Článek
Když se mluví o možném vstupu Ukrajiny do Evropské unie, debata se příliš rychle stáčí k technickým otázkám. Kolik kapitol acquis communautaire (francouzský termín označující ucelený právní a institucionální systém Evropské unie) Kyjev splnil či jak daleko je od požadavků na právní stát nebo zda je česká či polská zemědělská lobby ochotna sdílet trh. To vše jsou legitimní otázky, ale soustředění výhradně na ně zakrývá podstatně větší obraz. Vstup Ukrajiny do EU je civilizační volba a střet dvou pohledů na to, jak může vypadat uspořádání kontinentu.
Na jedné straně stojí projekt otevřené integrace, v níž se státy vzdávají části suverenity výměnou za přístup ke společnému trhu, právnímu řádu a bezpečnostním zárukám; na druhé straně imperiální sférování, v níž větší mocnost nárokuje právo definovat, kam její sousedé smějí patřit. Právě tato druhá logika stála u zrodu ruské invaze, a právě kvůli ní má otázka členství Ukrajiny v EU váhu, která dalece přesahuje veškerou bruselskou byrokracii. Válka nezačala ve vzduchoprázdnu, ale byla vyvrcholením dlouhodobé eroze postsovětského prostoru, v němž Moskva čím dál naléhavěji zjišťovala, že gravitace Evropy táhne ostatní silněji než nostalgie po sovětské soudržnosti.
Co to znamená pro Putina?
Pro Vladimira Putina a pro jeho geopolitickou strategii představuje eventuální členství Ukrajiny v EU symbolickou i strukturální ztrátu. Strategický nárazník, který měl oddělit Rusko od přímého kontaktu s unijním prostorem, definitivně zmizí. Ekonomická páka, jejímž prostřednictvím Moskva tradičně ovlivňovala Kyjev se přesune do jiné roviny, k níž Rusko nemá klíče. Uvnitř Ruska samotného navíc bude tato skutečnost živit narativ, který Kreml pěstuje roky, tedy narativ, podle nějž Západ systematicky bere to, co Rusko historicky považuje za svou zónu. Tento příběh je účinný bez ohledu na to, nakolik odpovídá skutečnosti, protože nevyžaduje fakta. Vyžaduje pouze přesvědčení.
Je však třeba být opatrný s jazykem, v němž se tento posun popisuje. Vstup Ukrajiny do EU nebude pro Rusko žádná zdrcující rána v okamžiku, kdy k němu dojde. Rusko totiž Ukrajinu fakticky ztratilo již v roce 2014, když Majdan překreslil politické směřování země a anexe Krymu ji natrvalo přiřadila do tábora těch, kdo Moskvě nedůvěřují. Rok 2022 pak tuto ztrátu zpečetil způsobem, který žádná budoucí dohoda nemůže překrýt. Válka samotná přepsala realitu podstatněji než jakékoliv institucionální členství. Unijní integrace je v tomto smyslu spíše formalizací existujícího stavu než jeho vytvořením.Dramatizace, která kolem ní občas panuje, přisuzuje Bruselu moc, kterou ve skutečnosti vykonaly okolnosti.
Tichá revoluce uvnitř státu
Skutečný a hlubší dopad vstupu Ukrajiny do EU bude jiného druhu. Spíše tichý, postupný a strukturální. Přesměrování ukrajinské ekonomiky do evropského regulačního prostoru znamená, že tisíce firem, institucí a soudů začnou pracovat podle jiných pravidel. Boj s korupcí přestane být rétorickým závazkem pro dárce a stane se podmínkou funkčního vztahu s Bruselem, tedy přestane být volitelný. Institucionální architektura EU, právní jistoty, nezávislé soudy či přístup k investičním fondům, bude fungovat jako neviditelný štít, jehož přítomnost je v každodenním životě méně viditelná než vojenská aliance, ale v dlouhodobém horizontu možná proměňuje strukturu státu přesvědčivěji. Ukrajina v tomto pohledu není jen geopolitický objekt, o nějž se přetahují mocnosti.
Co se v debatě o ukrajiném členství přehlíží ještě výrazněji, je skutečnost, že EU se tím mění také. Unie, která vznikla jako projekt prosperity a hospodářské spolupráce, se posouvá k bezpečnostnímu projektu. Východní členské státy, Polsko i Rumunsko, získávají v tomto novém paradigmatu novou váhu a autoritu, jakou dosud neměly. Hlasy, které léta varovaly před ruskou hrozbou a narážely na skepticismus Berlína či Paříže, nyní vystupují z pozice těch, kdo měli pravdu. Vstup Ukrajiny tento posun ještě urychlí a prohlubuje militarizaci evropského myšlení o bezpečnosti, kterou válka spustila.
Geopolitický dopad členství zasahuje také státy, které se dosud pohybovaly v šedé zóně mezi oběma světy. Gruzii, Moldavsku, zemím Střední Asie i jižního Kavkazu se zužuje prostor pro lavírování, přičemž dynamická politika, jíž se řada postsovětských vlád bravurně věnovala, předpokládala, že šedá zóna existuje jako trvalý stav. Vstup Ukrajiny signalizuje, že tento stav končí. Kontinent se rozděluje do čitelnějšího uspořádání a neutralita se stává stále méně realizovatelnou strategií.
Je přitom pozoruhodné, jakou roli sehrála válka samotná. Bez ruské invaze v roce 2022 by vstup Ukrajiny do EU zůstal vzdálenou aspirací na desítky let. Kyjev by bojoval o každý přístupový rozhovor, čelil by zemědělskému lobbování z Paříže a přetrvávající nedůvěře z Berlína. Válka tento proces paradoxně urychlila a dala mu zdůvodnění, které čistě ekonomické kalkulace neposkytují. EU přestala předstírat, že je výhradně obchodní klub a přiznala si, že je i politickým projektem s ambicemi, které sahají za hranice celní unie, a vstup Ukrajiny je nejviditelnějším symbolem tohoto přiznání.
Cena tohoto posunu však není zanedbatelná. Finanční zátěž rekonstrukce Ukrajiny bude enormní a v mezi členskými státy zatím neexistuje shoda na tom, kdo a jak ji ponese. Politické tření mezi starou a novou Evropou o podobu budoucí unie se bude prohlubovat. Otázky zemědělských kvót, migračních pravidel a přerozdělení strukturálních fondů nejsou technické detaily, ale potenciální zdroje vážného napětí, které může zpochybnit politickou průchodnost celého projektu.
Vstup Ukrajiny do EU tedy není tvrdý úder pro Rusko, ale ani triumfální vítězství Západu. Je to strukturální ztráta ruského vlivu, která se projeví pomalu a bez dramatického záběru.
