Článek
Po prvním zasedání svého nově jmenovaného kabinetu prohlásil premiér Andrej Babiš, že vláda nepotřebuje sto dní hájení, protože se na vládnutí čtyři roky v opozici připravovala. Skutečnost je přesnější než rétorika. Hned na prvním řádném zasedání v prosinci 2025 kabinet odmítl migrační pakt EU, emisní povolenky ETS2 a zrušil zvýšení odvodů živnostníkům. To jsou kroky, které lze doložit. Hůře se ale dokazuje to, co bylo přislíbeno a dosud se nestalo - zásadní reforma veřejných financí, sanace státního hospodaření a jasná vize pro roky, které přijdou.
Vláda schválila přepracovaný rozpočet na rok 2026 se schodkem 310 miliard korun, přičemž předchozí vláda Petra Fialy navrhovala 286 miliard. Kabinet, který přišel s heslem odpovědného hospodaření, tedy nepřevzal dědictví jako výchozí stav k nápravě, nýbrž ho ihned prohloubil. Vláda se tím dostává do zacyklené smyčky, z níž povede cesta k neustále rostoucím deficitům a dluhům, přičemž tato trajektorie se jeví jako politicky nezastavitelná.
Ukázkovým krokem prvních týdnů vlády bylo tiché zneškodnění hlasů, jež by mohly upozorňovat na rizika. V únoru vláda rozhodla o zrušení Národní ekonomické rady vlády, která předchozímu kabinetu radila se strukturálními ekonomickými opatřeními, například s důchodovou reformou nebo s reformou veřejných financí. Zrušení Národní rozpočtové rady by bylo vnímáno jako signál hodně nežádoucí změny v přístupu k zadlužování a mohlo by vést i ke zdražení státních půjček, a právě proto Schillerová při rušení NERV ujišťovala, že NRR se rušit nebude, přesto premiér Babiš označil NRR za zbytečnou a náměstek Petr Mach prohlásil, že by ji zrušil. Nezávislé instituce tak čelí atmosféře nepřátelství, i pokud formálně přežívají.
Televize jako rukojmí rozpočtu
V polovině dubna ministr kultury Oto Klempíř za Motoristy sobě představil jeden z nejkontroverznějších zákonů nové vlády. Klempířův návrh převádí financování České televize a Českého rozhlasu z poplatků na státní rozpočet a zároveň jim pro příští rok ubírá celkem 1,4 miliardy korun.
Jako hlavní důvod ministr neuvádí žádnou systémovou dysfunkci. Klempíř přiznal, že se opírá zejména o průzkum agentury Kantar, podle nějž 60% lidí odmítá poplatky platit. Jenže tato logika se dá snadno obrátit. Průzkum o neochotě platit daně by dopadl velmi podobně, a přesto z toho nikdo nevyvozuje, že daně je třeba zrušit. Neochota něco platit není systémová chyba, je to lidská přirozenost. Pokud by vláda rušila vše, co si lidé v průzkumech přejí neplatit, zbyl by z veřejných financí sotva základ. Klempíř tak jako hlavní argument pro zásadní změnu mediálního systému předkládá nikoliv analýzu, nikoliv prokázanou nefunkčnost, nýbrž výsledek ankety - a to způsobem, který by ospravedlnil téměř libovolný populistický krok.
Problém totiž nespočívá v ochotě platit, nýbrž v principu, na němž stojí nezávislost veřejnoprávních médií. Navázat média veřejné služby na státní rozpočet znamená navázat je přímo na politiky u moci. Přitom právě tato nezávislost byla jedním z výdobytků roku 1989, protože poplatky placené přímo občany - nikoliv státem - tvoří strukturální pojistku proti politickému ovlivňování zpravodajství. Redakce, která ví, že její rozpočet schvaluje vláda, jejíž práci má zároveň kriticky sledovat, se nevyhnutelně ocitá ve střetu zájmů. Každý novinář nepodlehne tlaku, ale samotná existence tohoto tlaku deformuje prostředí, v němž nezávislá žurnalistika vzniká. Není náhoda, že státem financovaná média v zemích s nižší politickou kulturou postupně přestávají být hlídacím psem a stávají se jeho vodítkem.
Generální ředitel České televize Hynek Chudárek varoval, že s navrhovaným rozpočtem nebude ČT schopna naplňovat své zákonné závazky. Současný systém financování z poplatků označil za funkční, spravedlivý, stabilní a dlouhodobě udržitelný, přičemž odmítli, že existuje racionální důvod pro tak zásadní změnu.
Co to znamená pro voliče, kteří vládní strany podpořili? Především paradox, kdy vláda, která přišla s heslem úspory a přehlednosti, přiděluje veřejnoprávním médiím méně peněz, zároveň ale zavádí systém, v němž o výši jejich rozpočtu rozhoduje každoroční politické vyjednávání. Klempíř sám připustil, že částky uvedené v zákoně nejsou pevné a mohou se měnit podle dohody ve vládě. Redakce tak přestávají vědět, s čím budou hospodařit příští rok, a každý nový kabinet dostane páku, jak médium finančně potrestat nebo odměnit podle toho, jak bude hodnotit jeho zpravodajství. Voliči, kteří chtěli nezávislou žurnalistiku jako protiváhu k politice, mohou zjistit, že ji svým hlasem nevědomky pomohli oslabit.
Motoristi: Kronika střetů
Nejvýraznějším zdrojem vládních turbulencí se od prvního dne stali Motoristé sobě. Když Babiš v prosinci skládal vládu, dal Motoristům více, než by odpovídalo jejich volebnímu výsledku. Měli dostat ministerstvo zahraničí pro Petra Macinku, ministerstvo životního prostředí pro Filipa Turka, ministerstvo kultury pro Otu Klempíře, jenže záměr se záhy zkomplikoval, protože prezident Pavel hned odmítl Turka jmenovat ministrem a od té chvíle se příběh Motoristů ve vládě čte spíš jako kronika střetů než jako seznam splněných bodů programového prohlášení.
Turek na setkání k výročí internetové televize XTV řekl, že na resortech Motoristech je plno „progresivistických, levicových parazitů“ a že se je rozhodli „postupně deratizovat“. Po vlně kritiky se omluvil.
Ministr zahraničí Macinka pak přiléval olej do ohně vlastním přičiněním. Označil své kritiky za „méněcenné lidi“, čímž vyvolal obvinění z arogance i z nacistické rétoriky ze strany opozice.
K dnešku převažují u Motoristů konfliktní náklady nad nepochybným, širokým pozitivním výkonem. Personální a legislativní kroky sice existují, ale většina veřejné pozornosti padá na střety. Motoristé tak koalici více zatěžují reputačně, než aby jí přinášeli klidný výkon.
SPD způsobuje dezorientaci vlastních voličů
Zatímco Motoristé zaměstnávají vládní komunikaci personálními skandály, SPD přispívá vlastní značkou zmatku, tentokrát však ideologického. Hnutí Tomia Okamury roky budovalo svou identitu na odporu k Evropské unii. Z příznivců trojice vládních stran úprk z evropské sedmadvacítky láká jedině voliče SPD.
Paradox přichází tam, kde by ho málokdo čekal. Tomio Okamura chce, aby Česko vystoupilo z EU, ale vstup Srbska do EU „jednoznačně podporuje“. Šéf ODS Petr Fiala k tomu poznamenal, že buď Okamura lže českým voličům, nebo to se Srby nemyslí dobře. Vstoupit do unie je pro Česko prý nepřijatelné, ale pro Srbsko podpora „jednoznačná“. Vnitřní logika tohoto postoje zůstává nevysvětlena.
Nepřehledná je i otázka referenda. SPD dlouhodobě trvá na zákonu o referendu včetně možnosti hlasovat o vystoupení z Evropské unie či NATO. Ve vládní koalici se ale referendum o EU ve smyslu závazného hlasování neobjevuje jako priorita.
Výsledkem je voličská základna, která dostala vizi suverenity a referend, ale místo toho sleduje SPD jako menšího koaličního partnera, jenž hlasuje pro vládní rozpočet s rekordním schodkem a nevytváří tlak na žádné ze svých klíčových témat. Referendum zůstává heslem, nikoliv politickým závazkem.
Zrcadlo, které se nehodí
Babišova vláda má jistou konzistenci. Plní to, čemu se říká politika pro vlastní pohodlí. Rušení poradních orgánů, které upozorňují na problémy, obsazování ministerstev spojenci bez ohledu na odbornost, koalice s partnery, kteří přinášejí trvalý mediální šum, rušení všech předvolebních slibů, vytváří obraz kabinetu zaměřeného především na své přežití a upevnění vlastních pozic. Zákon o registraci neziskových organizací se zahraničními vazbami, který chystá koalice ANO, SPD a Motoristů, přirovnává opozice k ruskému zákonu o zahraničních agentech a varuje, že by v ČR deformoval demokracii.
Voliči, kteří v říjnu 2025 hlasovali pro tuto trojkoalici s vidinou řádu a suverenity, dnes sledují vládu, jejíž největší výsledky se zatím odehrávají v oblasti konfliktů s prezidentem, s odborníky, s veřejnoprávními médii, ale i navzájem uvnitř koalice. Těch šest měsíců nestačí k vyslovení celkového verdiktu, ale trend je čitelný, protože nejhlasitějším kritikem Babišovy vlády se pomalu stává Babišova vláda sama.
