Článek
Ten kluk procházel zmrzlou ulicí a jednu ruku držel za zády. Chytil za rameno dívku, která šla o pár kroků před ním. V lednovém, studeném vzduchu mu šly od pusy obláčky páry, když jí podal modrou cukrovou vatu.
„Modré z nebe ti teď ještě dát neumím. Tak tady máš alespoň obláček…“
Lenka, která je pozorovala ze zahrádky přilehlé kavárny, si povzdechla a přitulila se ke svému hrnečku.
„Proč tohle nemám taky?“ zeptala se skoro plačtivě. Zelenomodré oči se jí proti její vlastní vůli už zase začínaly plnit slzami.
„Protože iniciativně odmítáš všechno hezký, co se ti v životě děje,“ odpověděl známý, sametový hlas. Její dlouholetý kamarád Petr se posadil na lavičku vedle ní, přehodil přes ni deku a druhou si hodil přes kolena. „Počínaje tím, že jsi schopná dobrovolně trčet venku uprostřed zimy, když by sis to kafe mohla jít vypít v klidu dovnitř.“
Smutně se usmála. Do téhle kavárny s Petrem chodila už od jejich společných gymnaziálních let. Každý pátek tu slavili, že „přežili týden“. Bylo bláznivé, že tahle tradice trvala už víc než pět let a nikdy ji neporušili. I v době pandemie si sem chodili sednout na okno s vlastní termoskou kávy a povídali si jako by se nechumelilo. Pro něj to asi byla samozřejmost, ale pro ni teď nebylo samozřejmé vůbec nic.
Měla čerstvě za sebou dost bolestivý rozchod. S bývalým přítelem ještě pořád bydlela, což působilo dost problémů. Denně měla na talíři tolik hádek, vyčítání a scén, že pomalu přestávala věřit v hezké chvíle mezi lidmi. Proto vždycky chtěla sedět tady. Uklidňovalo ji vidět, jak kolem procházejí lidé, jejichž život je naprosto v pořádku.
Petr o ní říkával, že za poslední měsíc zestárla minimálně o dvacet let. Nejhorší na tom bylo, že měl nejspíš pravdu… schoulila se k němu blíž. Byla jí hrozná zima. Vzal ji kolem ramen. Ano… On byl dost možná taky jedna z „hezkých věcí“, které si z života iniciativně vyháněla…
Jako kdyby jí četl myšlenky.
„Proč my jsme to spolu vlastně nikdy nezkusili?“ zeptal se zamyšleně.
„Protože nejdřív jsi ty byl s Markétou, pak já s Viktorem a pak bylo teď.“ Tázavě se na ni podíval.
„Ani na to nemysli! Já už nechci žádnýho chlapa ani vidět!“
„Jak chceš!“ rozchechtal se a zakryl jí oči. Slyšela sama sebe, jak se po dlouhé době od srdce směje. Bylo to ale… zvláštní. Smála se, přátelsky do něj strčila, aby se zbavila dlaní, které jí přiložil na víčka… ale někde uvnitř pořád cítila tu tísnivou, trýznivou prázdnotu, která v její hlavě už měsíc rostla. To místo, kde nebyl vztek, smutek, smích ani radost nebo úleva. Byla tam jen tma a jedno obří nic, které ji děsilo.
„Ty taky nejsi chlap – ty seš letadlo!“
Tvářil se mile, ale moc dobře věděl, že jí ve skutečnosti do smíchu není.
„Co tě trápí, Leni? Nepřemýšlíš pořád nad tím pitomcem, že ne? Najde se jinej. Lepší…“
„Já jinýho nechci. Nechci žádnýho. Já už prostě v to, že na tomhle světě je nějaká opravdová láska, nevěřím. A i když bych ve svým životě nějakou chtěla mít… tak radši nic než přetvářku.“
„A nemáš?“ zeptal se zaraženě.
„Tak snad víš, že jsem teď těsně po rozchodu…“ odsekla ironicky.
„Pleteš si pojmy s dojmy,“ povzdechl si, „ne každá láska je romantická, víš? Jsou i…“
„Nechme to být…“ odsekla. Bála se, že začne vyprávět o rodinných poutech, protože to by v jejím případě taky nebyl úplně nejlepší tah. Její vztah s rodiči byl… mírně řečeno komplikovaný a rozhodně by ho nepopsala jako láskyplný. „Péťo, já vím, že se mi snažíš pomoct. Ale myslím, že to teď stejně nejde.“
V kapse mu zavibroval telefon. Prolétl očima zprávu a usmál se.
„Ale zlepšit náladu by ti dost možná šlo, viď?“
„Na co myslíš?“
Otočil k ní rozsvícený displej.
„Parta z gymplu má sraz U Káji. Pojď – bude sranda. A jeden nebo dva svařáky ti neublíží.“
„Co když se tam ukáže Viktor?“
„Ptám se tě já, co se bude dít, když se tam objeví Markéta? Prostě si jich nebudeme všímat a budeme se bavit spolu a s ostatníma.“
Povzdechla si.
„Dobře… Tak já si jen skočím na byt pro kabelku a půjdeme.“
„Stojíš o doprovod?“
Nejdřív chtěla odmítnout, ale nakonec jen pokrčila rameny.
„Proč ne? Stejně je to při cestě…“
Ani ne po deseti minutách strkala klíč do zámku. S úlevou zjistila, že jsou dveře zamčené. Kdyby bylo jen zabouchnuto, znamenalo by to, že je Viktor doma. Což by asi z mnoha důvodů nedělalo dobrotu. Vešla do prázdného bytu a přes předsíň a obývák proklouzla do svého pokoje. Petr se zastavil v obýváku a trochu nesměle se rozhlížel. Jeho zkoumavý pohled se zastavil u vázy, stojící na jídelním stole. Byly v ní tři dlouhé a už dávno na troud suché květiny.
„Byli jste spolu dva roky a on za celou dobu nezjistil, že tě na růže neuloví?“ Vyšla z pokoje se sportovní kabelkou, do které narychlo přeházela mobil, doklady, kapesník a pár dalších nepostradatelných zbytečností, a svetrem ležérně přehozeným přes ramena.
„Byl bys na tom snad líp?“ Popošel k ní.
„Já bych na to, která je tvoje oblíbená květina, nikdy nezapomněl. Já bych se dokonce ani neztrapnil při výročí s likérovýma bonbónama, protože si na rozdíl od někoho pamatuju, že je nesnášíš. Já bych dokonce ani nezačal vyšilovat, když bys… ale to je jedno.“
Polkla. Dobře si pamatovala tu scénu, která doma nastala, když si s Péťou chtěla jít před rokem zatancovat. Až teď jí došlo, že k ní s každým slovem toho monologu popošel o krůček blíž. Stál tak blízko, že by jí stačilo jen lehce naklonit hlavu a mohla by se schovat do límce jeho kabátu. Cítila známou vůni jeho kolínské a na vteřinu teď byla zase ta zamilovaná gymplačka, která s ním postávala v šatně po odpoledce. Opřel se tehdy o skříňku za jejími zády, aniž by nad tím nějak přemýšlel a dál rozvíjel debatu o tom, co zrovna řešili… a vůbec ho netrápilo, že do něj od té chvíle, snad až do konce střední školy, byla zamilovaná až po uši. Jiskřička ale přeletěla jenom jedním směrem. Pak si našel Markétu a ona Viktora… Ale celou dobu byli blízkými přáteli. On, v době, kdy to pro ni bylo důležité, snášel Viktorovy výlevy, ona se v rámci možností skamarádila s Markétou…
Teď by „to“ asi i šlo… Ale. Vždycky je nějaké ale… Byl za ty roky její jediná opravdová jistota. Byli nejlepší přátelé. Znali se tak dobře, že všichni předpokládali, že si čtou myšlenky. Co kdyby to nevyšlo? Co kdyby o něj přišla, jako zatím vždycky o všechny. Odmítala tohle ohrozit… Zároveň s tím jí prokmitl hlavou obraz Viktora, který na ni nedávno přesně tady štěkal, že mu sebrala všechny jistoty, které měl. Ivane, Ivane… nic jsi nepochopil, říkala si tehdy v duchu. Jistoty si musíme hýčkat, když o ně nechceme přijít.
Usmála se, poodstoupila a poplácala Petra po zádech.
„No tak jdem… Nebo chceš ještě udělat kafe?“
„Ne, v pohodě. Pojďme. Čeká nás ten svařák…“
---
Ta restaurace se jmenovala Mezi řádky, ale pro jejich ročník to vždycky bylo „U Káji“. Karolína, která s nimi chodila do třídy, se po maturitě rozhodla, že má studia jednou provždycky dost a otevřela si restauraci. Všichni její staří přátelé tam byli vždycky vítaní a podobné „třídní srazy“ nebyly ničím nezvyklým.
Když Lenka s Petrem vešli dovnitř, ozval se z boxu hned za dveřmi hlasitý hlouček důvěrně známých tváří.
„Náááázdááár! Vy dva ještě žijete? Neviděli jsme vás, jak je rok dlouhej!“
Lenka chvíli mrkala, aby se zbavila slz, které jí do očí vehnal venkovní studený vítr. Když konečně doostřila, zjistila, že u stolu, který je tak bouřlivě vítal, sedí většina party, se kterou na gymplu hrávala divadlo.
„Čau!“ smála se a vyrazila směrem k nim. Dvě dívky – Týna s Andreou, se kterými bývaly v průběhu středoškolských let velmi blízké – se jí vrhly kolem krku.
Petr si s nimi podal ruce a spokojeně sledoval, jak se Lenka po dlouhé době tváří spokojeně. Rozhlížel se kolem sebe. Vypadalo to tady úplně stejně jako před lety, když to tady Karolíně pomáhali budovat. V jednom rohu byly dva stolky oddělené od zbytku místnosti několika šikovně umístěnými knihovnami, i ostatní stolky a boxy byly větší, než v kavárnách a restauracích obvykle bývají – aby na ně šlo pohodlně rozložit sešity, vzadu v místnosti byl vytvořený malý parket a vzduchem se, kromě vůně čerstvě upečených dezertů, neustále nesly i tóny cha-chy, jivu, nebo waltzu, takže každý z hostů měl zároveň možnost jít si „oprášit“ to, co si pamatoval z tanečních kurzů. Celý podnik byl šitý na míru místním gymnazistům. A ti sem, i když tomu na začátku nikdo moc nevěřil, v hojném počtu docházeli. Každý den bylo plno.
Kája zrovna ladně proplouvala kolem baru s tácem plným rozmanitých druhů kávy. Kamarádsky na Petra zamávala. Vyrazil za ní, sebral z vitríny několik připravených zákusků, srovnal s ní krok a začal si s ní povídat. Byli už od střední dost sehraní, a tak ji to ani nepřekvapilo…
Lenka se mezitím posadila mezi své bývalé spolužáky.
„Jak Víťa?“ zeptala se neomylně Týna. Lenku bodlo u srdce. Věděla, že se rozhodla správně – tím spíš vzhledem ke scénám, které se Viktorovi dařilo od té doby dělat, ale jedno jí to nebylo.
„Už spolu nejsme,“ kníkla. Ta tři slova ji stála víc energie než by čekala.
„A sakra,“ vyhrkly obě její kamarádky skoro zároveň.
„Kdo se s kým rozcházel?“
„Já s ním.“
„A jak… to nesete?“
Než stihla Andree odpovědět, otevřely se dveře a vstoupil Viktor. V duchu zaklela a sledovala, jak zarputilým pohledem prozrazujícím vztek na celý svět, který měl poslední dobou více méně pořád, ode dveří přejíždí místnost. Ačkoliv vždycky mezi gympláky patřil spíš mezi nenápadné, šedé myšky, teď kdoví jak docílil toho, že skoro celá místnost ztichla a dívala se na něj. Nastalé ticho skončilo, až když dorazil očima k Lence.
„A ta tady dělá co?!“ otočil se nakvašeně směrem ke Káje, která ho původně vyrazila přivítat a teď stála jen pár kroků od něj.
„Moc dobře asi ne,“ odtušila směrem k Andree.
„Jestli tady bude vona, tak já sem už v životě nevlezu!“
Lenka měla pocit, že by v tu chvíli v místnosti bylo slyšet i padající špendlík. I když by mohla Viktorovi vytknout kde co, musela uznat, že v téhle partě bude mít víc přátel než ona. Počínaje Karolínou, se kterou kdysi seděl v lavici a bývali nerozlučná dvojka. Postavila se. Měla v plánu vypadnout, alespoň trochu důstojně. Cítila, jak jí do tváří stoupá rudá barva, a v záplavě myšlenek, které se jí hnaly hlavou, si ani nebyla jistá, jestli rudne kvůli pohledům, které se po ní jeden po druhém stáčely, studem, nebo vzteky. Možná v tom bylo od všeho něco…
Najednou cítila, jak ji zezadu někdo chytá za rameno.
„Nikam!“ zašeptala jí do ucha Týna a postavila se za ni. „Nemůžeš před ním do nekonečna utíkat. Kryjeme ti záda.“
„Jasně, jsme tu s tebou. Nemusíš se ho bát,“ přitakala Andrea. Lenka těkala vyděšenýma očima od obou dívek k Viktorovi a zase zpátky. Tohle narušení už tak narychlo vymýšleného plánu ji úplně vyvedlo z míry a najednou netušila kam dál. Stála tu jako srnka lapená v záři světel auta a stále víc si uvědomovala, jak na ni dopadá váha Víťových vzteklých slov, která stále visela ve vzduchu.
Najednou se, doslova odnikud, objevil Petr. Vzal ji ochranářsky kolem ramen a šlehl přes celou místnost vzteklým, vyzývavým pohledem.
„Chováš se jako idiot, Viktore. Ona nikam nejde. Má nárok tady být tak jako všichni ostatní! Ta místnost je snad dost velká, abyste tu mohli vydržet oba.“ Pod tíhou jisker, které mu při tom sršely z očí, se měl chuť schovat pod stůl snad každý. S výjimkou člověka, kterému ten proslov byl určený.
„Buď zmizí, nebo odcházím já!“ sykl po Petrovi a postoupil o krok dál od prahu.
Než stihl kdokoliv z nich zareagovat, ozvala se osoba, od které to Lenka čekala nejméně.
„Tak pozdravuj venku. Támhle jsou dveře,“ Kájin hlas se trochu chvěl, ale zněl nesmlouvavě. „Vypadni. A dokud budeš mít náladu chovat se jako debil, tak mi sem nelez!“
Viktora to tak vykolejilo, že zůstal stát jako zařezaný bez jediného slova. Pak se otočil na podpatku a vystřelil na ulici tak rychle, že před ním málem nestihly ustupovat dveře.
„Dík,“ šeptla Lenka potichu.
„Za málo,“ usmála se Kája, „Od toho jsou přátelé, ne?“ Místnost se zase rozezněla veselým hovorem. Jako by se vůbec nic nestalo.
Petr se přitočil k Lence a objal ji.
„Vidíš? Máš kolem sebe víc lidí, kterejm na tobě záleží, než si myslíš…“ usmál se. „A když jsme u toho: myslíš, že někdy budeš schopná připustit, fakt, že když narazíš na blbce, neznamená to, že jsou blbci úplně všichni… lidi?“
Pokývla hlavou.
„Snad…“ usmála se plaše a cítila, že už se zase červená.
Podal jí ruku. Z reproduktorů se začal ozývat pomalý anglický waltz.
„Ještě pořád mi dlužíš ten protancovanej večer. Takže teď, když už tohle všechno máme za sebou, smím prosit?“
Usmála se. Na chvíli se jí zdálo, že v té otázce slyší něco víc než žádost o tanec. Snad, zašeptala v duchu, usmála se a vložila mu do podané ruky svoji dlaň…
