Když se máme dobře, hledáme nepřítele: Politika strachu jako národní sport

Statistiky hovoří jasně - žijeme déle, zdravěji a materiálně lépe než kterákoli generace před námi. Průměrná délka života se od padesátých let minulého století zvýšila o více než dvacet let. Dětská úmrtnost klesla na historická minima – zatímco v roce 1950 zemřelo každé páté dítě před dovršením pátého roku života, dnes je to méně než jedno ze sta. Vzdělanost dosahuje bezprecedentních úrovní – vysokoškolsky vzdělaných lidí je více než kdykoliv předtím. Máme přístup k lékařské péči, která by byla ještě před padesáti lety považována za nepředstavitelnou, vlastníme technologie, díky nimž můžeme okamžitě komunikovat s kýmkoliv na světě, máme přístup k prakticky neomezenému množství informací a kulturního obsahu, přesto se v průzkumech veřejného mínění opakovaně ukazuje, že značná část obyvatel vyspělých zemí má pocit, že se jim daří špatně, že jsou ohroženi a že země nesměřuje správným směrem. Tento rozpor mezi objektivní realitou a subjektivním vnímáním je jeden z nejvýraznějších psychologických fenoménů současnosti.

Tento rozpor není náhodný ani přirozený. Je výsledkem cíleného politického narativu, který transformuje objektivní realitu v subjektivní pocit ohrožení. Opozičním politikům – zejména těm populistického ražení – se vyplácí udržovat voliče v permanentním stavu úzkosti a nespokojenosti. Spokojený volič totiž nemá důvod něco radikálně měnit. Má-li se člověk dobře, zajímá se spíše o stabilitu než o revoluci, avšak vyděšený volič je připravený podpořit i radikální řešení, je ochoten vzdát se části svých svobod výměnou za slib bezpečí a návratu k lepším časům.

Politici tohoto typu pracují s emocemi. Neřeší konkrétní problémy, vytvářejí abstraktní hrozby. Právě v tom tkví síla této strategie, protože je mnohem snazší vyvolat strach než nabídnout komplexní řešení skutečných problémů. Strach se šíří rychleji než naděje, hněv mobilizuje účinněji než optimismus, ale především permanentní krize znamená potřebu „silného vůdce“, který to tady konečně vyřeší.

Mechanismus vytváření umělé krize je propracovaný a opakuje se napříč zeměmi s pozoruhodnou konzistencí. Sledujeme-li populistické hnutí v Maďarsku, Polsku, Itálii, či dokonce v USA, vidíme stále stejný scénář:

„Dřív to bylo lepší,“ stává se mantrou. Idealizované staré dobré časy, které ve skutečnosti nikdy neexistovaly v podobě, jak je popisujeme. Slouží pouze jako kontrast k údajně katastrofální současnosti.

Zapomínáme na fronty na banány, na nemožnost cestovat, na omezenou svobodu projevu nebo na všudypřítomný strach z tajné policie. Zapomínáme na to, že ženy měly omezenější práva, že homosexuálové museli žít ve skrytosti pod hrozbou vězení, že jinak smýšlející lidé byli vyřazováni ze škol a zaměstnání. Zapomínáme na nedostatek léků, na špinavý vzduch v městech, na řeky zamoření průmyslovými odpady. Vzpomínky jsou selektivní – vybíráme si ty příjemné a vytěsňujeme ty nepříjemné.

Co však nezapomínáme, je pocit sounáležitosti, který údajně dříve existoval. „Všichni jsme si pomáhali,“ říkáme, přičemž ignorujeme, že tato pomoc často vznikala z nouze – když stát nefunguje, musí se lidé spolehnout jeden na druhého. Idealizujeme homogenitu společnosti, která byla často udržována represí a vyloučením těch špatných. Vzpomínáme na jistoty - stálé zaměstnání a dostupné bydlení, ale zapomínáme na cenu, kterou jsme za tyto jistoty platili: omezenou svobodu, nižší životní úroveň, absenci možnosti volby.

Tento narativ je nesmírně účinný, protože pracuje s univerzální lidskou zkušeností. Každý z nás máme tendenci idealizovat minulost – je to psychologický obranný mechanismus. Vzpomínky jsou editovány našimi současnými potřebami a touhami. Politici, kteří tuto tendenci umí využít, získávají obrovskou moc nad vnímáním reality.

Každá krize potřebuje viníka. Zde vstupují na scénu „ti druzí“ – menšiny, které údajně rozvracejí společnost.

LGBTQ+ komunita se stává symbolem morálního úpadku. Nejedná se přitom o racionální argumentaci – homoseuxální páry, které chtějí uzavřít manželství, představují pro tradiční heterosexuální rodinu stejné ohrožení jako vegetariáni pro konzumenty masa, tedy žádné. Nicméně právě tato viditelná „jinakost“ slouží jako perfektní cíl. Podle této rétoriky propagují svůj životní styl, verbují děti a ničí tradiční hodnoty. Realita, že jde o lidi, kteří prostě chtějí žít svůj život, je zastřena mlhou hysterie a morální paniky.

Liberálové představují elitu odtrženou od obyčejných lidí. Jsou zobrazováni jako kosmopolitní intelektuálové, kteří popíjejí laté v kavárnách a pohrdají tvrdě pracujícími lidmi. Skutečnost, že mezi liberály jsou stejně tak dělníci jako profesoři, stejně tak lidé z malých měst jako z metropolí, je záměrně ignorována. Liberalismus je redukován na karikaturu – na genderovou ideologii, bruselskou diktaturu a „multikulti“. Komplexní politická filosofie je zploštěna na několik strašáků, které lze snadno nenávidět.

Evropská unie je ztvárněna jako byrokratický kolos, který nám vnucuje cizí hodnoty. Zapomíná se na to, že díky EU můžeme volně cestovat, studovat a pracovat napříč kontinentem. Evropské dotace pomohly modernizovat infrastrukturu a společný trh přinesl prosperitu. Místo toho je EU zobrazována jako cizí síla, která nám diktuje, jak ohnuté musí být banány a kolik migrantů musíme přijmout. Že většina těchto tvrzení je blábol nebo hrubá deformace reality, nikoho nezajímá – fungují jako mobilizační nástroj.

Tyto skupiny jsou vybírány strategicky. Jsou dostatečně viditelné, aby sloužily jako terč, ale dostatečně malé nebo abstraktní, aby se nemohly účinně bránit. LGBTQ+ menšina tvoří několik málo procent populace. Bruselští byrokraté jsou vzdálení a anonymní a liberální elity jsou vágní pojem, pod který lze zahrnout prakticky kohokoliv. Všichni tito nepřátelé však mají společné jedno - mohou za všechno špatné, co se děje, aniž by museli nést skutečnou odpovědnost, protože jejich vina není založena na faktech, ale na pocitu.

Proti tomuto chaosu je stavěna tradiční rodina, tradiční hodnoty a náš způsob života. Tyto pojmy jsou záměrně vágní, každý si totiž pod nimi může představit něco jiného. Pro někoho je tradiční rodina nedělní oběd u babičky, pro jiného přísná patriarchální hierarchie, kde muž je živitel a žena se stará o domácnost. Pro někoho jsou tradiční hodnoty slušnost a vzájemný respekt, pro jiného poslušnost autoritě a konformita. Pro někoho je „náš způsob života“ venkovský klid, pro jiného etnická homogenita. Právě tato neurčitost je jejich silou, poněvadž každý si do těchto pojmů promítá vlastní touhy a představy.

Realita je samozřejmě složitější. Tradiční rodina, jak ji idealizujeme, je historicky relativně nový fenomén – v předindustriální společnosti byly rodiny spíše ekonomickými jednotkami než citovými společenstvími. Tradiční hodnoty se napříč historií dramaticky měnily – to, co bylo morální před sto lety, dnes považujeme za nepřijatelné, a naopak. Náš způsob života nikdy nebyl statický, neustále se vyvíjel, adaptoval a přebíral vlivy zvenčí.

Tento narativ je o vytvoření kontrastního obrazu - na jedné straně chaos, úpadek, rozklad způsobený „těmi druhými“, na druhé straně řád, stabilita, bezpečí zakotvená v tradici. Bez ohledu na to, že se k této tradici často vracet nelze a často ani nechceme – stačí, že funguje jako utěšující představa. Je to slib, že můžeme zastavit čas, vrátit se do doby, kdy bylo všechno jednodušší, jasnější a bezpečnější, a že můžeme žít v současnosti s pohodlím moderního světa, ale s jistotami minulosti.

Důsledky této rétoriky pro demokratický systém jsou závažné a mnohostranné. Nejde o abstraktní filozofické debaty, ale jedná se o konkrétní a měřitelné poškození základních pilířů liberální demokracie:

Polarizace dosahuje nebezpečných rozměrů. Když je politik neustále označován za zrádce národa a aktivista za nepřítele lidu, ztrácí se prostor pro dialog. Politika přestává být o hledání kompromisů a stává se konfliktem na život a na smrt.

Společnost se štěpí na neprostupné tábory, kde každá strana vnímá tu druhou nejen jako politického oponenta, ale jako existenční hrozbu. Vzniká situace, kdy si lidé volí partnery, přátele i lékaře podle politické příslušnosti. Rodiny se rozpadají kvůli politickým názorům. Lidé přestávají mluvit se sousedy, s nimiž nesouhlasí v otázce migrace nebo klimatické změny.

Tato polarizace je živena algoritmy sociálních sítí, které nás uzavírají do echo chambers, kde dostáváme především obsah, který potvrzuje naše stávající názory, a alternativní pohledy vnímáme jako útok. Vzniká fenomén „affective polarization“ – nesouhlasíme spolu už ani tak v konkrétních politických otázkách, ale prostě se druhá strana nelíbí, vnímáme ji jako morálně deficitní, hloupou nebo nebezpečnou.

Nejhorší však je, že tato polarizace je sebenaplňující. Čím více vidíme tu druhou stranu jako nepřítele, tím více se chováme nepřátelsky. Čím více se chováme nepřátelsky, tím více to potvrzuje jejich přesvědčení, že jsme nepřátelé. Vzniká spirála nedůvěry a nenávisti, z níž je velmi obtížné uniknout.

Eroze důvěry v instituce postupuje systematicky a cíleně. Média jsou lživá, justice je zkorumpovaná, věda je koupená, volby jsou zmanipulované. Každá instituce, která by mohla sloužit jako korektiv populistických tvrzení, je dehonestována a diskreditována.

Když mainstream média informují o něčem, co nevyhovuje našemu narativu, nejsou to relevantní informace, jsou to fake news. Když soud rozhodne proti našemu politikovi, není to nezávislé soudnictví, je to politický proces. Když vědci varují před klimatickou změnou, nejsou to experti, jsou to aktivisti placení ekologickým lobby.

Tento útok na autority má devastující důsledky. Demokracie totiž není jen o volbách, je o celém ekosystému institucí, které zajišťují kontrolu a rovnováhu moci. Nezávislé soudnictví, svobodná média, akademická sféra, občanská společnost – to vše jsou pojistky proti autoritářství. Když ztratíme víru v tyto instituce, stáváme se zranitelnými.

Zde nastává paradox: lidé, kteří tvrdí, že brání demokracii proti elitám, ve skutečnosti podkopávají základy demokratického systému. Silný vůdce, který „to tady uklidí“, se stává lákavou alternativou k údajně nefunkčnímu demokratickému systému plnému „zkorumpovaných institucí“. Ale co uděláme, když tento vůdce zneužije svou moc? Kde se odvoláme, když jsme předtím diskreditovali všechny instituce, které měly moc kontrolovat?

Historie 20. století nás učí, že cesta k autoritářství nevede přes dramatický puč, ale právě přes postupné podkopávání důvěry v demokratické instituce. Nejprve přesvědčíme lidi, že instituce nefungují, pak nabídneme „silné vedení“ jako alternativu, a pak, když už je pozdě, zjistíme, že jsme vyměnili nedokonalou demokracii za dokonalou diktaturu.

Normalizace extrémismu je plíživá, ale neúprosná. Co bylo před deseti lety považováno za nepřijatelný extrém, je dnes součástí mainstreamové debaty. Rétorika nenávisti se stává běžným politickým nástrojem.

Proces je vždy podobný: začíná se „pouze kladením otázek“. Můžeme diskutovat o tom, zda multikulturalismus skutečně funguje? Můžeme se ptát, zda feminismus nešel příliš daleko? Tyto otázky samy o sobě nejsou nutně problematické – kritická diskuse je zdravá. Problém nastává, když toto kladení otázek postupně posouvá Overtonovo okno – rozsah názorů, které jsou považovány za přijatelné.

Postupně se z marginálních názorů stávají kontroverzní, ale diskutabilní, poté legitimní alternativní perspektiva a nakonec běžná součást debaty a o krok za nimi se posouvá celý diskurs. To, co bylo před deseti lety jednoznačně rasistické, je dnes nekorektní, ale má v tom trochu pravdy. To, co bylo homofobní, je považováno za obranu tradičních hodnot a to, co bylo xenofobní, je obava o národní identitu.

Politici, kteří by před patnácti lety byli považováni za extrémisty, dnes sedí v parlamentech a ministerstvech. Rétorické obraty, které by v devadesátých letech znamenaly konec politické kariéry, dnes přinášejí volební body. Návrhy, které by byly před dvaceti lety považovány za porušování základních lidských práv, jsou dnes „jen ochrana našich hranic“ nebo „obrana našeho způsobu života“.

Jednou otevřená Pandořina skříňka se zavírá jen velmi obtížně, jakmile se normalizuje určitý typ rétoriky, je těžké vrátit se zpět. Politici, kteří se snaží o umírněnou rétoriku, jsou najednou vnímáni jako slabí. Vytváří se závodění v radikalismu - kdo může jít dále, kdo může říct něco ostřejšího nebo kdo může navrhnout přísnější opatření a my všichni jsme svědky pomalého posunu celé společnosti směrem k něčemu, co jsme si před pár lety nedovedli představit.

Toto prostředí dlouhodobě vyhovuje Rusku, které jej aktivně přiživuje prostřednictvím hybridní války. Polarizovaná společnost, znejistěná pravdou a zvyklá na extrémní rétoriku, je ideálním cílem dezinformací, trollích kampaní a podpory radikálních aktérů. Kremlu nejde o to, kdo konkrétně vyhraje volby, ale o to, aby se rozpadl společenský konsenzus, oslabila důvěra v demokracii a aby se Západ hádal sám se sebou. Normalizace extrémismu tak není jen vnitřním selháním demokracií, ale i bezpečnostním rizikem, které cizí autoritářské mocnosti systematicky využívají.

Pro jednotlivce, kteří uvěří narativu permanentní krize, přináší tento světonázor konkrétní a měřitelné škody. Jde o reálné dopady na životy konkrétních lidí:

Psychické dopady jsou devastující a dlouhodobé. Chronický stres z pocitu ohrožení vede k úzkostem, depresím a dalším duševním potížím, ztrácejí schopnost koncentrace a zhoršuje se jejich kognitivní výkon. Lidský organismus není stavěn na permanentní stav poplachu. Když jsme neustále v režimu bojuj nebo uteč, vyčerpáváme své psychické i fyzické zdroje.

Člověk žijící v přesvědčení, že se mu daří špatně a že je obklíčen nepřáteli, ztrácí schopnost radovat se z toho, co má. Každý den je bojem a každá zpráva potvrzením katastrofického scénáře.

Vzniká fenomén, který psychologové nazývají „learned helplessness“ – naučená bezmocnost. Když jsme přesvědčeni, že se situace jen zhoršuje a že proti tomu stejně nic neuděláme, přestáváme se snažit. Proč investovat do budoucnosti, když stejně všechno směřuje k zániku? Proč se vzdělávat, když je systém zkorumpovaný? Proč pracovat na vztazích, když se společnost rozpadá?

Paradoxně, lidé, kteří věří v permanentní krizi, často vykazují symptomy podobné PTSD – posttraumatické stresové poruše, přestože osobně neprožili traumatickou událost, jejich mozek reaguje, jako by ano. Neustálé vystavování negativním zprávám a posilovaním echo chambers, vytváří stav chronického traumatizování.

Víra ve vnitřní nepřátele často vede k rozvrácení vztahů v rodině, mezi přáteli i v komunitách. Začíná to nevinně – nesouhlas v politické otázce při rodinné oslavě, ale když je politika vnímána ne jako soutěž idejí, ale jako existenciální boj, stává se každý nesouhlas konfliktem. Rodiče přestávají mluvit s dětmi, stejně tak sourozenci se přestávají navštěvovat. Dlouholeté přátelství se rozpadají kvůli příspěvku na Facebooku.

Lidé se stahují do homogenních skupin – fyzických i online – kde se všichni shodují. To poskytuje dočasnou úlevu, ale dlouhodobě prohlubuje problém. V těchto echo chambers neexistuje opozice, nikdo nezpochybňuje základní předpoklady, každý názor je posilován a radikalizován. Vzniká skupinové myšlení, kde odmítání skupinového konsenzu se rovná zradě.

Ztrácíme kontakt s realitou. Když všichni kolem vás říkají, že migrace je největší hrozba naší doby, začnete tomu věřit, i když osobně neznáte jediného uprchlíka a ve vašem městě téměř nežijí. Když všichni kolem vás říkají, že gender ideologie zničí naše děti, začnete tomu věřit, i když vaše vlastní děti jsou v pohodě. Realita je nahrazena kolektivní halucinací.

Nejsmutnější je ztráta důvěry v lidské vztahy obecně. Když jste přesvědčeni, že je společnost rozdělena na nás a je, začnete vnímat každého neznámého jako potenciální hrozbu. Soused, který volí jinou stranu, není jen někdo s jiným názorem, je to nepřítel. Kolega, který se hlásí k jiným hodnotám, není jen odlišná osobnost, ale je to hrozba. Tento způsob vnímání světa je psychicky vyčerpávající a vede k progresivní izolaci.

Ekonomické důsledky jsou také reálné, přestože méně bezprostředně viditelné. Paradoxně ti, kdo nejvíce věří v narativ krize, často volí politiky, jejichž program jim ekonomicky škodí.

Člověk přesvědčený o tom, že se mu daří špatně, má menší motivaci investovat do vzdělání, rozvoje a budoucnosti. Proč se snažit, když je všechno k ničemu? Proč studovat, když stejně není práce? Proč investovat do domu, když všechno půjde do kopru? Tato seberealizující proroctví mají reálné ekonomické důsledky. Lidé neinvestují, nerozvíjejí se a nevyužívají příležitostí.

Skutečný problém dneška tedy není v tom, že bychom žili v době úpadku, ale v tom, že jsme si nechali ukrást schopnost rozlišovat mezi realitou a systematicky podporovaným strachem. Iluzorní krize se stala politickým nástrojem a jako každý nástroj moci funguje jen tehdy, dokud mu lidé věří. Demokracie nezačíná u volebních uren, ale u mentální hygieny, u ochoty konfrontovat vlastní emoce s fakty, u schopnosti snést komplexitu světa bez potřeby jednoduchých viníků a u odmítnutí pohodlného cynismu, že „stejně už je všechno ztracené“. Není. Pokud však budeme dál zaměňovat pocit ohrožení za realitu a nostalgii za politický program, může se to jednoho stát.