Článek
Když se po vánočním, beze všeho sporu kouzelném, dohadování o poslední kousek slepovaného, o to, jestli pracny jsou nebo nejsou zločin proti lidskosti, co patří a nepatří do bramborového salátu a sto padesátém sedmém přehrání desek Karla Plíhala, protože se nejsme schopni domluvit na koledách, které by nikoho nerozčilovaly, objeví v kalendáři poslední prosincová sobota, vždycky se mi trochu uleví.
Znamená to totiž, že nás čeká kovbojská besídka - také známá jako poslední akce v roce navázaná na štědrovečerní šílení, které za mého života snad nikdy nebylo o klidu a míru, který se v souvislosti s ním běžně inzeruje. A tak se na ni většinou těším, ačkoliv je daleko od toho, co by pro mě, coby abstinenta, bylo komfortní. Rčení, že všude ve světě je alkoholismus nemoc, jen u nás se tě ptají „Ty nepiješ - jsi nemocná?“ tu totiž dosahuje naprostého vrcholu své pravdivosti.
Já osobně jsem svůj rybníček alkoholu, naplněný mimózou, vodkou a dobrou whisky, přeplavala už někdy před maturitou a teď už se držím jen kofeinu (i když i o přípravě kávy se doma dokážeme řádně porafat… ale o tom snad jindy). Nicméně od té doby jsem na akcích, spojených s tekutinami bohatými na -OH skupinu, získala roli řidiče.
Má to mnoho výhod - jako absenci kocoviny a výraznou finanční úsporu - a několik… aspektů, na které je třeba se předem (nejen psychicky) připravit.
Vyžaduje to zvídavou, lehce dobrodružnou povahu a přiznávám, že mi chvíli trvalo, než jsem se zorientovala v džungli, kterou se s příchodem soumraku stává restaurace, obývaná koňáky – samci i samicemi druhu Homo domesticus bohemicus – kteří si i v jednadvacátém století pečlivě udržují image kovbojů. Oficiálně sem přišli domluvit termíny společných vyjížděk na příští rok, ačkoliv už po první půlhodině vykazují známky takové společenské únavy, že by nenaplánovali ani pondělní nákup, natož koordinaci několika koní, lidí a kalendářů.
Několikaleté pozorování ukazuje, že osazenstvo se během večera diverzifikuje v jasně rozlišitelné druhy. Zpočátku dominují Organizátoři – hlasití, plní energie, s kapsami nacpanými diáři, telefony a neochvějnou vírou v to, že „dneska to fakt zvládneme“. Jejich optimismus ale brzy ukončuje plíživý příchod Fotbalových trenérů: druhu, rozpoznatelného podle zvýšené gestikulace, věty začínající slovy „hele, takticky“ a neustálého kreslení neviditelných šipek na ubrus. Paralelně s nimi se vyskytují Politologové-analytici, kteří dokáží jakoukoli konverzaci během tří vět převést k mezinárodní politické situaci a aktuální krizi v Ugandě a během dalších dvou ji vyřešit.
S postupujícím časem a hladinou alkoholu se ekosystém dále štěpí. Přicházejí Vypravěči legend, jejichž historky se s každým panákem prodlužují a nabývají mytických rozměrů, přičemž se ze, vcelku uvěřitelného příběhu z vyjížďky, které se všichni přítomní osobně účastnili, stává epos s válečnou tématikou, u jehož děje sice nikdo nikdy nebyl, ale všichni by si přáli něco takového alespoň jednou v životě vidět. Následuje příchod Zpěváků. Ti se často vyskytují v párech, někdy ve smečkách, nebezpečných zejména kolem půlnoci. Jedná se, jak název napovídá, o jedince, kteří v určitém bodě večera považují za nezbytné zpívat, ačkoliv jim to všem bylo výslovně zakázáno už v roce 1998. Krátce poté se objevuje vzácný, leč nevyhnutelný Existenciální smířenec - jedinec, který objímá přítomné i nepřítomné a opakuje, že „je to vlastně všechno dobrý“.
A konečně, kolem třetí ráno, když se džungle utiší a barmani přecházejí do obranného postoje, nastupují vrcholní predátoři noci: Filozofové a Navigátoři. Filozofové kladou otázky o smyslu bytí, času a správné teplotě guláše, zatímco Navigátoři – bytosti s telefonem v ruce a nulovou orientací v prostoru – jsou přesvědčeni, že vědí přesně, kudy se jede, a to i v případě, že nikdy předtím neopustili tuto místnost.
V této fázi expedice už nezasahuji. Pouze pozoruji, zaznamenávám a pečlivě hlídám klíčky od auta, pro případ, že by se jich některý z navigátorů pokusil zmocnit: k tomu se ještě dostaneme.
Tady je dobré zmínit ještě jednu věc, o které se málo mluví, a ačkoliv se zdá zjevná, většině pozorovaných jedinců zhusta nedochází: řidič si všechno pamatuje. Kompletně. Bez výpadků, bez romantického oparu alkoholu, bez milosrdného zapomnění. Pamatuje si, kdo komu co slíbil, kdo se s kým pohádal kvůli úplné hlouposti a kdo se k čemu nevědomky přiznal.
Dalším aspektem, který s výše zmíněným přímo souvisí, je logistika. Řidič není jen člověk s klíčky, ale i časomíra, navigace a krizový manažer v jednom. Řeší, kdo ještě „zvládne jedno malý“, kdo se ztratil cestou na záchod a kdo se právě dožaduje odvozu domů, protože „to tady najednou nějak nemá atmosféru“. Vysvětlovat ve dvě ráno, že opravdu neexistuje trasa, která by spojila Vinohrady, Pardubice a jednu vesničku „jen kousek za městem“ (ovšem jiným, než kde se dialog odehrává) bez toho, aby se porušily základní zákony fyziky, je disciplína sama o sobě. Ale ani pokud tohle všechno, jako řidič přežijete, mohu vám z vlastní zkušenosti říct, že zábava ani zdaleka nekončí.
Tady se oklikou opět dostáváme k momentu, kdy se mi onehdy, po opravdu vydařeném večeru – za použití nemalých vyjednávacích schopností, smlouvání, vyprávění, argumentů typu „už je fakt pozdě“ a nakonec i hrubé síly – podařilo dostat svého partnera a jednoho jeho kamaráda, u kterého jsme měli přespávat, do auta. Přemluvit je, aby si zapnuli bezpečnostní pásy, byla samostatná disciplína; vyjet nahoru do osady, už, jak jsem se domnívala, jen formální vyklusání celého závodu.
Háček spočíval v tom, že jsem trasu, která nás čekala, měla absolvovat poprvé v životě. V temné noci, v tehdejších dvoumetrových závějích, a v autě, které nebylo moje. Nesuďte mě – v pozici řidiče jsem tehdy byla nováček a prostě mi nedošlo, co takovou nedostatečnou přípravou způsobím.
K chatičce v trampské osadě, kde jsme měli přenocovat, vede úzká stezka, kterou je obtížné najít i za denního světla a bez sněhu. Proto jsem, opět netuše, jaké následky může něco tak nezodpovědného mít, požádala přítomné gentlemany o navigaci.
„Přidéééj,“ ozvalo se ze zadní sedačky okamžitě.
„Ne, ne, ne,“ protestovala moje drahá polovička. „Jeď, jedeš dobře, ale klidně si zpomal.“
V tu chvíli už jsem měla plné ruce prvního smyku a bylo mi naprosto jasné, že jestli to dneska všichni zvládneme – bez nehody, ztrát na životech a bez toho, že je vyložím někde uprostřed lesa – půjde o malý vánoční zázrak.
„Tady si musíš přibrzdit,“ radil mi majitel vozu.
„Přidééééj!“ trval na svém domorodec ze zadní sedačky.
„Hele,“ dostal Michal nápad, za který jsem mu dodnes vděčná, „necháme ji řídit a budeme se bavit… třeba o fotbale. Teď už se nikde neodbočuje, to bude v pohodě.“
„Zpomáááál,“ ozvalo se zezadu.
„O fotbale!“ snažil se Míša poctivě… zhruba deset vteřin.
„Zpomáááál,“ opakoval obyvatel zadních sedadel a plynule přecházel mezi odstíny zelené. Tady je asi dobré poznamenat, že se číslo na tachometru za celou dobu stoupání nedostalo přes dvacet kilometrů v hodině.
„O fotbale! Ale měla bys přidat, jinak ten kopec nevyjedeme.“
„Trhněte si oba,“ procedila jsem skrze zaťaté zuby a dál bojovala s autem, které mělo zcela evidentně jiné plány než zůstávat na vozovce.
„Přidéééj!“
„Ne, nepřidávej – tady uber!“
Když jsem asi po dalších dvaceti minutách a vyvinutí nadlidského úsilí zaparkovala – nebo spíš zapíchla – auto do závěje pod chatičkou, chvíli jsem si myslela, že to nejhorší mám za sebou. Ten dojem trval přesně do okamžiku, než jsem se otočila a zjistila, že kluci ze závěje pod okapem právě vytahují a s nadšením vlečou dovnitř další basu piv…
