padoucha, proti kterému se snadno mobilizuje veřejnost i politické elity.
Historie posledních let tento mechanismus jasně dokládá. Ještě před únorem 2022 NATO často diskutovalo o smyslu modernizace armád. Obranné rozpočty stagnovaly a rozšiřování aliance bylo spíše teoretickou otázkou. Válka na Ukrajině situaci otočila vzhůru nohama. Evropská veřejnost poprvé po několika desetiletí viděla rozsáhlý konflikt na vlastním kontinentu a dříve kontroverzní politická rozhodnutí se stala nezpochybnitelná.
Současná situace připomíná paradox studené války. Sovětský svaz byl pro Západ existenční hrozbou, zároveň však poskytoval jasné ospravedlnění pro vytvoření NATO a masivní investice do obrany. Když se Sovětský svaz v roce 1991 zhroutil, následovalo desetiletí snižování vojenských výdajů, ale také ztráta soudržnosti atlantické aliance.
Tehdejší diskuse o zbytečnosti vojenských struktur dnes působí naivně. Putin svým způsobem vrátil Západu jasného nepřítele a s ním i pocit účelu. Rozdíl oproti studené válce spočívá v tom, že dnešní Rusko je výrazně slabší než byl Sovětský svaz.
Dnes schvalují parlamenty miliardy na posílení obrany bez dlouhých diskuzí, východoevropské země se masivně vyzbrojují a zavádějí povinnou vojenskou službu, zbrojařský průmysl zažívá renesanci a aliance se rozrostla o Finsko a Švédsko. Nic z toho by nebylo možné bez existence jednotné hrozby – ruského prezidenta.
Strategicky je Putin užitečný
Jeho agrese umožnila demokratickému světu obnovit jednotu, přesměrovat prostředky do obrany a dát smysl alianci, která ještě nedávno připomínala přežitek studené války. Kremelský vládce tak sehrává roli ,,řízeného zla" – dostatečně agresivního na mobilizaci spojenců, ale příliš racionálního na zahájení totální války s NATO.
Putin je bezesporu brutální a bezohledný, jeho zásadní výhoda z pohledu demokratických zemí však spočívá v předvídatelnosti chování. Po čtvrt století u moci se naučil hrát podle jasně stanovených pravidel; ukázat sílu, zastrašit, destabilizovat. Nikdy však neriskuje sebevraždu přímou konfrontací s aliancí. To z něj činí soupeře, se kterým lze kalkulovat.
V praxi to znamená, že i když jeho kroky vypadají dramaticky (invaze, jaderné vyhrožování, sabotáže), vždy mají racionální jádro. Kremlu nejde o apokalypsu a zničení světa, ale o přežití režimu. Moskva ví, že překročení červené linie, například útok na členskou zemi NATO, by znamenalo rychlou a drtivou odpověď, kterou by Rusko ekonomicky ani vojensky neuneslo. Proto fungují hrozby především jako nástroj nátlaku a propagandy.
Strach ze změny
Nový ruský lídr by mohl být mnohem nepředvídatelnější; buď radikální nacionalista připravený k bezhlavé eskalaci nebo chaotický slaboch neschopný kontrolovat armádu a jaderný arzenál. Oba scénáře představují větší nebezpečí než momentální stav.
Neznamená to však podceňování současné hrozby. Mocenská logika vyžaduje, aby demokratické země jednaly chladně a racionálně. Kremelský vůdce je sice čitelný, ale stále nebezpečný. Proto je klíčové vyhnout se krokům tlačícím Rusko do kouta; například přímé účasti jednotek NATO na ukrajinském bojišti. Stejně riskantní by byly signály nejednoty. Pokud Moskva vycítí, že Západ není schopen držet pohromadě, může to vyhodnotit jako příležitost k dalším agresivním krokům a pokusit se narušit světový řád a dominanci Spojených států.
Putinův odchod z politiky by pravděpodobně vyvolal mocenský boj mezi několika rivaly. Taková je realita ruské politické kultury, kde jsou elity tradičně napojené na centrální moc. Výsledkem by mohl být konflikt armády, tajných služeb a oligarchů o kontrolu nad státem, jaderným arzenálem i soukromými armádami. Současný režim proto přinejmenším garantuje centralizovanou kontrolu. Mnohem horší by bylo otevření prostoru pro regionální separatisty, vojenské převraty či mocenské vakuum, kde by nikdo nedokázal poskytnout jasné bezpečnostní záruky.
Závislost na Číně
Agresivní kroky proti Ukrajině postupně vytlačily Rusko z mnoha mezinárodních trhů. Sankce, diplomatická izolace a nedůvěra zahraničních investorů donutily Kreml hledat partnera v Číně. Na první pohled strategický tah, realita je však složitější.
Peking drží kontrolu nad tokem technologií, investicemi i obchodními podmínkami. Moskva je nucena přijímat nevýhodné dohody. Ceny surovin, dodávky elektroniky či finanční služby určují spíše čínské státní firmy než ruská iniciativa. Rusko nemůže volně obchodovat s dalšími státy a jakýkoliv nesouhlas s Pekingem by mohl vést k okamžitému omezení dodávek kritických technologií. Pro země mimo západní blok představuje oslabené, ale nepokořené Rusko ideálního partnera; dostatečně silné na dodávky surovin a zbraní, ale příliš zatlačené na diktování podmínek.
Tento tlak omezuje Rusko ekonomicky i politicky. Manévrovací prostor se zužuje a závislost na Číně je veřejně viditelná. Kreml zůstává nebezpečný, ale možnosti eskalace jsou podmíněné podporou klíčového spojence. To poskytuje demokratickým zemím prostor udržet tlak a postupně oslabovat ruskou pozici bez přímé konfrontace.
Geopolitický paradox
Současná situace představuje paradox moderní geopolitiky. Demokratický svět čelí autoritářskému vůdci, jehož dlouhodobé setrvání u moci může být, ač to zní absurdně, strategicky výhodné. Putin poskytuje sjednocující hrozbu, předvídatelné chování a zároveň postupně oslabuje Rusko prostřednictvím neudržitelné zahraniční politiky.
Otázkou zůstává, jak dlouho toto ,,řízené zlo" může pokračovat bez nekontrolované eskalace. Historie ukazuje, že i racionální aktéři mohou udělat fatální chyby. Proto musí demokratické země balancovat mezi udržováním jednoty proti známé hrozbě a přípravou na možné změny v Kremlu, ať už budou jakékoliv.
