Článek
Historie posledních osmdesáti let nám ukazuje pozoruhodný paradox: čím více devastačních zbraní lidstvo vyvinulo, tím méně je používalo. Od roku 1945 nebyla jaderná zbraň použita v boji ani jednou, a to i přesto, že svět zažil desítky regionálních konfliktů, proxy válek a mezinárodních krizí. Korejská válka, kubánská krize, války v Afghánistánu a Iráku, současný konflikt na Ukrajině - všechny tyto konflikty zůstaly konvenční, přestože v nich byly přímo nebo nepřímo zapojeny jaderné mocnosti.
Atomové zbraně nejsou v tomto století určené k přímému použití v boji. Skutečná hodnota těchto zbraní spočívá v odstrašení; v tom, že samotná jejich existence znemožňuje protivníkovi uvažovat o útoku. Proto se často mluví o doktríně „vzájemného zaručeného zničení“ - ten, kdo by se rozhodl zbraň hromadného ničení použít, podepisuje vlastní rozsudek smrti.
Velmoci jsou racionální
Amerika, Čína i Rusko jsou si vědomi, že jediný špatný rozkaz by mohl smést jejich vlastní národy a režimy. V tom smyslu jsou jaderné zbraně pojistkou proti totální válce. Navíc jaderné hlavice jsou vojensky nepraktické. Nelze jimi obsadit území, nelze jimi získat ekonomické zdroje. Slouží pouze k zničení, nikoliv k budování moci v dlouhodobém horizontu. Vítězství na papíře by se okamžitě změnilo v porážku v realitě, proto i během studené války, kdy napětí mezi USA a SSSR dosahovalo extrému, zůstaly strategické zbraně vždy jen v poloze hrozby, nikoliv skutečného použití, a i přes opakované krize (Kuba 1962, střední Evropa v 80. letech) nedošlo nikdy k jejich nasazení. Tento historický precedens jasně ukazuje, že velmoci jsou sice agresivní v rétorice, ale racionální v praxi. Teorie racionálního aktéra v mezinárodních vztazích předpokládá, že státy jednají na základě kalkulace nákladů a přínosů. V tomto případě je kalkulace jednoznačná – náklady jsou nekonečné, přínosy nulové. I omezený jaderný úder by vedl k mezinárodní izolaci, ekonomickým sankcím a pravděpodobně i k odvetě. Žádný politický cíl neváží tolik, aby ospravedlnil tyto následky.
Dokonce i zdánlivě „irácionální“ aktéři jako Severní Korea používají své jaderné programy jako vyjednávající kartu, nikoliv jako skutečnou vojenskou možnost. Kim Čong-un není sebevrah, ale je to pragmatický diktátor, který využívá jaderné hrozby k udržení svého režimu při moci a získání mezinárodních ústupků. Použít jadernou zbraň by znamenalo konec jeho režimu i jeho osoby.
Stejně tak ruská vláda, přestože používá jaderné hrozby jako nástroj zastrašování, přesně ví, že jejich realizace by vedla k zániku Ruska jako geopolitického hráče. Oligarchové, kteří drží moc v Moskvě, mají co ztratit - jejich bohatství, vlivy a často i rodiny v západních zemích. Jaderný konflikt by všechny tyto investice zničil.
Dnešní svět je ještě více propojený ekonomicky, technologicky i informačně a právě tato propojenost dělá z jaderných zbraní čistě psychologickou zbraň. Slouží jako argument u jednacího stolu a jako prostředek zastrašení.
Zbrojení Číny
Čína je dnes třetí největší mocnost s nukleárním potenciálem, i když její arzenál je výrazně menší než americký nebo ruský. Podle odhadů má několik stovek jaderných hlavic, zatímco USA a Rusko disponují několika tisíci. Přesto Čína působí na globální šachovnici jako hráč, který dokáže kombinovat vojenskou sílu s ekonomickým vlivem a geopolitickými ambicemi.
Co Čínu odlišuje je její oficiální doktrína „no first use“ – závazek, že nikdy nepoužije jaderné zbraně jako první. To je principiální rozdíl oproti Rusku, které si možnost preventivního použití nechává otevřenou, a oproti USA, kde se tato otázka neustále diskutuje. Čína tím vysílá signál, že atomové zbraně chápe především jako odstrašující prostředek, nikoliv jako aktivní součást své vojenské strategie. S rostoucím globálním vlivem má Peking ze všech mocností nejvíce co ztratit v případě jaderné apokalypsy. Čína je největším světovým exportérem a její ekonomika je kriticky závislá na globálních dodavatelských řetězcích. Atomový konflikt by znamenal konec těchto ekonomických vazeb, což by Čínu vrátilo o desítky let zpět.
Racionální kalkulace Pekingu je zřejmá. Jakmile by Čína použila jadernou zbraň, okamžitě by riskovala odvetu a izolaci, která by zničila její dlouhodobý cíl - stát se globální ekonomickou a technologickou supervelmocí. Pro čínskou vládu je udržení hospodářského růstu a stability klíčové. Radioaktivní válka by byla přesným opakem toho, co potřebuje. Přesto nelze ignorovat, že Čína svůj odstrašující arzenál rychle modernizuje. Buduje nové raketové sila, rozšiřuje flotilu ponorek schopných nést jaderné střely a testuje hypersonické technologie. Neznamená to však, že se chystá nukleární válku vyvolat, ale spíš chce zajistit, že bude mít věrohodný „druhotný úder“ v případě, že by byla sama napadena. Jinými slovy, jde o posílení obrany, nikoliv o přípravu agrese.
Zároveň je důležité si uvědomit, že Čína přemýšlí dlouhodobě. Pro ni není vítězství v jedné bitvě důležitější než strategická dominance v příštích dekádách. Proto sází na hybridní prostředky - ekonomické závislosti, kyberprostor, kontrolu surovinových zdrojů a vlivové operace - spíše než na bezprostřední hrozbu nukleárním arzenálem.
Pokud by tedy došlo k třetí světové válce, role Číny by pravděpodobně nebyla spustit armagedon, ale hrát šachovou partii, v níž se snaží vyčerpat soupeře jinými prostředky. Její atomové zbraně by zůstaly v pozadí jako ultimátní záruka bezpečnosti, nikoliv jako nástroj útoku.
Pravděpodobnost konvenčního konfliktu
Pokud by svět skutečně sklouzl do globálního konfliktu, nejpravděpodobnější podoba války by byla konvenční, vedená jinými prostředky, které jsou sice ničivé, ale nevymažou státy z mapy. Dnešní války už se neodehrávají jen v zákopech nebo tankových bitvách. Technologie zásadně mění podobu boje.
Největší roli by hrály kybernetické útoky. Vypnutí energetických sítí, paralyzování finančních systémů, zhroucení nemocnic nebo narušení komunikace. To všechno může mít pro moderní společnost devastující dopad, aniž by padl jediný výstřel. Kdo ovládne digitální prostor, získává výhodu nad nepřítelem bez nutnosti jaderného zastrašování.
Dalším klíčovým prvkem by byly drony a autonomní zbraně. Už dnes vidíme, jak levné drony dokážou ničit tanky a lodě a ve velkém konfliktu by to eskalovalo do úplně nové úrovně. Roj tisíců dronů může zničit armádu, aniž by jediný pilot riskoval život. Satelity a vesmírná infrastruktura by se staly prvním cílem. Bez GPS, družicové komunikace a špionážních satelitů se dnešní armády stávají slepými. Proto by válka ve vesmíru byla naprosto klíčová. Konvenční válka by zahrnovala také precizní raketové údery a elektronickou válku. Zbraně s dlouhým doletem mohou zasáhnout strategické cíle s přesností na metry, což snižuje potřebu masivního bombardování celých měst.
Zapomenout nelze ani na ekonomickou dimenzi. Blokády, sankce, kontrola klíčových surovin, jako jsou čipy, ropa nebo vzácné kovy, by měly možná větší dopad než samotné bitvy. Moderní válka je totiž stejně tak o výrobních kapacitách a technologiích jako o vojenské síle.
Taková „konvenční“ třetí světová válka by byla extrémně krvavá a devastující; možná s oběťmi v desítkách milionů, ale přesto by měla zásadně odlišnou logiku než jaderná apokalypsa. Nebyla by o okamžitém konci světa, ale o dlouhodobém vyčerpávání protivníka.
Evropa by mohla zůstat stranou
Veřejnost má často sklon vidět NATO jako nevyhnutelného vůdce každého velkého konfliktu. Realita je však mnohem složitější. Aliance je sice vojensky nejsilnější blok na světě, ale zároveň je to organizace složená z více než třiceti států s velmi rozdílnými zájmy, prioritami a politickými agendami.
Pokud by například vypukl konflikt mezi Čínou a Indií, NATO by do něj zřejmě vůbec nezasahovalo. Pro Evropu i USA by to byla spíš vzdálená geopolitická hra než přímá existenční hrozba, a i v případě, že by došlo k eskalaci mezi Ruskem a některým ze sousedů mimo NATO, aliance by se mohla rozhodnout stát stranou. Jednoduše proto, že členské státy by nebyly ochotny riskovat globální válku kvůli cizím zájmům.
Navíc, uvnitř NATO existují vážné rozpory. USA tlačí na konfrontaci s Čínou, zatímco mnoho evropských zemí má s Pekingem silné ekonomické vazby. Turecko sleduje svoje vlastní ambice na Blízkém východě a v severní Africe, často v rozporu se zájmy ostatních spojenců. A státy jako Maďarsko či Slovensko už dnes otevřeně zpochybňují jednotu vůči Rusku. V takovém prostředí je představa, že NATO jako celek automaticky povede třetí světovou válku, spíš fantazií než realitou.
Důležitým faktorem je i únava Západu. Války v Afghánistánu a Iráku ukázaly limity americké i evropské ochoty dlouhodobě se zapojovat do konfliktů. Veřejnost v západních zemích je dnes mnohem citlivější na oběti a ekonomické náklady. Pokud by tedy vypukla globální válka někde mimo bezprostřední území členských států, NATO by se mohlo rozhodnout zůstat jen pozorovatelem nebo se zapojit pouze omezeně - například logistickou podporou či zpravodajskými službami, nikoliv přímým bojem. Je také možné, že by se NATO stalo v podstatě paralyzovaným; část států by chtěla jít do války, jiná část by blokovala rozhodnutí a výsledkem by byla nečinnost. V takovém případě by globální konflikt mohl vést úplně jiný koaliční blok, nebo by probíhal víceméně bez účasti aliance.
To neznamená, že by NATO bylo irelevantní. Pořád jde o největší vojenskou sílu na světě, ale představa, že automaticky povede třetí světovou válku, je zavádějící. Pravděpodobnější je scénář, kde NATO zůstane stranou, bude chránit své vlastní území a čekat, jak se světová dynamika vyvine.
Odzbrojení by měla být priorita
Přestože je pravděpodobné, že třetí světová válka by se nevedla jadernými zbraněmi, neznamená to, že můžeme nad nukleárním arzenálem mávnout rukou. Naopak, právě teď je důvod hledat cestu k jadernému odzbrojení.
Lidský faktor je nevyzpytatelný. Jaderné zbraně jsou v rukou politiků, generálů a často i systémů, které nejsou neomylné. Stačí špatný odhad, technická chyba nebo impulzivní rozhodnutí v krizové situaci a katastrofa je na světě. Historie zná několik okamžiků, kdy lidstvo stálo doslova na hraně jaderného konfliktu a jen díky štěstí k němu nedošlo. V roce 1995 ruské radarové systémy zaznamenaly start americké vědecké rakety z Norska a interpretovaly ji jako možný útok z americké ponorky. Boris Jelcin aktivoval svůj jaderný kufřík. Pouze v posledních minutách bylo nedorozumění objasněno. V roce 2010 americká jaderná základna Malmstrom ztratila na 45 minut komunikaci se svými jadernými raketami kvůli technické chybě. Navíc proliferace jaderných technologií zvyšuje riziko, že se jaderné materiály dostanou k nestátním aktérům. Rozpad Sovětského svazu vedl k obavám o bezpečnost tisíců jaderných hlavic na území nástupnických států. Postupné jaderné odzbrojení pod mezinárodní kontrolou by nejen snížilo tato rizika, ale uvolnilo by obrovské prostředky pro skutečně užitečné obranné technologie a sociální programy.
Jaderné zbraně nejsou vojensky použitelné – jak už bylo řečeno, nepřinášejí vítězství, ale jen vzájemné zničení. Jsou ekonomicky neefektivní a z dlouhodobého hlediska jen zvyšují globální nedůvěru. Svět bez atomových zbraní je realistická vize. Už dnes máme mezinárodní smlouvy o omezení jaderných testů a proliferace, desítky států se jaderných programů vzdaly (JAR, Ukrajina, Kazachstán, Bělorusko). Je to těžký, pomalý proces, ale není nemožný.
Pokud tedy chceme, aby se scénář třetí světové války nikdy nezměnil v jadernou apokalypsu, musíme začít od základů. Postupně snižovat arzenály, tlačit na transparentnost a budovat kulturu, kde jaderné vydírání už nebude považováno za legitimní politický nástroj.
Pochopení této reality by mělo vést k zásadnímu přehodnocení obranných strategií a postupnému jadernému odzbrojení. Státy, které první pochopí, že atomové zbraně jsou reliktem minulosti, získají významnou konkurenční výhodu. Místo miliard investovaných do údržby zastaralých zbraní, které se nikdy nepoužijí, mohou tyto prostředky směřovat do kvantových počítačů, umělé inteligence, autonomních systémů a kybernetické obrany.
Paradoxně, svět by mohl být bezpečnější bez zbraní, které měly zajistit mír prostřednictvím strachu. Teorie vzájemného zaručeného zničení fungovala v bipolárním světě studené války, ale v dnešním multipolárním světě s desítkami významných aktérů vytváří více nestability než bezpečnosti.
Cesta k bezpečnějšímu světu nevede přes větší arzenály, ale přes jejich postupné a kontrolované zrušení. Je to možná největší paradox našeho věku: abychom zabránili apokalypse, musíme se vzdát zbraní apokalypsy.
