Když chlapec s papírovou čepicí mávnul rukou: Proč nás staré večerníčky dodnes oslovují?

Když v roce 1945 vzniklo studio Bratři v triku, málokdo tušil, že se v komorních podmínkách na pražské Národní třídě rodí světová animátorská velmoc. U zrodu stál nekorunovaný král české loutky Jiří Trnka, pod jehož vedením vyrostla celá generace legendárních výtvarníků, režisérů a animátorů.

Zatímco americké ateliéry pod taktovkou Walta Disneyho vsázely na tovární výrobu, komerční lesk a zrychlené tempo, českoslovenští tvůrci přistupovali k animovanému filmu jako k umění. Animovaná pohádka u nás nebyla vnímána jako podřadný žánr pro nejmenší, ale jako plnohodnotné umělecké dílo, na kterém se potkávali ti nejlepší výtvarníci, hudební skladatelé i spisovatelé.

Klíčem k neopakovatelné atmosféře českých kreslených pohádek byla geniální syntéza tří prvků:

Představte si rok 1956. Zdeněk Miler dostal úkol vytvořit poučný film pro děti o tom, jak se vyrábí plátěná košilka s kapsami. Chytlavý děj chtěl vystavět na zvířecím hrdinovi, jenže všechna tradiční zvířátka, od myšek až po pejsky už obsadil Disney. Miler chodil dny a týdny po lesích kolem Kladna, lámal si hlavu a řešení nepřicházelo. Až jednou, unavený a zamyšlený, zakopl na mýtině o krtinu.

Když dal tvář malému černému tvorečkovi z podzemí, stvořil postavičku, která dobyla svět. To nejdůležitější a nejgeniálnější rozhodnutí, ale Miler učinil až po prvním namluveném snímku (Jak Krtek ke kalhotkám přišel): pro další díly zbavil Krtka mluveného slova.

Místo dialogů použil hlasové záznamy svých dcer, jejich autentický smích, vzdychání, pláč i prostá zvolání „Jé!“ a „Ahoj!“. Právě tím vtiskl Krtkovi nesmrtelnou univerzálnost. Příběhy se nemusely překládat do japonštiny, němčiny ani španělštiny. Rozumělo jim každé dítě na světě. V Krtkově světě nebyla špetka agrese. Když našel odhozenou plechovku nebo cívku nití, neviděl v nich odpad, ale zázrak. Učil generace dětí dívat se kolem sebe očima plnýma úžasu a ohleduplnosti k přírodě.

Vzpomínáte si, když začaly Pohádky z pařezové chaloupky? Objevil se starý pařez, stoupala z něj pára a zněla uklidňující melodie Jaroslava Celby. Zdeněk Smetana pak dokázal nakreslit les tak věrně, že jste téměř cítili vůni vlhkého jehličí a rozkvetlého vřesu.

Křemílek s Vochomůrkou neřešili záchranu vesmíru ani velkolepé bitvy. Řešili, jak vstát správnou nohou, jak zasadit semínko nebo jak ukolébat křepelku. V jejich světě byla laskavost samozřejmostí a chyba nebyla tragédií, ale příležitostí k úsměvu a odpuštění.

A pak tu byl ten neopakovatelný hlasový doprovod. Jiřina Bohdalová, Karel Höger, Vlastimil Brodský, Josef Dvořák či Petr Nárožný. Ti herci do mikrofonu dýchali a propůjčili postavičkám celé své srdce. Když Karel Höger promluvil jako zbojník Rumcajs, nebyl v tom ani stín divadelní škrobenosti. Byl v tom hlas člověka, který vás v těžké chvíli obejme kolem ramen a pošeptá vám, že všechno dobře dopadne.

Když spojil síly spisovatel Václav Čtvrtek s výtvarníkem Radkem Pilařem, vznikl Rumcajs. Poctivý jičínský švec, který se kvůli pýše vrchnosti musel stát zbojníkem. Rumcajs nebojoval násilím, používal poctivý rozum, lidskost a pistoli nabitou žaludy. Les Řáholec představoval symbol svobody, kde Manka s Cipískem tvořili přístav nefalšované rodinné soudržnosti a lásky.

Česká kreslená pohádka se, ale nebála ani zdravého rebelantství, humoru a jemné ironie.

Zcela jinou dynamiku pak přinesla dvojice Miloš Macourek a Adolf Born v seriálu Mach a Šebestová. Žáci 3.B a jejich pes Jonatán přinesli do českých obýváků vichřici nespoutané fantazie. Utržené kouzelné sluchátko zavinilo nejednu bláznivou pohromu – cestovalo se do doby kamenné i do mikroskopického světa bacilů. V jádru, ale vždy šlo o kamarádství, legraci a dětskou solidaritu. Bornova neopakovatelná perokresba s jemným stínováním vtiskla postavám výraz, v němž se zrcadlilo obrovské pochopení pro dětskou duši.

Pohled na většinu dnešní moderní tvorby pro nejmenší připomíná zběsilou jízdu na horské dráze. Střih každé dvě vteřiny, křiklavé neonové barvy, neustálý hluk a postavičky, které bez přestávky chrlí přehnané gegy.

Klasické české kreslené pohádky fungují jako dokonalý balzám. Nejsou jen nostalgií pro pamětníky. Jsou připomínkou hodnot, na kterých v životě opravdu záleží.

Když dnes pustíte svým dětem nebo vnoučatům Krtka, Křemílka nebo Maxipsa Fíka, neodkrýváte jim jen vzpomínky z vlastního dětství. Ukazujete jim svět, kde má slovo ještě svou váhu, kde vyhrává chytrost nad silou a laskavost nad hrubostí. Až kluk na jednokolce zamává a obrazovka ztmavne, zůstaňte chvíli sedět v tichu. Připomene vám to, že ty nejhezčí věci v životě bývají v jádru úplně obyčejné.

Zdroje:

Jiří Trnka – Wikipedie

Jaroslav Celba – Wikipedie

Petr Skoumal – Wikipedie

Václav Trojan (skladatel) – Wikipedie

Václav Čtvrtek – Wikipedie

Radek Pilař – Wikipedie

Miloš Macourek – Wikipedie

Adolf Born – Wikipedie