Článek
Ekonomové lomí rukama, opozice bije na poplach a titulky médií se předhánějí v apokalyptických předpovědích. Jenže zjednodušit celou debatu na tvrzení, že ministryně financí Alena Schillerová prostě jen „pustila žilou“ veřejným financím, znamená úmyslně přehlížet realitu posledních let. Schillerová totiž není žádný David Copperfield. Neumí lusknutím prstů nechat zmizet obří strukturální balvan, který v rozpočtu zanechala předchozí Fialova vláda a hospodaření exministra Zbyňka Stanjury.
Vzpomeňte si, v jakém stavu nová vláda přebírala státní pokladnu. Zanedbané investice, odložené účty a populismus zabalený do řečí o rozpočtové odpovědnosti. Předchozí pětikoalice sice ráda operovala pojmy jako konsolidace, ale výsledek? Dálnice a silnice v rozestavěném nebo zanedbaném stavu, podinvestované školství, zdravotnictví na hraně kapacit a podnikatelské prostředí zablokované chybějícími legislativními a systémovými kroky. Kde vlastně všechny ty peníze za Fialovy vlády skončily? To je otázka, na kterou by měli odpovídat především ti, kteří stát vedli v minulých letech.
Dědictví, které nešlo zamést pod koberec
Státní rozpočet není čisté plátno, na které nový ministr namaluje cokoliv, co ho napadne. Je to setrvačník. Stanjurovo volební kouzlení s čísly a odkládání reálných výdajů vytvořilo sekeru, kterou nebylo možné jen tak zmenšit.
Kritika ze strany některých ekonomů je do jisté míry pochopitelná, z čistě teoretického pohledu je 380 miliard obrovský schodek, který představuje riziko. Pokud by se kabinet rozhodl tento schodek skokově srazit na polovinu, znamenalo by to jediné: okamžité zaříznutí klíčových investic a kolaps veřejných služeb.
Stát se nemůže chovat jako firma v likvidaci, která ze dne na den přestane platit účty a investovat do rozvoje. Musí se stavět, musíme držet krok s infrastrukturou, podpořit zdravotní systém a nalít peníze do školství, které je základním pilířem naší budoucnosti. Pokud by se tyto oblasti zmrazily, dluh by se sice na papíře jevil menší, ale reálná škoda na fungování společnosti by byla nevyčíslitelná.
Směšný křik Martina Kupky: Zapomněl, co po sobě zanechal?
Do role nejhlasitějšího kritika se v posledních dnech pasuje exministr dopravy Martin Kupka. Jeho rozhořčené výroky na adresu současného rozpočtu, ale působí přinejmenším směšně a nepatřičně. Kupka totiž jaksi zapomíná dodat to nejpodstatnější, v jakém stavu sám resort dopravy a jeho financování opouštěl.
Byl to právě Martin Kupka, kdo na sklonku svého působení sám přiznával, že v rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI) chybí desítky miliard korun na plánované stavby. Problém s financováním dálnic a železnic se za jeho éry zkrátka zametl pod koberec s přístupem „po nás potopa“. Pokud dnes Kupka kritizuje vysoký schodek, je potřeba se ptát, z čeho jiného mají být dokončeny rozestavěné úseky dálnic D3, D35 nebo modernizace železničních koridorů. Bez dodatečných financí v rozpočtu by se stavební ruch v Česku ze dne na den zastavil.
Svalovat odpovědnost za vysoký deficit na současné vedení rezortu financí a přitom přehlížet, že značná část výdajů jde právě na zalepení děr po Stanjurově a Kupkově hospodaření, je ze strany ODS k pousmání. Pokud chtěl Martin Kupka rozdávat lekce z rozpočtové odpovědnosti, měl s nimi začít v době, kdy sám seděl v křesle ministra a nechal klíčové dopravní stavby bez zajištěného krytí.
Infrastruktura, zdravotnictví a školství
Zastavit stavbu dálnic a obchvatů znamená zakopat naši konkurenceschopnost na dlouhá léta dopředu. Fialova vláda zanechala desítky nedodělaných projektů a rozpracovaných úseků, které vyžadují masivní profinancování. Zůstat stát na půli cesty prostě nelze.
Podobně alarmující je situace ve zdravotnictví a školství. Učitelé a lékaři nemohou čekat, až se hypoteticky za pět let vyrovná rozpočet. Stát musí zajistit důstojné podmínky, moderní vybavení a odpovídající ohodnocení hned. Prošustrované peníze z minulého období chybí právě zde.
Podnikatelé a návrat k řádu
Rovněž české firmy a živnostníci potřebují stabilní prostředí a jasná pravidla. Doba nejistoty a neustálých změn, kterou přinesla předchozí vláda, podnikatelskému sektoru neúměrně uškodila. Součástí narovnání trhu je i otázka obnovení kontrolních mechanismů typu EET, které v minulosti přinášely do rozpočtu desítky miliard korun a narovnávaly férové podmínky pro ty, kteří poctivě platí daně. Vypnutí EET byl čistě ideologický krok Fialovy vlády, který připravil stát o obrovské příjmy a usnadnil šedou ekonomiku.
Kdo vynesl odpadky, nemůže za to, že byl koš plný
Je snadné ukazovat prstem na výsledné číslo schodku a tvrdit, že jde o selhání současného vedení Ministerstva financí. Spravedlivá analýza, ale musí rozlišovat mezi příčinou a následkem. Alena Schillerová nepřišla k rozpočtu v ideální kondici, aby mohla rozdávat z přebytků. Přebírala rozpočet s obrovským vnitřním dluhem na infrastruktuře i veřejných službách.
Rozpočet se schodkem 380 miliard je nepochybně hrozivý a nikdo z něj nemůže mít radost. Než, ale začneme vynášet definitivní soudy nad současnou rozpočtovou politikou, musíme si pravdivě odpovědět na otázku: Kdo tento balvan vlastně rozkutálel? Zodpovědnost za dnešní stav leží v první řadě na těch, kteří v minulých letech hospodařili bez vize, zanedbali klíčové investice a peníze daňových poplatníků nechali rozpustit v neefektivních opatřeních. Zapomínat na to, kdo tento účet vystavil, by bylo nesmírně krátkozraké.
Anketa
Zdroje:
