Článek
Všichni to známe. Ten pocit, že se v našem každodenním chaosu najednou objeví trhlina. Říkáme tomu náhoda, intuice, nebo snad osud?
Svět kolem nás se zdá být tak logický. Ráno vstaneme, uvaříme si kávu, jdeme do práce a plánujeme, co bude za týden. Jenže pak jsou tu dny, kdy se realita jakoby rozestoupí a dovolí nám nahlédnout do zákulisí. Já už vím, že nic není náhoda. Naučila jsem se totiž naslouchat tichu.
Ztracená sukně a ticho před bouří
Všechno to začalo úplně nenápadně. Blížil se víkend a já jsem v hlavě měla jediný úkol, najít svou černou sukni. Prohledala jsem celou skříň. Jednou, dvakrát, potřetí. Moje okolí už bylo z mého hledání nervózní. „Prosím tě, vždyť máš spoustu jiných věcí,“ říkali mi doma s lehkým úsměvem. Ale já jsem cítila podivnou neústupnost. Ta sukně tam musela být.
Hledala jsem ji několik dní. Bylo to až absurdní, jako by se ten kus látky propadl do jiné dimenze. A pak, jednoho odpoledne, se to stalo. Otevřela jsem skříň, kterou jsem před hodinou prohledala, a sukně tam prostě visela. Přímo přede mnou. Černá, chladná a smutná. V tu chvíli mě zamrazilo. Nebyla to radost z nálezu, byl to pocit, že se právě v mém životě odemklo něco, co mělo zůstat zavřené.
O dva dny později se ozval telefon. Ta zpráva proťala vzduch jako blesk. Moje kamarádka. Ten smíšek, co nikdy neposeděl. Stačilo jedno špatné rozhodnutí, jeden nezodpovědný řidič s alkoholem v krvi a železniční přejezd bez závor, který se stal pastí. Když mi říkali, že nestihla z auta vyskočit, zatímco řidič ano, cítila jsem tu černou látku sukně mezi prsty. Už tehdy, ve skříni, mě volala na pohřeb.
Sny, které nekřičí, ale šeptají
Moji blízcí jsou někdy skeptičtí. „Je to jen shoda okolností,“ říkají občas u nedělního oběda. Ale já vím své. Stejné to bylo i s mým dědečkem. Tehdy se mi zdál ten sen. Nebyl krvavý ani děsivý, jen podivně věcný. Cítila jsem, jak se mi v puse uvolňují zuby a jeden po druhém vypadávají do dlaně.
Ráno jsem seděla u stolu a mlčela. Moje okolí si všimlo, že jsem duchem nepřítomná. „Děje se něco?“ ptali se. Jen jsem zavrtěla hlavou, ale v duchu jsem se už loučila. Stará moudrost o vypadaných zubech se nemýlí. Smrt o sobě dala vědět skrze mé podvědomí dřív, než dědeček naposledy vydechl. Bylo to, jako by mi někdo položil ruku na rameno a zašeptal: „Připrav se, přichází čas loučení.“
Lekce pro ty, co zůstávají
Mladí lidé mají jinou hlavu. Vidí svět jako nekonečné hřiště a riziko pro ně je jen abstraktní pojem. Často si říkáme: „Proč do toho auta sedala? Proč si nedala pozor?“ Ale v tom věku je srdce rychlejší než strach.
Dnes už vím, že moji blízcí, kteří odešli, se mnou stále komunikují. Ne skrze slova, ale skrze smysly. Stačí se zastavit a vnímat. Když se ztratí věc a pak se nečekaně objeví, když nás mrazí bez zjevné příčiny, nebo když se nám zdají sny, které nejdou zapomenout, to všechno jsou dopisy z druhé strany.
Moje okolí se už naučilo, že když řeknu „mám divný pocit“, nikdo se nesměje. Protože mezi nebem a zemí je prostor, který nepatří vědě, ale naší duši. A ta duše ví všechno mnohem dřív než my.
