Článek
Populistický politik se může dostat do situace, kdy je pro něj výhodnější udržovat společnost v konfliktu než skutečně řešit problémy, na jejichž základě získal moc. Takový stav nevzniká přes noc. Postupně se v něm sliby, které se nepodařilo splnit, mění z břemene v palivo pro další střety.
Spor o koncesionářské poplatky tuto úvahu zpřítomňuje. Poslanci nad ránem poslali do druhého čtení vládní návrh na zrušení televizních a rozhlasových poplatků a to po téměř dvaceti hodinovém jednání, při kterém koalice prosadila pevný čas hlasování a omezila rozpravu. Návrh přitom v původním programu jednání vůbec nebyl. Opozice mluví o zestátnění veřejnoprávních médií a kvůli způsobu, jakým koalice projednávání prosadila, zvažuje obrátit se na Ústavní soud a Evropskou komisi. Na Staroměstské náměstí v Praze přišly tisíce lidí a další shromáždění je ohlášeno na 15. listopadu na Letenské pláni. Vláda ANO, SPD a Motoristů tvrdí opak. Premiér Babiš uvedl, že financování ČT a ČRo po zrušení poplatků zaručí zákon jako mandatorní výdaj navázaný na inflaci a že změna neznamená konec obou institucí ani ohrožení demokracie. Dá se tedy mluvit o běžném politickém sporu o způsob financování, nebo o součásti širšího trendu? Vycházejme z teze, že populismus může vytvářet vlastní spirálu radikalizace. Nesplněné sliby se v ní stávají motivací k vyostřování konfliktů a k oslabování institucí, které by mohly nepohodlnou realitu připomínat.
Populismus a past nesplnitelných slibů
Populistická politika stojí na jednoduchém příběhu. Složité problémy mají jednoduché příčiny, jejich viníky je možné pojmenovat a řešení vyžaduje jen dostatek odhodlání. Takový příběh je velmi účinný, protože nabízí srozumitelnost tam, kde skutečný svět nabízí kompromisy.
Existuje přitom rozdíl mezi politickým slibem, realistickým cílem a předvolebním marketingem. Realistický cíl počítá s rozpočtem, s právními mantinely, s evropskými závazky i s koaličním partnerem. Marketing s nimi nepočítá, protože se jimi nemusí zabývat až do chvíle, kdy se ujme vlády. Pak se ukáže, že úřady mají vlastní setrvačnost, soudy vlastní logiku a rozpočet konečnou velikost.
V demokracii jsou kompromisy běžnou měnou. Politik, který svou legitimitu postavil na příslibu zásadní změny a na obrazu sebe jako člověka činu, je ale může vnímat jako zradu vlastní identity. Voliči navíc čekají výsledky a kdo čekání dlouho neodměňuje, riskuje ztrátu podpory. Vzniká tak past. Přiznat složitost znamená přiznat, že dřívější sliby byly příliš velké. Neuspokojit očekávání znamená riskovat odliv voličů. Obojí ohrožuje politika, jehož síla spočívá v pověsti neomylnosti.
Politický neúspěch nemusí vést k sebereflexi. Může se stát záminkou k dalšímu vyostřování. Zná to mnoho politických kultur a mechanismus je pokaždé podobný. Odpovědnost se přenese na předchozí vlády, na úředníky, na média nebo na opozici. Společnost se rozdělí na obyčejné lidi a na ty, kdo údajně brání jejich zájmům. Každá kritika pak přestává být podnětem k opravě a stává se důkazem spiknutí.
Emocionální konflikt je politicky účinný z prostého důvodu. Spor o charakter protivníka mobilizuje silněji než spor o technické parametry sociální reformy. Kdo se cítí součástí ohroženého tábora, odpouští svému vůdci mnohem víc než kdo se cítí jen spotřebitelem vládních služeb.
V českém sporu o veřejnoprávní média je tento rámec dobře čitelný. Vláda zrušení zdůvodňuje snížením zátěže pro občany a firmy a premiér argumentuje tím, že lidem nemají chodit složenky za službu, kterou podle něj nevyužívají. To je legitimní politický argument, o němž lze vést věcnou debatu. Současně však zaznívá i jiná rovina. Premiér má podle svých slov informace, že téma má být zneužito v rámci odkazu 17. listopadu a opakovaně tvrdí, že opozice a spolek Milion chvilek pro demokracii rozeštvávají společnost. Takto se z kritiky konkrétního zákona stává kritika motivů těch, kdo zákon kritizují. Tam, kde se každý neúspěch vysvětluje existencí nepřátel, slouží konflikt nejen k získání moci, ale také k jejímu udržení. A každé další střetnutí může být podáno jako důkaz, že vláda potřebuje víc pravomocí a méně překážek.
Je radikalizace Andreje Babiše dlouhodobá strategie?
Úvahy o radikalizaci Andreje Babiše vyžadují opatrnost. Nestačí dojem, je třeba sledovat změny v rétorice, v metodách a ve vztahu k institucím - a je rozumné nepředpokládat, že Babiš vědomě následuje autoritářský plán. Důležitější je, zda jeho jednání vede k podobným důsledkům bez ohledu na deklarované úmysly.
Babiš vstoupil do vrcholné politiky s hnutím ANO v roce 2011 s obrazem manažera, který zefektivní stát jako firmu a zbaví ho korupce a stranického klientelismu. Jeho hlavním soupeřem tehdy byla tradiční politická elita. Média nebyla nepřítelem, byla spíše ringem, ve kterém se rozhodovalo o veřejném mínění a i on sám se do něj dostal koupí vydavatelství MAFRA. Po vstupu do vlády v roce 2014 a po premiérském období od roku 2017 se do popředí dostaly střety o dotace a o vyšetřování, které označoval za politicky motivované. Už tehdy se objevoval vzorec, v němž se kritika vlastního jednání vykládala jako útok na lidi, které prý reprezentuje.
Co se od té doby změnilo, je kontext. Po návratu k moci vládne Babiš s partnery, jejichž stylem je ostřejší rétorika, a opozice i občanská společnost jsou vůči němu podstatně nedůvěřivější. Rozlišit pragmatické přizpůsobení komunikace od skutečné radikalizace proto není snadné. Dobrým vodítkem je srovnání slov s činy. Slovy je zrušení poplatků reformou, která má financování zjednodušit a zajistit zákonem. Činy jsou postup ve Sněmovně, při němž byl návrh zařazen nečekaně, rozprava omezena a hlasování přesunuto na dobu krátce po půl páté ráno. Opozice jej označuje za bezprecedentní útok na nezávislost veřejnoprávních médií. Zda jde o radikalizaci osobní, nebo o logiku koalice, v níž má každá strana vlastní motivy, nelze z vnějšku spolehlivě rozhodnout. Lze ale sledovat, kam vede výsledek.
Veřejnoprávní média jako zkouška demokratických pojistek
Spor o financování České televize a Českého rozhlasu se netýká pouze peněz. Týká se toho, jakou míru nezávislosti mají mít instituce, které mají kontrolovat moc. Dosavadní model stojí na poplatcích stanovených zákonem a vybíraných mimo běžný státní rozpočet. Nový model je převádí do rozpočtu. Ze státního rozpočtu na ně má podle zprávy o schválení vládou jít 7,8 miliardy korun. Opoziční i mediální komentátoři upozorňují, že návrh přiznává televizi a rozhlasu zhruba o patnáct procent méně peněz než ty, s nimiž hospodaří po loňském zvýšení poplatků.
Zastánci reformy mají své argumenty. Poplatek je zátěž, jejíž platba není dobrovolná a jeho loňské zvýšení vyvolalo značnou kritiku. Převod do rozpočtu by podle nich umožnil přísnější kontrolu hospodaření. Ministr kultury Oto Klempíř však uvedl, že vláda upouští od zastaralého způsobu financování, nevnímá změnu jako ohrožení nezávislosti a že koalice mohla médiím například neschválit výroční zprávy, což neudělala. Odpůrci zase upozorňují, že zrušení poplatků bude pro obě média velký problém a podle odborníka povede k propouštění i škrtání výroby.
Podstatný je tak rozdíl mezi legitimní změnou financování a vytvořením politické závislosti. Sama změna zdroje peněz ještě závislost nezakládá, mnoho zemí financuje veřejnoprávní média z rozpočtu a zachovává jejich nezávislost. Rozhodující jsou záruky. Předvídatelné příjmy, víceleté plánování, institucionální autonomie a právní ochrana před zásahy do redakčních rozhodnutí jsou to, co odděluje veřejnou službu od státní televize. Mandatorní výdaj navázaný na inflaci zní jako pojistka, jenže běžný zákon lze změnit běžnou většinou. Rozpočet se každoročně vyjednává a škrt, který se dnes zdá nemyslitelný, může být zítra podáván jako rozumná úspora. Samotné ujištění vlády, že nezávislost respektuje, tedy nestačí, protože pojistky musejí platit i tehdy, kdy se k moci dostane vláda, která kontrolní funkci médií nevnímá pozitivně, právě pro takové situace pojistky existují.
Varování z Maďarska jak se demokracie oslabuje postupně
Demokratický systém nemusí zničit jediné rozhodnutí. Jeho pojistky lze oslabovat postupně, krok za krokem, přičemž každý jednotlivý krok může samostatně působit legitimně. Maďarsko to za vlády Viktora Orbána ukázalo velmi názorně. Po roce 2010 zde byl nahrazen poplatek za veřejnoprávní média financováním z rozpočtu, byla přepsána mediální pravidla, vznikla síť loajálních médií a změny se vzájemně posilovaly. Instituce zůstávaly formálně na svém místě, ale jejich kontrolní síla slábla. Ještě před volbami v dubnu 2026 se zdálo, že odvolání Orbána je kvůli proměně politického, společenského i mediálního prostředí téměř nemožné. Maďarský příběh ale skončil jinak, než předpokládali pesimisté. Nová vláda oznámila záměr reformovat veřejnoprávní média, aby obnovila jejich nezávislost. Z toho plyne dvojí poučení. Za prvé, systém dlouho přizpůsobovaný potřebám jedné politické síly se dá změnit, ale oprava je obtížná a sama vyvolává otázky, jak nezávislost obnovovat bez nové politické kontroly. Za druhé, ani silně nakloněné prostředí nezaručuje, že volič nakonec nerozhodne jinak.
Srovnání s Českem je proto relevantní, ale ne doslovné. Česko má silnější a různorodější mediální trh, aktivní občanskou společnost, nezávislou justici, také Senát, prezidenta s právem veta a ústavní soud. Navíc se na něj vztahují evropská pravidla, včetně nařízení o svobodě médií, které požaduje stabilní, přiměřené a předvídatelné financování veřejnoprávních médií. Zkušenost jiných zemí tedy není předpovědí české budoucnosti. Je varováním před mechanismy, jejichž důsledky se mohou projevit až s odstupem.
Když se konflikt stane výhodnějším než vládnutí
Nejnebezpečnější fáze může nastat ve chvíli, kdy vyhrocování konfliktů začne politikovi vynášet víc než plnění původního programu. Konflikt mobilizuje vlastní voliče a překrývá nepříjemná témata, ať jde o rozpočet, ceny, dostupnost bydlení nebo zdravotnictví. Politika se tak začíná měřit tím, kolik emocí dokáže vyvolat, a ne tím, co vyřešila.
V takovém prostředí je útok na kritickou instituci krátkodobě výhodný. Instituci lze označit za viníka, voličům dát jasného protivníka a vládě příležitost předvést sílu. Dlouhodobě ale takové jednání poškozuje demokratický systém, protože se normalizuje představa, že kontrola moci je překážkou, kterou je třeba odstranit, a nikoliv službou veřejnosti. Co když politik nezvyšuje razanci navzdory neúspěchům, ale právě proto, že mu vyostřování konfliktů pomáhá tyto neúspěchy politicky přežít? Pak už nejde o chybu v komunikaci, ale o strategii, která si sama vytváří důvody, aby pokračovala.
Populistická politika vytváří určité pobídky k vyostřování, ale výsledek není předem daný. Mezi brzdy patří nezávislá média a kvalitní investigativní žurnalistika, parlamentní opozice, soudy a další kontrolní instituce. Důležitá je i občanská společnost. Organizátoři protestů varovali, že zrušení poplatků povede k destabilizaci ČT a ČRo a ohrozí například regionální zpravodajství. Veřejný tlak funguje, pokud ho politici vnímají jako hlas voličů, a ne jako akci protivníka. Maďarsko ukazuje, že i po šestnácti letech může mít volič poslední slovo.
Nejde ale o jednosměrnou ulici. Kritika vlády ztrácí sílu, pokud se mění v automatické odmítání každého jejího kroku. Zvýšení poplatků za předchozí vlády vyvolalo oprávněné výhrady a úvahy o efektivitě hospodaření obou institucí jsou legitimní téma. Hodnotnější je proto kritika konkrétních rozhodnutí než kritika politické identity jejich autora. Právě rozlišení mezi komunikací a výsledky vládnutí je schopností, na které se stále dá stavět. Voliči mohou posoudit, zda slova odpovídají skutečnosti a vláda, která se jim snaží vyhnout, tím ztrácí důvěryhodnost.
Demokracii ostatně nechrání představa, že politici budou vždy jednat odpovědně. Chrání ji systém, který jim neumožňuje beztrestně překračovat stanovené hranice.
