Článek
V roce 2026 zůstává Mars tím, čím byl vždy, vzdálenou červenou tečkou na noční obloze, k níž lidstvo vysílá roboty, ale samotné se na ni ještě neodvažuje. SpaceX svou lodí Starship slibuje první bezpilotní lety k Marsu v horizontu let, pilotované mise pak až někdy po roce 2030. Termíny se posouvají, inženýrské problémy se vrství a každý nový milník jen odhaluje, jak obrovská propast leží mezi zemskou technologií a skutečným přežitím na jiné planetě. Nejde jen o to tam dopravit lidi, ale hlavně jde o to zajistit, aby přežili.
Překážky, které brání osídlení
Atmosféra Marsu je mnohem řidší než ta zemská. Způsobuje to zásadní potíže. Padák, který by zachránil člověka na Zemi, na Marsu zpomalí objekt jen zlomkově. Rakety musí téměř celé zpomalení zajistit vlastními motory, přičemž každý kilogram paliva navíc znamená méně nákladu, méně zásoby a méně šancí na přežití. Pro Starship - loď navrženou k přepravě desítek tun i lidí - to představuje technicky extrémně náročný problém. Dosavadní přistání robotických sond, z nichž nejtěžší vážila přibližně tunu, jsou plně odlišnou disciplínou od zvládnutí přistání sto tun těžkého plavidla. Zatím žádná agentura ani soukromá firma neprokázala, že to zvládne bezpečně a opakovaně.
Mars postrádá magnetické pole i dostatečně hustou atmosféru, které by jej chránily před kosmickým zářením a solárními erupcemi. Astronaut žijící na povrchu Marsu po dobu jednoho roku by přijal dávku záření mnohonásobně překračující limity bezpečné pro pozemského pracovníka v jaderné energetice za celou kariéru. Chronická expozice zvyšuje riziko rakoviny, poškozuje nervový systém a oslabuje imunitu. Nejslibnějším řešením jsou podpovrchové stanoviště - tunely vyražené do lávy nebo pečlivě zasypané vrstvami marťanského regolitu, který záření pohltí. Budovat takové struktury na vzdálené planetě bez těžkých strojů a bez dostatečné pracovní síly je však samo o sobě technologickým oříškem, jehož řešení zatím existuje jen na papíře.
Marťanská atmosféra tvoří z 95% oxid uhličitý. Zní to jako nepřekonatelná bariéra, ve skutečnosti je to ovšem chemická surovina. Přístroj MOXIE, který NASA umístila na rover Perseverance, dokázal z CO₂ extrahovat kyslík elektrolýzou - šlo o průlomový experiment, byť v mikro-měřítku. Škálování tohoto procesu na zásoby kyslíku pro desítky lidí je dalším krokem, jenž vyžaduje spolehlivé zdroje energie, nejpravděpodobněji jaderné reaktory. Voda se skrývá pod povrchem v podobě ledových zásob, jejichž existence je dnes potvrzena satelitními snímky. Těžit ji, čistit a recyklovat v uzavřeném systému je technicky reálné, jen to žádný funkční prototyp v plném měřítku ještě neprokázal.
Marťanský regolyt - jemnozrnný materiál pokrývající povrch planety - neobsahuje organické látky, postrádá živiny a je prostoupen perchloráty toxickými pro člověka. Pěstovat v něm zeleninu přímo, jak to romanticky vykresluje fikce, není bez složité chemické úpravy možné. Reálnější cestou jsou uzavřené LED vertikální farmy, v nichž rostliny rostou v hydroponickém či aerogonickém prostředí bez přirozeného slunečního světla. To je na Marsu slabší a navíc by pronikalo jen do tenkých průhledných stěn habitatů. Energetické nároky takové farmy jsou ovšem obrovské a vyvstává otázka, zda bude dostupná kapacita elektřiny stačit zároveň na výrobu kyslíku, vytápění, osvětlení i pěstování jídla. Každý z těchto systémů soutěží o tentýž omezený zdroj energie.
Psychologie izolace
Přibližně 225 milionů kilometrů od Země trvá světelný signál - a tedy jakákoliv zpráva - průměrně čtrnáct minut jedním směrem, v nejhorším případě přes dvacet. Nouzové volání nevyřídí nikdo v reálném čase. Rozhovor se stane výměnou monologů s desetiminutovými pauzami. Rodiny, přátelé, lékaři a všichni ostatní jsou vzdáleni nikoliv jen fyzicky, ale časově. Výzkumy z antarktických stanic, jaderných ponorek i simulovaných izolačních experimentů ukazují, že i lidé s výjimečnou psychologickou odolností po měsících uzavření vykazují poruchy spánku, emoční otupění a mezilidské konflikty. Na Marsu by nebyla možnost přerušit misi a vrátit se domů - přílety jsou možné pouze ve startovních okénkách každých 26 měsíců. Psychologická odolnost kolonistů a promyšlené struktury sociálního soužití jsou proto stejně důležitou technologií přežití jako kyslíkové generátory.
Debata o kolonizaci Marsu se pohybuje mezi dvěma polohami, kdy vizionáři jej vidí jako pojistku pro případ civilizační katastrofy na Zemi, skeptici zase jako extrémně nákladný vědecký výlet bez praktického přínosu pro miliardami lidí obývané planety. Pravda leží pravděpodobně někde uprostřed. Mars v dohledné době nebude schopen přijmout žádný smysluplný počet klimatických uprchlíků ani přelidněné populace. Osídlit jej natolik, aby kolonie byla soběstačná a nezávislá na zásobování ze Země, vyžaduje technologický skok, jenž zatím nemá ani jasný plán, ani jistý horizont. Co Mars v příštích dekádách skutečně nabídne, je vědecké poznání o geologické historii planety, o mezích lidské fyziologie a o tom, kde přesně leží hranice toho, co je technologicky možné. Možná právě tam, na hranici možného, se vždy odehrávalo to nejzajímavější.
