Článek
Existují data, která dějiny rády používají jako záchytné body. Dnešní 8. květen patří mezi ta nejsilnější. Je to datum, kolem nějž se snadno buduje příběh o dobru, které zvítězilo nad zlem a o světle, jež vytlačilo tmu. Tento příběh není lží. Je však pohodlnou zkratkou, která se pohybuje na úkor složitosti. Válka skutečně skončila v tom smyslu, že utichly zbraně na frontách střední Evropy a nacistické Německo kapitulovalo bez podmínek. Co ale neskončilo, bylo napětí, strach, nesvoboda a přeskupování moci. Evropa roku 1945 nebyla uzavřenou kapitolou. Byla roztrženou mapou, na níž si vítězové teprve dělili území.
Nacismus padl. To je fakt, jehož váhu nelze zpochybnit ani zlehčovat. A je to dobře. Jenže porážka jednoho systému automaticky neznamenala nastolení svobody. Právě tato mezera mezi koncem tyranie a vznikem skutečné nezávislosti je místem, kde se komplikuje celý výklad roku 1945.
Pro západní Evropu znamenalo osvobození návrat k předválečným strukturám, byť poničeným a traumatizovaným. Pro střední a východní Evropu byl příchod Rudé armády něčím podstatně jiným. Polsko, které za války ztratilo proporcionálně nejvíce obyvatel ze všech zemí, se po jejím skončení ocitlo pod správou, kterou si nezvolilo a která jeho občany deportovala, věznila a umlčovala stejně metodicky jako předchozí okupace, jen s jiným jazykem a jinou ideologií. Československo prožilo osvobozující euforii, ale záhy se ocitlo ve sféře vlivu, z níž neexistoval demokratický východ. Také Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko vyměnily jednu formu nesvobody za druhou. Jejich obyvatelé nebyli osvobozeni. Byli přemístěni z jednoho područí do jiného.
Velké narativy a malé státy
Dějiny mají tendenci se vyprávět z perspektivy vítězů. A mezi vítězi roku 1945 byli opravdu ti velcí. Spojené státy, Sovětský svaz i Velká Británie si sestavil vlastní příběh o tom, co „vítězství“ znamená, co přinesli světu a jakou roli v celém konfliktu sehráli. Tyto narativy jsou dodnes živé, politicky funkční a často vzájemně neslučitelné.
Malé státy v těchto příbězích figurují jako pasivní objekty, ale zřídkakdy jako subjekty, které by samy určovaly podmínky svého osudu. Kdo vlastně rozhodoval o tom, co slovo „vítězství“ v roce 1945 znamená? Rozhodně ne ti, kteří byli osvobozeni jen proto, aby se ocitli na špatné straně nové železné opony. Definice vítězství je vždy politická, a politiku tehdy psaly velmoci na konferencích v Jaltě a Postupimi, nikoliv národy, jejichž území sloužilo jako vyjednávací pozice.
Může být „dobré vítězství“ dosaženo špatnými prostředky? Tato otázka pronásleduje výklad druhé světové války dodnes a nenabízí snadnou odpověď. Bombardování Drážďan, dohody se Stalinem či odsun německého obyvatelstva ze střední Evropy jsou stíny, které padají na jinak jednoznačný morální verdikt o charakteru konfliktu. Vítězství nad nacismem bylo nezbytné a spravedlivé, ale prostředky, které k němu vedly, a uspořádání, které po něm následovalo, se pohybovaly v šedé zóně mezi osvobozením a novou formou dominance.
Rudá armáda osvobozovala a zároveň znásilňovala, rabovala a dosazovala loajální komunistické aparáty. Spojenecká diplomacie porazila totalitarismus, ale zároveň dovolila jeho sovětské variantě rozšířit se přes celý kontinent. Tato přímá linie mezi osvobozením a represí není příjemná k vyprávění, proto se o ní tak dlouho mlčelo.
Výklad roku 1945 není statický. Proměňoval se v čase, v závislosti na tom, kdo byl u moci a co potřeboval dokázat. V zemích sovětského bloku byl rok 1945 dekády prezentován jako bratrské osvobození přinesené z Východu, tedy příběh, který potlačoval jakékoliv jiné svědectví. Po roce 1989 se výklad obrátil, kdy v mnoha zemích střední a východní Evropy se přesunul důraz na sovětskou okupaci, na potlačené vzpomínky a na obnovené národní trauma.
Na Západě prošly tyhle výročí a filmové epopeje vlastní transformací. Od velkých oslav přes kritické přehodnocování koloniálních důsledků války až po dnešní spory o to, čí utrpení zasluhuje více místa v kolektivní paměti. Historie roku 1945 není souborem faktů, která by se jednoduše pamatovala. Je živým politickým nástrojem, který se neustále přizpůsobuje přítomným potřebám. Tato schopnost minulosti sloužit různým pánům je možná jejím nejnebezpečnějším rysem.
Konec jako začátek jiného konfliktu
Po kapitulaci Německa nenastalo v Evropě ticho, ale nastoupilo přeskupování, které mělo o čtyři roky později vyústit v berlínskou blokádu, o šest let v korejskou válku a na další desetiletí ve studenou válku, jež přinesla vlastní formy teroru, závodů ve zbrojení a ideologického násilí. Evropa se v roce 1945 nezklidnila. Jen změnila formu svého napětí.
Slavit Den vítězství je legitimní a smysluplné, ale slavit ho jako jednoduchou výhru dobra nad zlem je historicky nepoctivé. Skutečná úcta k tomu, co se tehdy odehrálo, vyžaduje přijmout celou složitost události, její osvoboditelský rozměr i její nová pouta, její hrdinství i její kompromisy, její konce i její začátky.
Vítězství roku 1945 bylo reálné. Nebylo však čisté. Přesně tato nečistota z něj dělá součást živé historie - takové, která nás stále formuje, ať chceme, nebo ne.
