Článek
Evropa vysílá protichůdné signály. V mnoha zemích sílí nacionalismus, populismus a krajní pravice, které ve volbách získávají podporu díky slibům tvrdších hranic, silnějšího státu a konce zaběhnutých pořádků. Zároveň vznikají masová protestní hnutí proti korupci, koncentraci moci a oslabování demokratických institucí. Maďarsko a Srbsko letos nabídly dva mimořádně zřetelné příklady odporu proti dlouhodobě dominantním politikům. V Maďarsku získala Tisza Pétera Magyara ústavní většinu a ukončila šestnáctiletou vládu Fideszu Viktora Orbána. V Srbsku zvítězila Studentská kandidátka a Aleksandar Vučić uznal porážku ještě před oznámením výsledků.
Zdánlivý rozpor je těžké přehlédnout. Jak může společnost současně podporovat radikální politiku a odmítat autoritářské vládnutí? Odpověď leží pravděpodobně hlouběji než v samotném rozdělení na pravici a levici. Evropa kromě ideologického posunu doprava zažívá také krizi důvěry v politický systém jako celek. Stejná nespokojenost, která vynáší k moci autoritářské politiky, dokáže za určitých okolností mobilizovat i jejich odpůrce.
Proč vlastně Evropané ztrácejí důvěru v dosavadní politický systém?
Politický hněv obvykle začíná u ekonomické nejistoty. Rostoucí životní náklady, nedostupné bydlení a obavy o budoucnost vytvářejí pocit, že běžný život je stále těžší udržet. Tradiční strany přitom působí dojmem, že každodenní problémy neřeší a část voličů proto hledá odpovědi jinde. K tomu se přidávají spory o migraci, kulturní konflikty a obavy ze ztráty národní identity, které dokážou politiku překřičet i tam, kde ekonomika funguje poměrně dobře.
Důvěru podkopává také dlouhodobý pocit, že instituce, média a politické elity žijí ve vlastním světě. Sociální sítě tuto situaci zrychlují a zároveň obracejí oběma směry. Šíří radikální názory a konspirace, ale slouží i k organizaci občanských protestů a ke sdílení informací, které by oficiální kanály nikdy nepřinesly.
Nespokojenost sama o sobě nemá žádný politický směr. Rozhodující je, kdo ji dokáže přetavit v přesvědčivý příběh a nabídnout řešení, které působí věrohodně.
Autoritářští politici nabízejí to, co je v nejisté době vzácné, tedy stabilitu, pořádek a rychlá řešení. Složité problémy převádějí na jednoduché odpovědi a vytvářejí obraz nepřátel, kteří údajně brání národnímu rozvoji. Může jít o Brusel, menšiny, nezávislé soudce nebo kritická média. Postupně přitom oslabují právě ty instituce, které by jejich moc mohly omezit, tedy soudy, nezávislé úřady i svobodný tisk.
Část voličů tyto kroky toleruje, dokud věří, že politik jedná v jejich zájmu. Volání po radikální změně přitom ještě neznamená odmítnutí demokracie. Mnoho lidí chce především to, aby systém konečně začal fungovat a aby jim naslouchal. Nebezpečí vzniká až ve chvíli, kdy se podpora konkrétního politika promění v přesvědčení, že by měl mít moc neomezenou a nekontrolovanou.
Maďarsko a konec dlouhé koncentrace moci
Případ Viktora Orbána patřil dlouho k nejčastěji uváděným ukázkám toho, jak lze vítězit ve svobodných volbách a zároveň postupně měnit pravidla politické soutěže. Kritici vytýkali jeho vládě oslabování kontrolních mechanismů, ovládání médií a přizpůsobování volebního prostředí potřebám vládnoucí strany. Magyar později uvedl, že korupce stála Maďary podle jeho odhadu osm až deset procent hrubého domácího produktu. Orbánova strana jeho slova označila za urážlivá a pomlouvačná.
Dlouhodobá dominance jedné strany přesto neznamenala rezignaci společnosti. Účast ve volbách byla nejvyšší od pádu komunismu a Orbánovi nepomohlo ani překreslování volebních obvodů, ovládnutí médií ani podpora Donalda Trumpa. Vítězem se stal politik, který vzešel z vlastního tábora. Peter Magyar byl dříve insiderem vládního Fideszu, takže dokázal oslovit i voliče, kteří by tradiční opozici nikdy nepodpořili. Orbán porážku přiznal, což samo o sobě ukazuje, že volební mechanismus přes všechny výhrady stále fungoval.
Tím ovšem příběh nekončí. Magyar se stal premiérem a poměrně rychle zamířil ke změnám ústavního pořádku. Parlament odhlasoval odvolání prezidenta Tamáse Sulyoka. Součástí novely bylo omezení působení poslanců na dvanáct let a věková hranice sedmdesáti let pro odchod soudců ústavního soudu. Magyar tvrdí, že klíčové instituce zůstávají pod vlivem Orbánových spojenců. Fidesz naopak mluví o tom, že ústavní soud je zastrašený a že tyranie se staví cihla po cihle a ústavní soud přitom všechny stížnosti opozice odmítl. Maďarsko tak stojí před zásadní zkouškou, protože demokratická obnova systému, který vládnoucí strana dlouho upravovala ve svůj prospěch, vyžaduje kroky, jež sami odpůrci označují za mocenský zásah. Obhájci změn argumentují tím, že jinak by Orbánova éra přežívala v institucích. Kritici namítají, že precedens se může jednou obrátit proti kterékoliv vládě.
Srbsko a občanský protest, který se stal politickou silou
V Srbsku vznikl odpor z tragédie. Zřícení přístřešku nádraží v Novém Sadu v listopadu 2024 si vyžádalo šestnáct životů a stalo se symbolem korupce a nedbalosti. Studenti požadovali transparentnost a odpovědnost. Podle jejich tvrzení šlo o neprůhledné státní zakázky a korupci současného vedení. Požadavky se postupně rozšířily v kritiku celého politického systému. Největší demonstrace v březnu 2025 se podle odhadů zúčastnilo až tři sta tisíc lidí.
Studenti se staly organizátory protestů a symbolem generačního odporu. Hnutí překračovalo tradiční stranické hranice a spojovalo lidi, kteří by si jinak politicky nerozuměli. Vučić nakonec rozpustil parlament, vypsal předčasné volby a koncem září rezignoval na prezidentský post s ambicí stát se premiérem. Volby však dopadly jinak.
Kandidátní listina čítala 250 převážně neznámých jmen, mezi nimiž jsou univerzitní profesoři, herci i zemědělci. Analytici podle Reuters nevědí, kdo se stane premiérem a obsadí klíčová ministerstva, a očekávají také určitou čistku mezi Vučičovými spojenci v policii a bezpečnostních složkách. Lidé se nemusejí nejprve shodnout na celé politické ideologii. Někdy je spojí požadavek, aby mocní nesli odpovědnost za své činy. Takové spojenectví je ovšem mnohem snazší udržet v opozici než u vládního stolu.
A co mají Maďarsko a Srbsko společného?
Oba případy spojuje několik zásadních rysů. V obou zemích dlouholetí dominantní politici prohráli v rekordně navštěvovaných volbách a výsledek uznali. V obou případech hrála roli korupce, pocit uzavřené moci a odpor mladší generace, která jiné poměry téměř nepamatuje. Magyar navíc studenty v Srbsku veřejně podpořil.
Rozdíly jsou přesto výrazné. V Maďarsku změnu přinesla nová opoziční strana vedená bývalým členem establishmentu, která měla jasného lídra a organizační strukturu. V Srbsku vyrostla změna z dvou let pouličního tlaku, z hnutí bez výrazného vůdce a z kandidátky složené z lidí mimo profesionální politiku. Maďarská opozice musela překonat systém, který byl dlouho uzpůsobován vládnoucí straně. Srbské hnutí muselo prokázat, že se protest dokáže přetavit v hlasy. Zásadní je také riziko, že se nová reprezentace sama vydá autoritářskou cestou. V Maďarsku se kolem ústavních změn už vede ostrý spor, v Srbsku zatím chybí programové jádro i jména klíčových postav.
Demokratická změna není dokončena samotným odchodem dlouholetého vůdce. Rozhodující je, zda se obnoví pravidla, která umožňují kontrolu moci a její pokojné střídání.
Tradiční dělení na pravici a levici nevysvětluje všechny současné politické střety. Někteří voliči mohou podporovat konzervativní politiku a přitom odmítat korupci a ovládnutí soudů. Maďarský příklad ukazuje, že Magyarova Tisza oslovila i lidi, kteří by nikdy nehlasovali pro tradiční levici. Jiní hájí sociální a kulturní liberalismus, ale ztratili důvěru v zavedené strany. Občanská hnutí dokážou spojit lidi s velmi rozdílnými názory, pokud se shodnou na jednom, že pravidla mají platit pro všechny.
Stále důležitější tak může být rozdíl mezi politickým sporem o to, jak má stát fungovat, a konfliktem o to, zda má mít vláda vůbec účinné demokratické protiváhy. První spor je zdravou součástí demokracie. Druhý rozhoduje o tom, zda demokracie zůstane zachována.
Hrozí Evropě autoritářský obrat, nebo demokratická obnova?
Současný vývoj nelze číst jako jednoznačný posun k autoritářství. Maďarsko a Srbsko ukazují, že dlouhodobě dominantní politici mohou prohrát a že občanské protesty dokážou obnovit politickou angažovanost, a to i u lidí, kteří se dříve politiky stranili. Důležitá je přitom nezávislost soudů, médií a kontrolních institucí a také schopnost opozice nabídnout důvěryhodnou alternativu. Samotné poražení autoritářského politika ve volbách nestačí, protože systém, který po něm zbyde, musí být opraven tak, aby podobné koncentraci moci zabránil i příště.
Zároveň je třeba se vyvarovat idealizace protestních hnutí. Jejich účastníci nemusejí sdílet liberální hodnoty a nová politická reprezentace nemusí být automaticky demokratičtější než ta předchozí. Opatrný optimismus je na místě, nekritické nadšení nikoliv.
Demokracie není zaručena samotnou existencí voleb. Žije z ochoty občanů bránit pravidla, která umožňují kontrolovat moc, kritizovat vládu a pokojně ji vyměnit. Evropská krize tak nemusí automaticky znamenat konec demokratického projektu. Může však být okamžikem, kdy se ukáže, zda jej evropské společnosti stále považují za něco, za co stojí bojovat.
