Článek
Co je věda a existuje něco, co je všem vědním oborům společné? Jak se věda liší od nevědeckých či pseudovědeckých přístupů? Co je „vědecká metoda“? Je vědecké bádání ovlivňováno různými hodnotovými postoji? A pokud ano, mělo by být? Co jsou přírodní zákony? Je cílem vědeckého badání vysvětlení dějů, přesný popis jevů nebo správné předpovědi? A pokud jsou všechny tyto činnosti cílem bádání, jaký k sobě mají vzájemný vztah? Jak vědecké teorie a modely vysvětlují jevy? Jakou roli hraje pozorování a experiment ve výzkumu? Jak jsou vědecké pojmy definovány a používány?
To jsou příklady otázek, které si klade obor filosofie vědy. Ačkoli dějiny „filosofie vědy“ pokrývají historické období od antiky přes středověk a novověk až po současnost, o filosofii vědy jakožto o samostatném oboru mluvíme až s počátkem 20. století. Filosofové vědy se sice často zabývají výše načrtnutými otázkami, ale mnozí z nich se také specializují na konkrétní vědní obor, a zabývají se tak také specifickými problémy jednotlivých vědních oblastí. Velice stručně, například někteří filosofové fyziky se věnují otázce, jak sloučit teorii gravitace s kvantovou mechanikou – dvě fyzikální teorie, které samostatně fungují excelentně, ale dohromady krachují. Jiní se zase věnují například roli nekonečen při použití takzvaných renormalizačních grup k objasnění chování látek v okolí kritického bodu.[1] Filosofové biologie pro změnu řeší mimo jiné otázky evoluční teorie, konkrétně třeba zda přírodní výběr působí nejen na jednotlivce, ale na celé skupiny organismů.[2]
K řešení ať už obecnějších otázek o vědě nebo konkrétnějších otázek jednotlivých disciplín používají filosofové vědy všelijaké prostředky: matematické modely a simulace, kvalitativní a kvantitativní metody sociálně-vědního výzkumu, případové studie konkrétních vědeckých praktik a vzájemné porovnání za účelem zobecnění nebo také experimenty.
Proč se vůbec zabývat filosofií vědy?
Uvedu zde tři důvody. Za prvé, filosofie vědy nabízí hlubší porozumění tomu, jak věda funguje a co ji v různých detailech charakterizuje. Tento aspekt má svou hodnotu: například se objevují různé výzvy, že i samotní vědci by mohli více profitovat z lepšího porozumění filosofii vědy.[3] Koneckonců filosofové vědy jsou přínosní mimo jiné tehdy, když je potřeba vyjasnit obecnější pojmy, které vědecký výzkum běžně používá, aniž by je sám detailně reflektoval. Příklady z nedávné doby jsou pojmy mechanismus a kauzalita.[4]
„Učte filosofie vědy“, píše šéfeditor vědeckého časopisu Science
Za druhé, kromě zkoumání povahy vědeckého procesu může filosofie vědy také přímo přispět k řešení vědeckých otázek či problémů. Některé příklady z fyziky a evoluční teorie jsem už uvedl výše. Nedávný článek v odborném časopise PNAS pak popisuje další příklady, kdy filosofická práce našla uznání ve vědecké komunitě – tyto příklady zahrnují práce ohledně aktivace imunitního systému, kmenových buněk či celého oboru kognitivní vědy.[5] Kromě množství anekdotických příkladů se začínají objevovat i studie, které tento typ přínosu filosofie vědy kvantifikují.[6]
A za třetí, filosofie vědy nachází uplatnění i v celospolečenském kontextu. Jedním z takových praktických ohledů je problém pseudovědy – ačkoli někdy bývá považována za nevinnou kratochvíli, skutečnost je taková, že pseudověda zabijí.[7] Právě filosofové vědy mapují možnosti, jak lze odlišit vědu od pseudovědy. Jeden zajímavý příklad nabízí soudní proces v USA z roku 2005, ve kterém byli filosofové vědy přizváni jakožto experti, aby svědčili ve sporu o to, zda lze zařadit náboženskou představu o vzniku světa a lidí (kreacionismus) do výuky v rámci vědy (výsledek: nelze).[8] Filosofy vědy najdeme také v oblasti vědní politiky, v otázkách spojených s problematikou tzv. rozhodování při nejistotě, vyhodnocování rizik apod.
Filosofie vědy má tudíž hned několik důležitých rolí a přínosů. A zajímavost závěrem: ovládáte-li anglický jazyk, mohla by vás zaujmout i série kraťoučkých videí, která jsem před lety natočil a ve kterých se stručně představuje několik filosofů vědy (doporučuji zapnout angl. titulky).
[1] A. Franklin, „On the Renormalization Group Explanation of Universality,“ Philos. Sci., vol. 85, no. 2, pp. 225–248, Apr. 2018, doi: 10.1086/696812.
[2] E. A. Lloyd, „Units and Levels of Selection,“ Stanford Encyclopedia of Philosophy. 2024. [Online]. Available: https://plato.stanford.edu/entries/selection-units/
[3] H. H. Thorp, „Teach philosophy of science,“ Science (80-. )., vol. 384, no. 6692, p. 141, Apr. 2024, doi: 10.1126/SCIENCE.ADP7153.
[4] L. N. Ross and D. S. Bassett, „Causation in neuroscience: keeping mechanism meaningful,“ Nat. Rev. Neurosci., vol. 25, no. 2, pp. 81–90, Jan. 2024, doi: 10.1038/s41583-023-00778-7.
[5] L. Laplane et al., „Why science needs philosophy,“ Proc. Natl. Acad. Sci. U. S. A., vol. 116, no. 10, pp. 3948–3952, 2019, doi: 10.1073/pnas.1900357116.
[6] M. Khelfaoui, Y. Gingras, M. Lemoine, and T. Pradeu, „The visibility of philosophy of science in the sciences, 1980–2018,“ Synthese, vol. 199, no. 3, pp. 6219–6249, Dec. 2021, doi: 10.1007/S11229-021-03067-X.
[7] M. Pigliucci, Nonsense on Stilts: How to Tell Science from Bunk. Chicago: Chicago University Press, 2010.
[8] „Kitzmiller v. Dover Area School District.“ [Online]. Available: https://en.wikipedia.org/wiki/Kitzmiller_v._Dover_Area_School_District
