Článek
Očekávané setkání mezi Vladimirem Putinem a Donaldem Trumpem vzbuzuje bouřlivé emoce v politických kruzích i mezi veřejností. Zatímco někteří vnímají tuto schůzku jako naději na ukončení vleklého konfliktu, reálná perspektiva není vůbec optimistická. Místo průlomového míru se rýsuje spíš scénář plný nebezpečných ústupků, které by mohly podkopat ukrajinskou suverenitu a destabilizovat celou oblast střední Evropy.
Politické divadlo místo skutečné diplomacie
Historie ukazuje, že podobné „mírové“ summity bývají spíše krátkou přestávkou mezi boji než skutečným krokem k ukončení války. Trump, který znovu vystupuje v roli „mírotvůrce“, tím sleduje především vlastní politický zisk. Nejde o naivní snahu ukončit válku, ale o promyšlené blafování, které má posílit jeho obraz silného vyjednavače před americkými voliči. Putin zase musí svým občanům předvést, že Rusko zůstává mocností světového významu s vlivem na mezinárodní scéně. Současně využívá tyto summity jako záminku k získání času potřebného k přeskupení armády, posílení obranných linií, doplnění zásob munice a upevnění kontroly nad okupovaným územím. Tím zároveň vysílá signál Západu o své připravenosti jednat o míru, čímž usiluje o zpomalení nebo omezení vojenské pomoci Ukrajině.
Rusko se nachází v situaci, kdy již není schopné rychlého vítězství, ale nemůže si dovolit veřejné přiznání neúspěchu. Po třech letech náročného konfliktu je ruská armáda vyčerpaná, ekonomika silně zatížená a schopnost udržet bojové tempo klesá. Mobilizační kapacity jsou téměř vyčerpány; získávání nových vojáků je stále složitější a jejich výcvik i morálka oslabují.
Sankce postupně paralyzují ruský průmysl i přístup k moderním technologiím, což výrazně zpomaluje výrobu zbraní. Klíčové součástky a náhradní díly je nutné komplikovaně shánět přes třetí země, což celý proces zpomaluje a prodražuje. Ani spolupráce s Íránem, Severní Koreou či Čínou není dostatečná k obnovení plné výrobní kapacity.
Proto Putin potřebuje především čas na reorganizaci vojsk, posílení obrany a výrobu munice. Mírové rozhovory mu poskytují tento prostor – pokud svět uvěří, že jde o „diplomatickou příležitost“, může to zpomalit dodávky západních zbraní Ukrajině. Další motivací je propaganda. Kreml potřebuje doma udržet obraz „rozumného a mírumilovného“ Ruska, které je ochotné k jednání, zatímco Ukrajina je vykreslována jako ta, která „odmítá kompromis“. Tento narativ cílí na ruské publikum, které je unavené válkou, ale stále zranitelné vůči mediální manipulaci.
Nakonec je tu i čistě cynický vojenský kalkul - čím déle se konflikt táhne bez zásadního pohybu fronty, tím větší je šance, že se Západ začne hádat sám se sebou. Putin sází na únavu, rozdělení a politické změny v Evropě či USA, které by mohly oslabit podporu Ukrajině. Jednání na Aljašce je pro něj jen další prostředek, jak tuto strategii prodlužování hry udržet při životě.
Ukrajina naopak nemá zájem dělat další kompromisy, které by znamenaly ztrátu území nebo oslabení její suverenity. Ukrajinský prezident Zelenskyj a jeho vláda používají jednání k posílení své pozice na Západě a k získání další vojenské pomoci. Každé odmítnutí ruských návrhů se prezentuje jako důkaz, že Ukrajina je ta, kdo ,,chce mír“ , zatímco Rusko zůstává agresorem.
Evropa i Spojené státy sledují situaci s rostoucí únavou. Ekonomické dopady války, uprchlická krize a energetická nejistota tlačí na politiky, aby hledali rychlé řešení. Na druhou stranu stále existuje silný strach, že rychlý mír za jakoukoliv cenu by znamenal povzbuzení dalších autoritářských režimů. Proto se Západ spíše drží v opatrné rovnováze, kde mírové rozhovory slouží spíš k tomu, aby udržely naději, než aby skutečně vedly k ukončení konfliktu.
Mír se v nejbližší době nedostaví
Hlavní příčinou je zásadní rozpor v požadavcích. Rusko nechce přijít o území, která obsadilo a Ukrajina naopak odmítá kapitulaci a územní ústupky. Tento fundamentální rozpor znamená, že žádný kompromis není na obzoru. Mírové rozhovory se tak mění v další frontu války – psychologickou a informační, kde obě strany bojují o narativ, nikoli o skutečné řešení.
Navíc, i kdyby se Ukrajina vzdala některých oblastí, lidé žijící přímo v regionech blízko fronty, především ve městech jako Slavjansk nebo Kupjansk, by to mohli vnímat jako zradu. Ztráta území by znamenala hluboký pocit zklamání a rozkol ve společnosti a to by mohlo vést k dlouhodobé nestabilitě těchto oblastí, možná i k povstáním nebo sabotážím, které by konflikt jen prodloužily a zkomplikovaly mírové řešení.
Nejpravděpodobnější scénář jsou další ,,mírové“ summity, po kterých se boje znovu rozhoří. Výraznější zlom může přijít při zásadní změně na bojišti nebo ve vrcholné politice některých ze stran. Mezitím však nemůžeme spoléhat na falešný mír, ten totiž získává agresorovi čas a lidem dává falešnou naději.
Pokud by taková dohoda byla přijata, znamenalo by to nejen porážku Ukrajiny, ale i vážný precedens pro geopolitickou stabilitu celé Evropy. Evropské země by musely čelit posílenému Rusku, které by díky mezinárodnímu uznání svých zisků mohlo dál destabilizovat region, a to nejen vojensky, ale i prostřednictvím hybridních hrozeb, jako jsou kyberútoky, energetický nátlak či podpora extremistických skupin.
Schůzka mezi Putinem a Trumpem sice vzbuzuje mediální zájem a slibuje možnost diplomatického průlomu, ale realistická analýza ukazuje, že bez přítomnosti Ukrajiny a respektu k mezinárodnímu právu může jít spíš o nebezpečný krok zpět. Politická kalkulace, která může z krátkodobého hlediska přinést určité zisky, však na dlouhou trať znamená pro Evropu i svět riziko destabilizace a narušení pořádku, který stojí na hodnotách svobody a suverenity a může ještě výrazněji přispět k oslabení světového řádu.
