Svět za oponou maringotek. Kdo nám za socialismu vozil západní sny?

Když se na okraji města nebo na návsi objevily první nablýskané kolotoče a vzduchem zavoněl benzín, věděli jsme, že šedivá realita všedních dnů na chvíli skončí. Pro děti vyrůstající v Československu sedmdesátých a osmdesátých let představovala pouť nefalšované okno do jiného světa. Světa, který byl barevnější, hlučnější a voněl dálkou, kterou jsme jinak znali jen z vyprávění nebo z pašovaných časopisů. Stáli jsme v hloučcích před ještě zavřenými střelnicemi, přešlapovali nedočkavostí a v upocené dlani žmoulali pětikoruny od babičky. Čekali jsme na okamžik, kdy se zvedne dřevěná okenice a odhalí ráj, kvůli kterému stálo za to týdny šetřit kapesné.

Kouzlo pouti však nevznikalo samo od sebe. Za každou létající labutí, každou mechanickou střelnicí a každým strašidelným zámkem stály rodiny, pro které byl tento způsob života osudem, chlebem i vězením zároveň. Svět světských, jak se majitelům atrakcí odjakživa říkalo, měl svá vlastní pravidla, svou hrdost a své nekorunované krále.

Provozovat kolotoče v zemi, kde bylo soukromé podnikání prakticky zlikvidováno, byl nevídaný úkaz. Komunistický režim se sice snažil vše znárodnit, ale u světských narazil na staletí budovanou soudržnost a specifickou povahu řemesla. Slavné rodiny jako Kočkovi, Lagronovi, Helferovi, Navrátilovi a spousta jiných, držely při sobě. Mnozí z nich byli úzce spřízněni také se slavnými cirkusovými rody, jako byli Berouskovi nebo Kludští, což jen upevňovalo jejich pozici a dovednosti v zábavním průmyslu. I když museli formálně fungovat pod hlavičkami tehdejších státních podniků, parků kultury a oddechu nebo pod patronátem místních národních výborů, vnitřně zůstali autonomními klany s kořeny sahajícími hluboko do devatenáctého století.

Nejznámější jméno v české kolotočářské historii nese bezpochyby rod Kočků. Jejich předek kráčel za koňským povozem s prvními mechanickými atrakcemi už za Rakouska-Uherska. Za socialismu to byli právě oni, kdo dokázal na pražské Výstaviště, tehdejší Park kultury a oddechu Julia Fučíka, přivést atrakce, nad kterými tehdejším dětem zůstával rozum stát. Legendární horská dráha Cyklon nebo obří ruské kolo se staly symboly celé jedné éry. Neméně významný rod Lagronů či rodina Helferů zase po generace opanovali poutě po celých Čechách a Moravě a jejich střelnice a řetízkové kolotoče patřily k technické špičce té doby.

Život v maringotce byl však vykoupen tvrdou dřinou. Zatímco běžní občané měli pevnou pracovní dobu a víkendy trávili na chatách, kolotočářské rodiny žily na kolech od března do října. Muži trávili noci montováním tun těžkého železa, ženy se staraly o domácnost v provizorních podmínkách maringotek a děti často střídaly školy podle toho, v jakém městě zrovna atrakce stavěly. Byla to uzavřená komunita s vlastní hierarchií, kde se profese dědila z otce na syna a z matky na dceru. Sňatky se uzavíraly převážně uvnitř komunity.

Největším magnetem pro tehdejší mládež však nebyly samotné kolotoče, ale střelnice. Právě zde se odehrávala ta pravá magie, kterou tehdejší jednotvárný trh socialistických prodejen nedokázal nabídnout. Střelnice byly výkladní skříní touhy. Muži zde dokazovali svou galantnost, když se snažili trefit špejli a vystřelit své vyvolené pověstnou růži z krepového papíru. Tyto růže, pracně vyráběné kolotočářkami během dlouhých zimních večerů v zimovištích, byly sice symbolem tehdejšího kýče, ale odnést si je domů z pouti byla pro každou dívku obrovská radost a pro střelce hrdost.

Skutečné poklady však visely na stěnách střelnic o kousek vedle. Pro kluky byly absolutním vrcholem takzvané angličáky, tedy kovové modely autíček západních značek, které se v běžných hračkářstvích objevovaly jen zřídka a v Tuzexu stály drahé bony. Často se stávalo, že pušky měly záměrně ohnuté hlavně nebo posunutá mířidla, což patřilo k drobným trikům tehdejších střelničářů, ale to nikoho neodradilo. Každý věřil, že právě on ten vytoužený model sestřelí.

A pak tu byly samozřejmě kuličkové žvýkačky. Barevné, tvrdé jako kámen, sladké jen prvních třicet vteřin. Kdo měl v kapse hrst těchto žvýkaček, byl králem třídy. Kolotočáři je dokázali sehnat záhadnými cestami ze zahraničí, stejně jako maďarské komiksy, digitální hodinky s melodiemi nebo trička s potisky západních rockových kapel. Pro režim byli tito lidé podezřelými živly s přílišným přístupem k valutám a západnímu zboží, pro lidi z šedivých panelákových sídlišť však byli posly barevného světa.

Nostalgie by nebyla úplná bez jejího specifického zvukového doprovodu. Z amplionů umístěných na středových sloupech řetízkových kolotočů nebo autodromů se linuly hity, které státní rozhlas hrál jen opatrně. Disko hity od kapel Boney M, Modern Talking nebo italské disko pecky jako Ricchi e Poveri duněly prostorem a mísily se s hlasitým halasem vyvolávačů. Hlas, který do mikrofonu opakoval větu, že další jízda startuje právě teď a že máte naskakovat, protože volné labutě ubývají, měl neuvěřitelnou sugestivní sílu.

Největším společenským centrem pro tehdejší teenagery byl jednoznačně autodrom. Právě zde se dalo legálně bourat, narážet do sebe a hlavně dvořit se dívkám. Kdo uměl jezdit na autodromu pozpátku a ovládal volant jednou rukou, ten měl vyhráno. Kolotočáři sedící uprostřed této manéže na vyvýšeném stupínku, odkud kontrolovali lístky, vypadali v očích tehdejší mládeže jako absolutní hrdinové. Měli džíny z Tuzexu, dlouhé vlasy, opálené tváře a žili životem bez šéfů a schůzí ROH.

Po roce 1989 se svět změnil a s ním i české poutě. Otevřené hranice přinesly konkurenci v podobě obřích zábavních parků v zahraničí, videoher a později digitální zábavy, která děti připoutala k obrazovkám. Tradiční české kolotočářské rodiny musely projít těžkou transformací. Mnohé atrakce, které za socialismu stačily k absolutnímu úžasu, morálně zastaraly. Přesto tyto starobylé rody řemeslo nezabalily. Nakoupily moderní, adrenalinové atrakce z Holandska či Itálie a jejich obří kamiony dodnes křižují republiku.

Když dnes procházíme kolem moderních poutí, kde zní techno a svítí LED panely, ta stará poetika se může zdát ztracená. Ale stačí se podívat do očí dnešních dětí, které s napětím sledují otáčející se kolotoč, a uvědomíme si, že ten základní princip zůstává stejný. Touha po úniku z každodenní reality, touha po troše napětí a radosti z vyhrané drobnosti je věčná. A staré kolotočářské rody, které přežily císaře, nacisty i komunisty, tu budou pravděpodobně i dlouho poté, co my budeme na své dětství s kuličkovou žvýkačkou v puse už jen vzpomínat.

Světští – Wikipedie

Václav Kočka starší – Wikipedie

Kolotoče ve 21. století? Po atrakcích je dnes větší poptávka, říkají lidé s kočováním v krvi | Hospodářské noviny (HN.cz)

Karel Helfer vypráví o Matějské pouti a životě kolotočáře - iDNES.cz

Kolotočářství musí mít člověk v krvi, říká Václav Navrátil - Žďárský deník

Berouskové – Wikipedie

Karel Kludský (1864) – Wikipedie