Článek
Když unikl na veřejnost v poslední době tolik diskutovaný návrh míru mezi Ukrajinou a Ruskem, diplomati po celé Evropě si nevěřícně mnuli oči. Dokument, který měl údajně přinést ukončení téměř čtyři roky trvající války, totiž obsahuje nejen kontroverzní ústupky vůči Moskvě, ale také formulace, které naznačují, že jejich autoři nerozumí základním principům mezinárodního práva ani tomu, jak vlastně funguje Severoatlantická aliance. Kdo vlastně tento plán psal a proč vypadá spíše jako diplomatická amatérština než jako seriózní mírová iniciativa?
Suverenita na papíře nestačí
První bod navrhovaného plánu zní jasně a jednoduše: suverenita Ukrajiny bude potvrzena. Jenže mezinárodní vztahy nefungují tak, že stačí něco napsat na papír a automaticky se to stane skutečností. Suverenita státu není abstraktní právní koncept, který existuje jen proto, že je zakotven v nějaké smlouvě. Je to realita, která musí být neustále udržována a v případě potřeby chráněna vojenskou silou.
Historie je plná příkladů smluv, které měly garantovat územní celistvost různých států, ale skončily jako bezcenné kusy papíru. Stačí připomenout Budapešťské memorandum z roku 1994, ve kterém Rusko spolu s USA a Británií slíbilo respektovat hranice Ukrajiny výměnou za to, že Kyjev odevzdá jaderné zbraně. O dvacet let později Rusko Krym anektovalo a o osm let později rozpoutalo plnohodnou invazi. Kde byly tehdy papírové záruky?
Skutečný mír je tedy výsledek jasné rovnováhy sil, která agresora odrazuje od dalších útoků. Pokud má být suverenita Ukrajiny skutečně zachována, musí existovat konkrétní mechanismus, jak ji chránit. To znamená vojenskou přítomnost, jasné obranné závazky a skutečnou hrozbu odplaty pro toho, kdo by je porušil. Nic z toho však v předloženém plánu nenajdeme.
Třetí bod plánu obsahuje další příklad pobavující logiky - očekává se, že Rusko nenapadne sousední země, a zároveň se NATO nebude dále rozšiřovat. Tato zdánlivá rovnováha je však zásadně zkreslená. Položme si jednoduchou otázku: Je vojenské napadení suverénního státu srovnatelné s tím, že si státy dobrovolně uzavírají smlouvu o společné obraně?
Napadnout jiný stát znamená porušit základní normy mezinárodního práva, zabíjet civilisty, ničit města a pálit vesnice. Vstoupit do NATO znamená podepsat mezinárodní smlouvu, která nevyžaduje okupaci žádného území a ani jediný výstřel. Tyto dvě věci jsou tak rozdílné, že je téměř absurdní je stavět vedle sebe jako ekvivalentní ústupky obou stran.
Jde o klasický příklad falešné ekvivalence, který hraje do karet ruskému narativu. Moskva desítky let tvrdí, že rozšiřování NATO je agresivní akt namířený proti Rusku, přestože jde o svobodné rozhodnutí demokratických států, které se obávají ruské agrese. A teď přichází americká administrativa a tuto mylnou rovnost formálně legitimizuje v mírové smlouvě.
Čtvrtý bod dokumentu pak odkrývá možná nejpodivnější nepochopení reality: navrhuje se v něm, aby se vedl dialog mezi Ruskem a NATO zprostředkovaný Spojenými státy. Jenže o čem ta válka vlastně je? Jde přece o konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou, ne mezi Ruskem a NATO. Proč by tedy NATO mělo být hlavním vyjednavačem v záležitosti, která se primárně týká suverénního státu mimo tuto alianci?
A co víc, proč by měly Spojené státy zprostředkovávat dialog mezi Ruskem a organizací, jejíž jsou samy největším a nejvlivnějším členem? To je jako kdybyste požádali kapitána fotbalového týmu, aby rozhodoval zápas, ve kterém sám hraje. Logika tohoto uspořádání je tak zmatená, až to budí dojem, že autoři plánu sami nevědí, kdo je vlastně v konfliktu s kým.
Osmý bod pak odhaluje ještě závažnější nepochopení základních faktů. Plán totiž prohlašuje, že NATO souhlasí s tím, že nebude na Ukrajině rozmisťovat vojáky. Problém je v tom, že NATO jako organizace žádné vojáky nemá. NATO není nadnárodní armáda. Je to politicko-vojenská aliance suverénních států, z nichž každý člen má vlastní ozbrojené síly. Když se mluví o vojenské přítomnosti NATO někde na světě, vždy jde ve skutečnosti o jednotky konkrétních členských států, které působí pod záštitou aliance.
Není to jen nějaká technická podrobnost, ale je to základní fakt, který by měl znát každý, kdo se zabývá mezinárodní bezpečností na jakékoli úrovni. Když dokument používá formulaci, jako by NATO bylo jednotným aktérem s vlastní armádou, ukazuje to buď na alarmující neznalost, nebo na záměrně matoucí jazyk.
Kde jsou skutečné záruky?
Základní problém celého dokumentu spočívá v absenci vymahatelnosti. Memorandum sice uvádí záruky USA, ty jsou však vágní a nejasné. Co se stane, když Rusko poruší příměří? Jaké konkrétní sankce budou uvaleny? Kdo a jakými prostředky je vynutí?
Pokud má mír mezi Ukrajinou a Ruskem fungovat, musí být založen na jasných, vymahatelných mechanismech. To znamená buď přítomnost mezinárodních mírových sil s mandátem použít sílu, nebo tak silné bezpečnostní záruky pro Ukrajinu, že by jakýkoli nový ruský útok vyvolal okamžitou a zdrcující odezvu. Nic z toho současný plán nenabízí.
Způsob, jakým byl plán vytvořen a prezentován, připomíná spíše improvizaci a zoufalost než promyšlenou diplomatickou iniciativu. Evropští spojenci, kteří nesou hlavní finanční a vojenskou zátěž podpory Ukrajiny po Trumpově odstoupení, nebyli do tvorby plánu prakticky zapojeni.
Historie je plná příkladů špatně vyjednaných mírových smluv, které místo stability přinesly jen nové konflikty. Když nejsou řešeny základní příčiny války a když jedna strana odchází s pocitem, že byla oloupena o spravedlnost, mír se stává jen přestávkou mezi válkami.
Kdyby byl současný plán přijat v navrhované podobě, Ukrajina by ztratila téměř pětinu svého území, musela by drasticky omezit svou armádu a vzdát se naděje na vstup do NATO. Přitom by nedostala žádné skutečné záruky, že Rusko po několika letech nezaútočí znovu. To je organizovaná kapitulace.
A co víc, akceptování takového uspořádání by vyslalo signál autokratům po celém světě, že agrese se vyplácí. Pokud může Rusko rozpoutat invazi, zabít desítky tisíc lidí, zničit stovky měst a nakonec získat uznání svých územních zisků od největší světové mocnosti, proč by totéž nezkusila Čína na Tchaj-wanu? Proč by podobnou strategii nevyužil kterýkoli jiný režim s teritoriálními ambicemi?
Tento přístup odhaluje zásadní nepochopení toho, jak funguje moderní diplomacie. Mírové dohody nejsou produkty, které vytvoříte v Miami během víkendového setkání a pak je předložíte znesvářeným stranám s ultimátem. Jsou výsledkem dlouhých, trpělivých jednání, při nichž se zapojují všichni relevantní aktéři a kde se každé slovo pečlivě vyjednává a ověřuje.
Evropa musí odpovědět po svém
Zatímco americký plán vyvolával v Evropě konsternaci, hlavní evropské mocnosti nechtěly zůstat jen u kritiky. Velká Británie, Německo a Francie společně vypracovaly vlastní protinávrh, který má napravit nejzásadnější nedostatky amerického dokumentu. Tento evropský plán odhaluje, jak zásadně se liší představy obou břehů Atlantiku o tom, co znamená spravedlivý mír.
Základní filozofie evropského přístupu je jednoduchá: mír nesmí být odměnou pro agresora. Proto evropský dokument systematicky odstraňuje všechny pasáže, které by fakticky legitimizovaly ruské územní zisky. Místo toho prosazuje, aby případné teritoriální dohody vycházely z vyjednávání, nikoliv z předem daného uznání okupace. To je zásadní rozdíl v přístupu.
Druhým klíčovým prvkem je důraz na skutečné bezpečnostní záruky. Evropa si uvědomuje, že bez konkrétních mechanismů ochrany se Ukrajina stane za několik let snadným terčem další agrese. Proto evropský návrh počítá s bezpečnostními garancemi, které by měly zrcadlit kolektivní obranu NATO, včetně jasných sankcí a vojenské odpovědi v případě porušení dohody. To je pokus o vytvoření skutečné odstrašující síly.
Třetím důležitým aspektem je odmítnutí ekonomické kolonizace Ukrajiny. Americký plán fakticky počítal s tím, že Spojené státy budou profitovat z rekonstrukce zničené země. Evropský návrh tuto logiku obrací: Ukrajina má být plně kompenzována za škody, a to především z ruských zmrazených aktiv. Tohle je spravedlnost. Ten, kdo způsobil zkázu, by měl za ni zaplatit.
Čtvrtým pilířem je zachování prostoru pro budoucí vývoj. Zatímco americký dokument Ukrajinu fakticky uzamykal mimo západní bezpečnostní struktury, evropský přístup je flexibilnější. Otázka členství v NATO zůstává otevřená, stejně jako možnost přítomnosti zahraničních jednotek na ukrajinském území mimo formální struktury aliance. To dává Kyjevu naději, že až se situace ustálí, bude moci pokračovat v integraci se Západem.
Pátým důležitým prvkem je odmítnutí automatické amnestie pro válečné zločiny. Americký plán by de facto umožnil pachatelům nejhorších zvěrstev vyhnout se spravedlnosti. Evropský dokument tuto pasáž vypouští a ponechává prostor pro trestní stíhání. To není jen otázka morálky, ale i praktické logiky. Pokud se agresoři nemusejí obávat postihu, nemají důvod měnit své chování.
Evropský protinávrh však není dokonalý. Stále obsahuje kompromisy, které mohou být vnímány jako problematické, například sdílení elektřiny ze Záporožské jaderné elektrárny s Ruskem nebo některé požadavky týkající se jazykových menšin. Vychází z původního mírového plánu, jen s drobnými změnami, ale přesto je kvalitativně odlišný od amerického návrhu. Ukazuje totiž jiné chápání toho, co znamená spravedlivý mír.
To, co se nyní odehrává mezi Washingtonem a evropskými hlavními městy je střet dvou vizí světového řádu. Americký přístup vychází z pragmatismu velkých dohod mezi mocnostmi, kde se menší státy stávají obchodovatelnou komoditou. Evropský přístup trvá na tom, že princip suverenity a územní celistvosti není vyjednávatelný, protože pokud by byl, celý evropský bezpečnostní systém by se zhroutil.
Evropa si uvědomuje, že pokud by byl přijat americký plán v původní podobě, vytvořilo by to precedens s nedozírnými důsledky. Pokud může větší stát napadnout menšího, zabrat jeho území a nakonec získat mezinárodní uznání svých zisků, proč by to samé nezkusily další režimy s teritoriálními ambicemi? Proto není evropský protinávrh jen technickou úpravou amerického dokumentu. Je to pokus zachránit principy, na nichž stojí mír v Evropě od konce druhé světové války.
Současná patová situace
Ironií celé situace je, že zatímco americký plán je nepřijatelný pro Ukrajinu, evropský protinávrh je naopak nepřijatelný pro Rusko. Moskva nemá žádný důvod souhlasit s dokumentem, který by ji připravil o většinu jejích válečných zisků, vyžadoval kompenzace za způsobené škody a ponechal otevřenou možnost budoucího začlenění Ukrajiny do západních struktur. Rusko stále věří, že má vojenskou převahu a že čas hraje v jeho prospěch. Proč by tedy mělo akceptovat kompromis, když má vůli pokračovat v boji?
Tím se dostáváme k nepříjemné pravdě, kterou si nikdo nechce přiznat: diplomatická řešení fungují jen tehdy, když obě strany cítí, že nemají jinou možnost. Rusko momentálně takový pocit nemá. Moskva věří, že může pokračovat ve válce, postupně vyčerpat Ukrajinu a nakonec dosáhnout svých cílů vojenskou silou. Dokud bude mít takový pocit, žádný mírový plán, ať už americký nebo evropský, nebude fungovat.
Řešení této patové situace není v dalších diplomatických dokumentech ani v sofistikovanějších formulacích. Řešení spočívá v změně rovnováhy sil na bojišti. Pokud chce Západ skutečně přimět Rusko k jednání o míru, musí výrazně zvýšit vojenskou podporu Ukrajiny. To znamená více zbraní, více munice, více protivzdušné obrany a především odstranění všech omezení na použití dodaných zbraňových systémů.
Paradoxně tedy ti, kdo skutečně chtějí mír, musí být ochotni dočasně eskalovat podporu Ukrajině. Není to agresivní postoj, ale realistické uznání toho, jak mezinárodní vztahy fungují. Mír nelze vyjednat z pozice slabosti, lze jej vyjednat jen z pozice síly, která agresora přesvědčí, že pokračování konfliktu pro něj bude dražší než kompromis.
Co by skutečný mír vyžadoval?
Kdyby se Trumpova administrativa skutečně chtěla pokusit o zprostředkování trvalého míru mezi Ukrajinou a Ruskem, musela by začít úplně jinak. Především by musela vycházet z principu, že hranice nelze měnit silou. Jakékoliv územní změny by musely být předmětem svobodných referend pod mezinárodním dohledem v oblastech, které nejsou pod vojenskou okupací.
Dále by jakýkoliv mírový plán musel obsahovat konkrétní bezpečnostní záruky pro Ukrajinu. To by mohlo znamenat buď rychlé přijetí do NATO, nebo ekvivalentní bilaterální obranné smlouvy s dostatečně silnými státy, které by zaručovaly vojenskou pomoc v případě nového útoku. Bez takových záruk je každý mír jen dočasným příměřím.
Touha ukončit válku na Ukrajině je pochopitelná a naprosto legitimní. Tisíce životů jsou ztraceny, města leží v troskách a ekonomické dopady konfliktu jsou devastující, ale snaha o mír za každou cenu může přinést výsledek, který je horší než pokračování konfliktu.
