Článek
Česká politika si od roku 2023 zvykla na specifický jev, kdy hlava státu, která má za sebou kariéru vysokého důstojníka sil NATO, čelí ze strany vládních politiků i provládních voličů označením, jež by hodila spíše do doby studené války.
„Rozvědčík,“ píše se v diskusích. „Agent Pávek,“ opakují zastánci vládních stran. Ministr Petr Macinka prezidenta také soustavně označuje za „tvář opozice“ a fakticky mu upírá právo zastupovat stát navenek. Tato rétorika není nahodilá, protože je součástí promyšlené strategie, jejíž logika sahá hluboko do arzenálu moderního populismu.
Petr Pavel byl v letech 1985 až 1989 skutečně členem Komunistické strany Československa. Tuto skutečnost nikdy nezastíral a opakovaně ji označil za chybu, již hodnotí optikou člověka, který mezitím prošel zásadní ideovou proměnou a jeho voliči ho s tímto vědomím volili dobrovolně. Tyto informace jsou ovšem pro šíření zkratkovitých nálepek nedůležité. Dezinformační kampaň již při prezidentských volbách v roce 2023 rozšiřovala tvrzení, že prezident Pavel byl „komunistickým rozvědčíkem školeným KGB v Rusku.“ Tato formulace je přitom v celé své podstatě nepravdivá, protože prezident Pavel nikdy nespolupracoval se sovětskou zpravodajskou službou, nikdy nestudoval v Rusku a nikdy jako agent nepůsobil na území cizího státu ve prospěch komunistického režimu. Nepřesnost tvrzení nicméně nijak nesouvisí s jeho šiřitelností, jelikož v prostředí sociálních sítí a uzavřených informačních bublin se lež šíří stejně rychle bez ohledu na to, zda obstojí při prvním kontaktu s fakty.
Jak se z obranného sporu stal boj o identitu prezidenta?
Skutečnou druhou vlnu delegitimizace nedávno přinesla současná vláda. Spouštěčem bylo odmítnutí Petra Pavla jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí. Prezident k tomu měl závažné důvody spočívající v Turkově minulosti a jeho veřejných výrocích. Od chvíle, kdy tento spor vygradoval, Motoristé označují prezidenta za lídra opozice.
Konflikt dosáhl dalšího vrcholu v dubnu 2026, kdy se rozvinul spor o obsazení české delegace na červencový summit NATO v Ankaře. Armádní letadlo vládou vyčlenila pro premiéra Babiše, ministra zahraničí Macinku a ministra obrany Zůnu, přičemž prezident Pavel na seznamu uveden nebyl. Macinka v posledních dnech opakovaně odmítl účast hlavy státu na summitu. V každém případě ústava ve svém článku 63 říká, že prezident zastupuje stát navenek. Žádná vláda nemůže prezidentovi tuto pravomoc odepřít. Vláda nemůže změnit prezidentské pravomoci a pokud se tedy prezident rozhodne zastupovat stát navenek, tak ho zastupovat bude.
Vládní zmocněnec Filip Turek ve veřejné diskusi prohlásil, že „pan prezident hájí zájmy opozice, která prohrála volby.“ Tato slova přesně dokumentují, jak se předvolební dezinformace staly součástí každodenního politického slovníku.
Rétorika o komunistické minulosti prezidenta by byla snesitelnější - nebo alespoň méně pokrytecká - kdyby sama vládní koalice tímto typem minulosti sama neoplývala.
V čele vlády stojí Andrej Babiš, který vstoupil do komunistické strany v roce 1980 a téhož roku jej jako důvěrníka evidovala Státní bezpečnost, o dva roky později pak jako agenta s krycím jménem Bureš. Sám Babiš jakoukoliv spolupráci s StB popírá. Slovenské ministerstvo vnitra v roce 2024 uzavřelo s Babišem smír a prohlásilo jeho evidenci za neoprávněnou, avšak podle slovenského Ústavu paměti národa je Babiš jako agent evidován oprávněně a rozhodnutí slovenského ministerstva je politické.
Dále ministr vnitra Lubomír Metnar (ANO), který resort řídil již v první Babišově vládě a nyní se do něj vrátil, vstoupil do služeb komunistické policie krátce před listopadem 1989. Člověk, jehož stranická minulost sahá do posledních měsíců komunistického režimu, dnes řídí nejsilnější bezpečnostní resort státu, aniž by to komukoliv z vládních publicistů přišlo hodné komentáře.
Tento výčet zdaleka není úplný. Při pečlivějším pohledu na složení celé vládní koalice se ukazuje, že relevantní minulost lze dohledat i u dalších členů vlády. Jde o téma, které by si zasloužilo samostatné a důkladné zpracování. Pro účely tohoto článku postačí konstatování, že vládní moralizování o komunistické minulosti prezidenta stojí na půdě, jež je přinejmenším stejně podmáčená jako ta prezidentova.
Situace je tedy pozoruhodně symetrická. Prezident Pavel, který byl v KSČ čtyři roky a komunistické zpravodajství absolvoval jako součást vojenské kariéry za totalitního zřízení, je označován za komunistu a rozvědčíka. Premiér Babiš, jehož evidence v svazcích StB jako agenta s krycím jménem je zdokumentována množstvím archivních materiálů, a ministr vnitra, který do strany vstoupil těsně před jejím pádem, se představují voličům jako ,,ti správní“.
Stejný dvojí metr, který vláda uplatňuje vůči minulosti, platí i pro přítomnost. Kauzy opozice jako Dozimetr, Kampelička a další, jsou v podání vládních politiků i jejich mediálních příznivců opakovaně připomínány jako důkaz systémové zkorumpovanosti těch, kteří dnes sedí na druhé straně sněmovního sálu. Je to legitimní téma, protože korupce v politice by měla být pojmenovávána bez ohledu na stranickou příslušnost. Problém nastává ve chvíli, kdy tatáž optika přestane platit pro vlastní řady.
Populismus jako základ všeho
Aby bylo možné pochopit mechanismus, jímž tato rozdílnost funguje, je třeba krátce vysvětlit význam populismu. Populismus není jednoduše demagogií nebo lhaním, ale je to specifická politická logika, která dělí společnost na dvě nesouměrné kategorie, čili „čistý lid“ a „zkorumpovanou elitu.“ Vše, co posílí toto rozdělení, je pro populistického politika funkční, bez ohledu na faktickou přesnost.
Označení prezidenta za rozvědčíka nebo komunistu slouží právě tomuto účelu, a to hned na několika rovinách najednou.
Zaprvé vytváří obraz nepřítele uvnitř institucí, tedy někoho, kdo sice formálně zastává ústavní úřad, ale ve skutečnosti pracuje proti „normálním lidem“ ve prospěch skrytých zájmů.
Zadruhé tento obraz umožňuje vládě přenést pozornost veřejnosti vždy, když se na obzoru objeví nepříjemné téma. Roste deficit? Vláda nezrušila NERV proto, aby umlčela kritiku, ale proto, že prezident sabotuje vládní úsilí. Česko nesplní závazky vůči NATO? Chyba není v rozpočtových prioritách kabinetu, ale v tom, že prezident se míchá do věcí, které mu nepřísluší. Nepřítel je vždy po ruce a vždy užitečný.
Zatřetí - a to je možná nejzávažnější důsledek - soustavné označování ústavního činitele za nepřítele postupně normalizuje myšlenku, že instituce samotné jsou nástrojem boje, nikoliv neutrálním rámcem pro řešení konfliktů. Jakmile část veřejnosti uvěří, že prezident je „rozvědčík“ nebo „lídr opozice“ v přímém slova smyslu, přestane vnímat Hrad jako instituci hodnou respektu a začne jej vnímat jako pevnost protivníka, kterou je třeba neutralizovat. Tím se demokratická kultura, která stojí na sdíleném uznání legitimity institucí, pomalu rozleptává.
Efekt je v praxi zřejmý. Veřejná debata se přesune od věcných otázek k symbolickým střetům o identitu a loajalitu. V takovém prostředí argumenty přestávají platit, protože diskuse se nevede o programech, nýbrž o tom, kdo je „náš“ a kdo „nepřítel.“ Volič, jehož každodenní starosti se točí kolem cen energií, dostupnosti bydlení nebo stavu zdravotnictví, dostává místo odpovědí nepřítele. A nepřítel je vždy přitažlivější vysvětlení než složitá a komplikovaná realita.
Populistická vláda navíc z existence nepřítele těží i organizačně. Mobilizace vlastních voličů je podstatně snazší, pokud je ohrožení hmatatelné a pojmenované. Strach a rozhořčení jsou silnější motivátory než politický program - to ví každý zkušený kampaňový stratég. Prezident Pavel jako poslední symbol „starých elit,“ „bruselských sluhů“ nebo „komunistického establishmentu“ plní přesně tu funkci, že drží voličskou základnu pohromadě i ve chvílích, kdy vládní výsledky nejsou přesvědčivé. Je to cynický, leč účinný politický kalkul pozornosti.
Tento jev přitom není výlučně českou specialitou. Nejzřetelnějším světovým příkladem téže strategie jsou Spojené státy, kde se v průběhu posledních let rozvinul podobný mechanismus do nebývalé dokonalosti. Ekonomické obtíže, inflace, krize ve zdravotnictví i problémy na hranicích byly systematicky přičítány demokratům a zejména Joeu Bidenovi, a to i v případech, kdy tyto příčiny sahaly hluboko do období předchozích administrativ nebo pramenily ze strukturálních globálních jevů, jež žádná vláda nemůže jednoduše dekretovat. Biden se stal v tomto narativu univerzálním symbolem neschopnosti a úpadku, přičemž rétorika jeho odpůrců pracovala se stejnými nástroji, jaké lze pozorovat v Česku: delegitimizace ústavního činitele, zpochybňování jeho mentálních schopností místo věcné debaty o politice a soustavné budování obrazu nepřítele, na nějž lze vše odsunout. Výsledkem bylo prostředí, v němž část americké veřejnosti přestala být schopna rozlišovat mezi politickým názorem a faktem, mezi kritikou konkrétního rozhodnutí a osobním útokem na integritu instituce jako takové. Paralela s českou situací není náhodná, jde o tentýž politický jazyk, pouze přeložený do češtiny a zasazený do jiného kulturního kontextu, přičemž deformace americké demokracie začíná být viditelná i pro nás.
Za zmínku stojí ještě jeden rozměr, který přesahuje samotnou českou politiku. Mechanismus výroby nepřítele a soustavného šíření strachu má prokazatelné dopady na společnost jako celek. A to daleko za hranicemi volební místnosti. Člověk žijící v přesvědčení, že je obklopen nepřáteli a že instituce okolo něj systematicky selhávají, postupně ztrácí motivaci zapojit se, investovat do budoucnosti a důvěřovat sousedům, kteří volí jinak. Rodiny se štěpí, přátelství zanikají, veřejný prostor se vyprazdňuje od věcné debaty a zaplňuje se vzájemným podezříváním. Psychologové tento jev popisují jako naučenou bezmocnost, tedy stav, v němž přesvědčení o nevyhnutelnosti úpadku paralyzuje jakoukoliv snahu o změnu. Právě tato paralýza je pro populistického politika ideálním stavem světa, kdy vyděšený a izolovaný volič nehledá program, ale hledá záchrance. Označování prezidenta za rozvědčíka nebo komunistu tedy není jen politickým útokem na konkrétního člověka. ale je to součást širší strategie, která rozleptává schopnost společnosti myslet střízlivě, hodnotit fakta a bránit instituce, jež ji drží pohromadě.
S tím úzce souvisí ještě jeden nástroj, který moderní populismus ovládá s mimořádnou zručností. Jde o rozklad samotné schopnosti společnosti čemukoliv věřit. Média lžou, justice slouží elitám, věda je koupená, volby jsou zmanipulované a zdravotnictví chce pouze maximalizovat zisky. Jakmile se tyto narativy usadí dostatečně hluboko, přestane člověk rozlišovat mezi oprávněnou skepsí a destruktivním cynismem. V tomto bodě se nedůvěra stává předstupněm autoritářství, kdy člověk, který nevěří nikomu a ničemu, nakonec uvěří tomu, kdo mu nabídne nejjednodušší a nejhlasitější odpověď. Systematicky rozdělená a vzájemně podezřívavá společnost přestává být schopná bránit instituce, které ji chrání protože je považuje za součást problému, nikoliv za součást řešení. Nálepkování prezidenta a opozice je střípek v mnohem větší mozaice, jejímž cílem je přesvědčit občany, že důvěřovat nelze nikomu, a že jedinou zárukou pořádku je silná ruka těch, kteří jsou právě u moci.
Konkrétní ilustrací toho, jak tento proces může vypadat v praxi, je návrh zákona ministra kultury Oty Klempíře, který od ledna 2027 plošně ruší koncesionářské poplatky a financování České televize i Českého rozhlasu převádí přímo pod státní rozpočet. Záměr je na první pohled populární mezi voliči. Proč platit poplatky, když média stejně lžou? Ministr Klempíř ostatně sám připustil, že hlavním důvodem pro zrušení poplatků byl průzkum, v němž se lidé vyslovili, že je platit nechtějí, jenže právě v tom spočívá jádro problému. Koncesionářský systém byl historicky navržen proto, aby veřejnoprávní média nebyla závislá na vůli aktuální vlády, a aby redakce nemusela každý rok vyjednávat o výši svého rozpočtu s tím, kdo právě sedí v Úřadu vlády. Značná část pracovníků České televize a Českého rozhlasu podepsala varování před ovládnutím médií politickou mocí a opozice mluví otevřeně o likvidaci veřejnoprávních médií. Kruh se tak elegantně uzavírá, protože nejprve se léta říká, že veřejnoprávní média jsou neobjektivní a stranická, až to část veřejnosti přijme za své; a pak se přijde s návrhem, který tato média fakticky vydá napospas státnímu rozpočtu, tedy politické vůli těch, kdo ho sestavují. Nedůvěra v instituce se tak nestává jen rétorickým nástrojem, ale i praktickým ospravedlněním pro kroky, jež instituce skutečně oslabují.
Pokud existuje poučení, které si z tohoto stavu česká společnost může vzít, pak to, že historická minulost politiků je legitimním tématem veřejné diskuse. Ale aby tato diskuse byla poctivá, musí platit pro všechny strany stejná měřítka. Navíc historie nás v tomto ohledu naučila jednu nepříjemnou věc: společnosti, které podlehly této logice, ji zpravidla nerozpoznaly včas. Výmarská republika nezanikla přímým útokem zvenčí, ale postupným rozkladem důvěry v instituce zevnitř; za pomoci vydatné rétoriky o zrádcích, nepřátelích lidu a těch, kteří prý tajně pracují proti národním zájmům. Nepřátelé tehdy měli různé tváře, ale mechanismus byl vždy stejný: nejprve se zpochybní legitimita konkrétního člověka, pak instituce, kterou zastupuje, a nakonec samotná idea, že by taková instituce vůbec měla existovat. Česká republika se dnes nenachází na prahu třicátých let. To by bylo nepřiměřené přirovnání. Nachází se na místě, kde jsou tyto vzorce dobře rozpoznatelné pro každého, kdo se obtěžuje je hledat. A právě proto, že jsou rozpoznatelné, je ještě čas je pojmenovat nahlas.
