Článek
Manchester United byl dlouhá desetiletí synonymem úspěchu. Pod vedením sira Alexe Fergusona vyhrál třináctkrát anglický titul, dvakrát Ligu mistrů a vybudoval kulturu, v níž se vítězství brala jako samozřejmost. Soupeři přijížděli na Old Trafford s respektem a často už dopředu poraženi. Když Ferguson v roce 2013 odešel, nikdo nečekal, že klub o jeho nástupnictví nedokáže rozumně rozhodnout ani po třinácti letech.
Od té doby se vystřídalo přes půl tuctu trenérů, několik sportovních koncepcí a nespočet přestupových vln, ale výsledek zůstává stále stejný. Nárazové úspěchy, jako byl FA Cup, Evropská liga nebo Ligový pohár, nezakryly, že United zaostávají za soupeři, kteří dokázali vybudovat funkční systém. Současná situace tento dlouhý úpadek ukazuje v nejčistší podobě. Po sezóně, v níž Michael Carrick jako dočasný trenér dovedl tým ke třetímu místu a návratu do Ligy mistrů, přišel podzim plný porážek, sporů a hádek. Tým před utkáním s AS Řím, které porazil 3:2 po obratu z dvoubrankového manka, nevyhrál devět zápasů v řadě. Hlavní problém přitom spočívá v tom, kdo za tento stav skutečně nese odpovědnost.
Problémy začínají u vedení klubu
Jádrem potíží je způsob, jakým je klub řízen. Rodina Glazerových převzala United v roce 2005 s využitím dluhů, které zatížily samotný klub. Dlouhá léta se z Old Trafford stávala budova, kde se zanedbávala údržba i modernizace, zatímco dividendy plynuly majitelům. Fanoušci proti nim protestovali opakovaně a bez výrazného efektu.
Příchod Jima Ratcliffa a společnosti INEOS v roce 2024 měl znamenat zlom. Ratcliffe převzal kontrolu nad sportovní stránkou klubu a slíbil profesionalizaci. Skutečnost zatím zůstává rozporuplná. Sportovní vedení se několikrát měnilo, klíčové posty se obsazovaly a znovu opouštěly a rozdělení kompetencí mezi generálním ředitelem, technickým ředitelem a trenérem nepůsobí jasně. Fanoušci na Old Trafford už zpívali proti Glazerovým, INEOS i technickému řediteli Jasonu Wilcoxovi, což dobře ukazuje, kolik důvěry si současné vedení za dva roky vybudovalo.
K tomu se přidává opakovaná chyba při výběru trenérů. Každý příchozí dostal jiný model hry, jiné požadavky na hráče a jiné představy o kádru, ale žádný nezískal dostatek času ani podporu dlouhodobého plánu. Pokud se tytéž problémy objevují bez ohledu na to, kdo stojí na lavičce, nesměřuje pak odpovědnost především k těm, kdo lavičku obsazují a kdo mu určují mantinely?
Navíc seznam trenérů po Fergusonovi se měnil jako ponožky. David Moyes vydržel necelý rok, Louis van Gaal dva roky a získal FA Cup, José Mourinho přivedl Ligový pohár a Evropskou ligu, ale odcházel v rozepři s hráči i vedením. Ole Gunnar Solskjaer stavěl na emocích a na kultuře klubu, ale narazil na strop. Erik ten Hag vyhrál Ligový pohár i FA Cup, přesto nedokázal vytvořit stabilní tým. Ruben Amorim přišel s pevně daným systémem, který kádr nebyl schopen naplnit a jeho éra skončila na počátku roku 2026. Michael Carrick pak vstoupil do chaosu, uklidnil ho a v květnu získal stálé místo.
Každá z těchto změn přinášela jinou filozofii. Van Gaal chtěl kontrolu nad míčem, Mourinho pragmatickou obranu, Solskjaer přechodový fotbal, ten Hag presink a Amorim hru v pevné formaci tří obránců. Kádr se každým rokem předělával pro nové představy a výsledkem je sestava, která nepatří žádnému systému úplně. Hráči nakoupení pro jednu hru musí hrát jinou a funkční mužstvo proto nevzniká.
Současný trenér ovšem odpovědnosti nezbavuje nic z toho. Carrickův tým působí taktickou nejistotou, v klíčových zápasech vyhlíží nepřipravený a pod tlakem se rozpadá. Debakl 0:3 s Bournemouthem, těžká prohra v Como i dvoubrankové manko doma s Římem svědčí o tom, že rozhodování na lavičce má také své chyby. Samotná výměna trenéra by však nejspíš vedla k další, v pořadí osmé, zkoušce stejného cyklu. Potřebuje United nového trenéra, nebo konečně prostředí, v němž může jakýkoliv trenér pracovat déle než jednu sezónu?
Ale za výsledky odpovídají také ti, kdo hrají. Mužstvo trápí kolísavé výkony, individuální chyby a nedostatek koncentrace v rozhodujících chvílích. Zápas na Chelsea ukázal, jak snadno se tým rozpadne, když hráč dostane zbytečnou červenou kartu. Lisandro Martínez, který kritizoval neúspěšné letní přestupové období, byl vyloučen a utkání se pro United vymklo z rukou.
Zvláštní pozornost si zaslouží kapitán Bruno Fernandes. Po porážce 1:4 v Comu veřejně zpochybnil trenérovu taktiku, za což ho Carrick vynechal v zápase s Bournemouthem. Je zřejmé, že kabina trpí problémem s autoritou i hierarchií. Kapitán, který má držet mužstvo pohromadě, se stal součástí rozkolu. Spor se po vítězství nad Římem nezklidnil, protože Matheus Cunha, autor dvou branek, se po zápase s trenérem znovu dostal do střetu.
Kolem klubu se přitom točí obrovské částky. Platy a odstupné hráčů patří k nejvyšším v lize, ale výkony tomu neodpovídají. Základ budoucího týmu by mohli tvořit například Cunha, Bryan Mbeumo nebo Benjamin Šeško, tedy hráči se silným potenciálem a věkem, který dává smysl. Mohou však hráči donekonečna ukazovat na trenéra a vedení, aniž by sami převzali odpovědnost za to, co předvádějí na hřišti?
Za poslední roky utratil klub za nové hráče stovky milionů liber. Antony, Jadon Sancho, Rasmus Højlund nebo Mason Mount se staly synonymy předražených přestupů. Mnozí z nich nepřinesli očekávaný efekt a jejich smlouvy se těžko prodávají, protože jejich hodnota je daleko pod cenou, za kterou přišli. Platy zvýšené nad běžnou úroveň pak omezují manévrovací prostor.
Chybí také dlouhodobé plánování. Přestupy se uskutečňují podle momentální potřeby, často pod tlakem po špatném výsledku nebo na přání nového trenéra. Důležité posty zůstávají v kádru dlouhodobě oslabené, zatímco jinde se hromadí podobně zaměřené typy hráčů. Skauting a analytická příprava působí v porovnání s konkurencí nedostatečně a zbytečně často se zdá, že koupě vychází spíš z momentální nálady než z promyšlené strategie.
Manchester City, Liverpool i Arsenal v tomto postupují jinak. Citizens mají jednotnou strukturu a model, do kterého zapadají nově příchozí. Liverpool buduje tým kolem jasné herní identity, Arsenal prošel pod Mikelem Artetou trpělivou přestavbou, v níž kontinuita sehrála rozhodující roli. Jejich nákupy zapadají do předem určeného obrazu mužstva. Proč tedy Manchester United za obrovské peníze pravidelně nedokáže poskládat konkurenceschopný tým?
Aktuální stav je navíc alarmující. Po porážce s Chelsea je klub jen o bod nad sestupovou zónou Premier League. Úspěch s Římem v Lize mistrů sice přerušil sérii devíti zápasů bez výhry a ulevil nervózní atmosféře, ale vzorec se příliš nezměnil. Dvakrát brankově zaostal po individuálních chybách a obrat nepřišel z promyšleného plánu, ale z dílčích jednotlivých momentů a z vypětí posledních minut.
Carrickova pozice zůstává nejistá. Vedení ho po porážce s Bournemouthem ještě ponechalo ve funkci, ale veřejně se spekuluje o jeho nástupci. Napětí mezi vedením, trenérem a hráči je zjevné a fanoušci, kteří dříve i třeba s trenérem sympatizovali, se začínají obracet proti celému projektu. Chybí herní identita. Tým nepůsobí jako mužstvo, které přesně ví, co chce hrát, a to platí pro obranu, střed pole i útok.
Reálně hrozí, že se klub dostane do dalšího začarovaného kruhu. Neúspěch povede k výměně trenéra, nový trenér si bude žádat nové hráče, noví hráči budou potřebovat čas, který nebude k dispozici a po několika měsících se celý příběh zopakuje.
Manchester United žije z obrovské minulosti, která s sebou přináší náročná očekávání. Značka si žádá úspěch a tlak, který z ní vychází a dopadá na každého trenéra i hráče. Někdejší vítězná mentalita, kdy se zápasy rozhodovaly vůlí v posledních minutách, se ztratila. Dnes se z podobných okamžiků stávají spíše výjimky než pravidlo.
Chybí jasné standardy a odpovědnost. Veřejná kritika trenéra od kapitána, výtržnosti v kabině a nekázeň na hřišti by za Fergusona nebyly myslitelné.
Co se stane, pokud se nic nezmění?
Pokud klub bude pokračovat stejným směrem, ztratí další konkurenceschopnost. Finanční a sportovní tlak poroste, klíčoví hráči začnou zvažovat odchod a největší hvězdy fotbalu přestanou považovat United za atraktivní destinaci. Fanoušci, jejichž trpělivost je už nyní u konce, se dál odvrátí a klub riskuje, že se na další roky vzdálí evropské špičce. Hlavní hrozba tedy spočívá v tom, že se z dočasné krize stane trvalý stav a že se z Manchesteru United stane klub, který se spokojí s účastí místo vítězství.
Řekl bych, že odpovědnost za současný stav je rozložena mezi vedení, trenéra i hráče, ale její těžiště leží tam, kde se rozhoduje o směru celého klubu. Vedení nevytvořilo stabilní prostředí, trenéři nedostali čas a hráči nepřevzali odpovědnost, kterou jim jejich postavení ukládá. Svalovat krizi na jediného člověka by znamenalo přehlédnout, že se její příčiny táhnou už třináct let.
Manchester United nepotřebuje další velké jméno na trenérské lavičce, další rekordní přestup ani další tiskovou konferenci plnou slibů. Potřebuje znovu získat to, co kdysi představovalo jeho největší sílu, tedy jasnou identitu, stabilitu, vítěznou mentalitu a vedení, které ví, jak chce klub dostat zpět na vrchol.
