Článek
Když v noci vzhlédneme k hvězdám, ptáme se na odvěké dilema: Jsme ve vesmíru sami? Miliardy galaxií a triliony planet jsou nesčetné možnosti pro vznik života, a přesto tu stojíme na malém modrém kamínku, obklopeni miliardy let starým a tichým vesmírem. Možná klademe špatnou otázku, protože opravdovou záhadou není, zda existuje jiný život, ale zda někdy potkáme někoho, kdo by nám byl skutečně podobný. Někoho, s kým bychom sdíleli nejen inteligenci, ale i biologickou podstatu a někoho, koho bychom mohli nazvat bratrem či sestrou v kosmickém smyslu slova.
Odpověď je pravděpodobně znepokojivá: I kdyby ve vesmíru existovalo mnoho civilizací, my lidé, jako biologický druh, jsme odsouzeni k věčné osamělosti.
Vratká cesta evoluce
Evoluce není předem napsaný scénář, ale nespočet drobných náhod vrstvených na sebe po miliardy let. Představme si, že dějiny Země pustíme znovu od začátku. Meteorit dopadne o kilometr vedle, vulkán vybuchne o tisíc let dříve či jeden druh přežije zimní katastrofu místo druhého; každá z těchto nepatrných změn vytvoří motýlí efekt, který se násobí s každou další generací.
Paleontolog Stephen Jay Gould nazval tento princip „přehrávání pásky života“. Kdyby Země začala znovu s přesně stejnými podmínkami, nikdy bychom nedostali stejný výsledek, dinosauři by možná nevymřeli a savci by se možná nikdy nevyvinuli a i kdyby ano, pravděpodobnost, že by jeden z jejich potomků začal chodit po dvou, vyvinul opozitní palec a naučil se používat oheň, je statisticky zanedbatelná.
Tato křehkost evoluce není jen teoretická úvaha, ale vidíme ji všude kolem sebe v neuvěřitelné rozmanitosti života na Zemi. Z jednoho společného předka se vyvinuly bytosti tak odlišné, jako jsou chobotnice, sekvojovce a lidé a to vše na jedné planetě se sdílenými podmínkami.
Když vědeckofantastická literatura vykresluje mimozemšťany, často je zobrazuje jako humanoidní bytosti s hlavou, trupem, dvěma pažemi a dvěma nohama. Evoluční biologie tedy naznačuje, že určité anatomické řešení může být skutečně univerzální, pokud mluvíme o inteligentních tvorech schopných technologické civilizace.
Symetrie těla se objevila nezávisle mnohokrát v historii Země, protože nabízí zásadní výhody - umožňuje efektivní pohyb, lepší smyslové vnímání okolí a redundanci důležitých orgánů. Dvě končetiny pro pohyb a dvě pro manipulaci předmětů představují elegantní kompromis mezi mobilitou a schopností měnit své prostředí. Oči umístěné na hlavě v přední části těla dávají smysl pro predátory i bytosti, které potřebují hodnotit vzdálenosti při používání nástrojů. Opozitní palec nebo jeho ekvivalent je téměř nutností pro jemnou motoriku nezbytnou k výrobě složitých nástrojů. Vzpřímená chůze osvobozuje končetiny pro manipulaci a zvyšuje zorné pole.
Přesto by však tito teoretičtí mimozemšťané zůstali cizinci v nejhlubším slova smyslu. Jejich biochemie by mohla být založena na odlišných molekulách, jejich smysly by vnímaly realitu jinými spektry, jejich mozky by myslely strukturami, které bychom nepoznali. Možná by dýchali metan místo kyslíku, jejich krev by byla zelená, jejich těla by pokrývala křemičitá pokožka místo kůže.
Co znamená inteligence?
Když mluvíme o hledání inteligentního života, předpokládáme, že inteligenci poznáme, až ji uvidíme, ale je tento předpoklad oprávněný? Naše definice inteligence je hluboce antropocentrická, formovaná miliony let lidské evoluce a tisíciletími lidské kultury.
Sloni truchlí nad svými mrtvými, velryby komunikují složitými zpěvy přes tisíce kilometrů oceánu, vrány řeší složité logické úkoly a dokážou předvídat budoucnost. Chobotnice, které se vyvinuly z evoluční linie oddělené od naší před stamiliony let, prokazují schopnost učení, paměti a dokonce možná svědomí, přesto bychom tyto bytosti v lidském slova smyslu za inteligentní civilizace nepovažovali.
Co kdybychom potkali civilizaci, která nikdy nevynalezla kolo, protože se pohybuje v prostředí, kde by to nemělo smysl? Co kdybychom komunikovali s kolektivní inteligencí podobnou včelímu roji, kde jednotlivec není inteligentní, ale celek ano? Co kdyby jejich časové měřítko bylo tak odlišné, že jeden jejich myšlenkový proces by trval lidské století?
Mohli bychom dokonce minout celé civilizace jen proto, že bychom nepochopili, že před námi stojí inteligentní bytosti. Možná jsme už přijali jejich signály, ale pokládali jsme je za přírodní jevy, možná jejich technologie je tak pokročilá, že ji od přírody nerozlišíme, jak předpovídal Arthur C. Clarke svým slavným tvrzením, že dostatečně vyspělá technologie je k nerozeznání od magie.
Propast biologické odlišnosti
Kdyby tedy mimozemská inteligence měla podobnou anatomii, dva zásadní faktory by z ní učinily bytost naprosto odlišnou od nás. První je biochemie. Život na Zemi je založen na chemii uhlíku, DNA jako nositele genetické informace a vodě jako rozpouštědle. Není to však jediná možná cesta; křemík může za určitých podmínek tvořit podobně složité struktury, jiné planety mohou mít oceány z kapalného metanu nebo amoniaku.
Každá z těchto variant by vedla k radikálně odlišným formám života. Bytost založená na křemíku by mohla žít při extrémních teplotách, které by nás okamžitě spálily. Život v oceánu metanu by pravděpodobně fungoval neuvěřitelně pomalu v mrazivém chladu, jejich metabolismus, růst, rozmnožování, dokonce i myšlení by se řídilo jinými zákony než naše.
Druhým faktorem je evoluční historie. Každý organismus v sobě nese genetickou paměť miliard let evoluce. Náš strach z hadů, naše preference pro určité krajiny, naše sociální instinkty, to vše jsou otisky cesty, kterou prošli naši předkové. Mimozemská bytost by nesla podobné své vlastní otisky, ale tyto otisky by byly naprosto odlišné.
Možná by jejich planetě dominovali létající predátoři, takže by vyvinuli oči na zádech, třeba by pocházeli z hejnových tvorů, takže by individuální identita pro ně byla cizí koncept. Možná by jejich svět byl tak nebezpečný, že by agresivita a teritorialita byly ještě silnější než u nás, nebo naopak, možná by kooperace byla tak důležitá, že by konflikt byl pro ně nepochopitelný.
Věčná výjimečnost lidského druhu
Matematika je neúprosná. Kdybychom měli kvantifikovat pravděpodobnost, že na jiné planetě nezávisle vznikne druh biologicky identický s člověkem, dostali bychom číslo s tolika nulami za desetinnou čárkou, že by bylo prakticky nerozeznatelné od absolutní nemožnosti. Každý gen, každá regulační sekvence, každý protein je produktem konkrétních selekčních tlaků v konkrétním prostředí v konkrétním čase.
Tato realizace nás staví do paradoxní pozice: Na jedné straně je možné, že nejsme ve vesmíru sami. Vesmír totiž může hemžit životem a možná i inteligentním životem; někde tam venku mohou existovat civilizace daleko starší a vyspělejší než naše. Možná se některé z nich dokonce podobají našim sci-fi představám mimozemšťanů, ale nikdy mezi nimi nenajdeme další lidstvo. Nikdy nepotkáme bytosti, se kterými bychom sdíleli stejné molekuly, stejné geny, stejnou evoluční historii. V tomto biologickém smyslu jsme a navždy zůstaneme osamělí. Homo sapiens je jedinečný experiment přírody, který se už nikdy nebude opakovat.
Osamělost má své důsledky
Toto poznání s sebou nese hluboké implikace. Pokud jsme v biologickém smyslu jedinečni, pak každý lidský život, každá lidská kultura, každý lidský jazyk a myšlenka představuje něco, co se ve vesmíru nikde jinde nenachází. Nejsme jen jednou z mnoha inteligentních civilizací, jsme specifickým, neopakovatelným způsobem, jakým se vesmír stal vědomým sám sebe.
Z této perspektivy nabývá ochrana našeho druhu kosmického významu. Když vyhyne jeden druh na Zemi, je to tragédie, ale život pokračuje, když však vyhyne poslední člověk, zmizí celý způsob bytí, který se nikdy více nevrátí. Můžeme se setkat s jinými inteligencemi, možná dokonce navázat přátelství s bytostmi z jiných světů, ale nikdy už nebudeme moci sdílet s někým rozsáhlou podobnost biologického příbuzenství.
Možná je to právě tato fundamentální osamělost, která nám dává zodpovědnost a zároveň svobodu. Jsme originálním tvorem, neopakovatelným dílem čtyř miliard let evoluce na jedné konkrétní planetě a to z nás činí něco vzácného, i kdybychom jednou objevili, že vesmír je plný života.
