Článek
V roce 2016 vstoupila v České republice v platnost takzvaná inkluzivní novela školského zákona, která v praxi vedla k útlumu a zrušení modelu samostatných zvláštních (později praktických) škol. Hlavním cílem této reformy bylo zajistit všem dětem bez rozdílu rovný přístup ke vzdělání a začlenění dětí se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) do běžného kolektivu. Myšlenka byla ušlechtilá, dopřát všem stejnou šanci na startu do života. S odstupem času se však ukazuje, že způsob, jakým byla inkluze provedena, představuje jednu z největších chyb moderního českého školství. Největší chyba nespočívá v samotném principu integrace, ale v tom, že stát zrušil plně funkční a specializovaný systém, aniž by pro něj vytvořil adekvátní podmínky v běžných školách.
Tradice speciálního školství a historie systému
Tradice diferencovaného vzdělávání má v českých zemích hluboké kořeny. Už za socialismu existovala v Československu velmi hustá síť zvláštních a pomocných škol, které byly navrženy tak, aby dokázaly podchytit děti s nejrůznějšími typy mentálního, fyzického či smyslového handicapu. Tento systém, ačkoliv byl později terčem kritiky za přílišnou segregaci, disponoval obrovským zázemím. Za minulého režimu vznikly desítky specializovaných škol po celém území. Systém byl sice striktně oddělený od běžného proudu, ale dětem nabízel prostředí přizpůsobené jejich možnostem a potřebám, díky čemuž mnohé z nich dosáhly na odpovídající výuční listy a uplatnění v praxi.
Ztráta bezpečné náruče a individuální péče
Zvláštní a praktické školy byly po desetiletí budovány jako chráněné prostředí. Vyučovali v nich kvalifikovaní speciální pedagogové, kteří dokonale rozuměli potřebám dětí s lehkým mentálním postižením, poruchami chování či jinými specifickými potřebami. Třídy byly málopočetné, běžně v nich bylo 8 až 12 žáků. To učitelům umožňovalo postupovat podle individuálního tempa každého dítěte, poskytovat okamžitou zpětnou vazbu a vytvářet prostředí bez drtivého tlaku na výkon.
S plošným přesunem těchto dětí do běžných základních škol se však toto bezpečné prostředí rozpadlo. V běžné třídě s 25 až 30 žáky nemá ani ten nejschopnější učitel šanci věnovat dítěti se speciálními potřebami dostatek času. Výsledkem je, že tyto děti často zažívají frustraci, pocit selhání a izolaci. Místo plánovaného sociálního začlenění přišlo vyčlenění přímo uvnitř kolektivu, dítě sice sedí v běžné třídě, ale učivu nerozumí a spolužáci ho často neberou mezi sebe.
Systémové přetížení učitelů a asistentů
Hlavním pilířem nového systému se stala pozice asistenta pedagoga. Praxe však ukázala obrovské trhliny. Asistenti jsou častokrát nedostatečně zaplaceni a chybí jim hlubší speciálně pedagogické vzdělání. Učitelé v běžných školách navíc nebyli na náhlou změnu metodiky připraveni. Pedagogy zahltila extrémní administrativní zátěž spojená s doporučeními z pedagogicko-psychologických poraden (PPP) a sestavováním individuálních vzdělávacích plánů.
Učitel je dnes nucen v jedné třídě narážet na neuvěřitelné rozpětí schopností žáků od nadaných dětí až po žáky s vážnými poruchami učení či chování. Snaha vyjít vstříc všem vede k paradoxu: trpí jak děti se speciálními potřebami, kterým se nedostává odborné péče, tak ostatní žáci, jejichž tempo výuky se zpožďuje, i samotní učitelé, kteří čelí vyhoření a odcházejí ze školství.
Rána pro samotné děti i společnost
Zrušením praktických škol jsme děti se specifickými potřebami připravili o možnost zažít ve škole úspěch. Na zvláštních a praktických školách bylo kurikulum přizpůsobeno tak, aby žáci zvládli základní vědomosti, získali praktické dovednosti a plynule přešli na učební obory. Dnes tyto děti často procházejí základní školou s odřenýma ušima, bez reálných znalostí a s pošramoceným sebevědomím.
Místo toho, abychom zbourali předsudky, vytvořili jsme systém, v němž všichni aktéři pociťují frustraci. Místo slepé dogmatické inkluze měl stát zachovat diferencované školství. Zvláštní a praktické školy neměly být vnímány jako „stigma“, ale jako cenné centrum odborné péče, které pomáhá těm, kteří by v běžném životě neobstáli.
Plošná likvidace fungujícího prvku vzdělávacího systému bez dostatečného finančního, personálního a metodického zajištění tak zůstává mementem neuvážených politických rozhodnutí, na něž doplácejí ti nejzranitelnější, samotné děti.
Anketa
Zdroj:
